Kremelská kádrová rošáda


Jak prezident Vladimir Putin mění kádry před nadcházejícími volbami v Rusku.

Rozsáhlé kádrové změny, které Vladimir Putin učinil v posledních několika týdnech, přitáhly pozornost západních i českých médií a některých odborníků. Tradičně neprůhledný a nečekaný způsob, jak se v současném Rusku mění lidé na klíčových postech, pochopitelně provází spekulace o jejich smyslu a podstatě.

Putin rád překvapuje

Vladimir Putin provedl v červenci a srpnu řadu nečekaných rozhodnutí, při kterých v souladu s pravomocemi prezidenta změnil kádrové obsazení na rovině gubernátorů a také v prezidentské administrativě. Pár týdnů předtím došlo i k bezprecedentním změnám v ruské Baltské flotile – inspektoři zjistili celou řadu závažných nedostatků a ministr obrany odvolal v podstatě celé velení, od viceadmirálů až ke kapitánům první třídy.

Putin použil siloviky také jako protiváhu jelcinského oligarchicko-politického bloku – ve snaze o novou vnitřní stabilizaci Ruska.

Co víme o posledních kádrových změnách Vladimira Putina? Jako obvykle přišly nečekaně, skoro jako blesk z čistého nebe. Ne že by se o nejrůznějších odvoláních nespekulovalo, ale šuškání kremelských chodeb většinou nemá nic společného s reálnými kroky. Putin rád překvapuje. Nejen pro překvapení samotné, ale spíše proto, že kádrové změny jsou ve většině případů otázkou jemné hodinářské práce za zavřenými dveřmi v citlivém prostředí kremelských frakcí či zájmových a ideologických skupin kolem mocenského centra.

Velká červencová rošáda

První série Putinových změn se dotkla takzvané prezidentské vertikály moci. Putin v poměrně složité rošádě v červenci 2016 vyměnil lidi na postech několika gubernátorů federálních oblastí a také několika polpredů – vyslanců prezidenta pro širší federální okruhy. Do této kádrové rošády připadla rovněž výměna Putinovi blízkého šéfa Federální celní služby, jehož jméno bylo spojeno s velkou kauzou pašování luxusního alkoholu. Při bližším pohledu zjistíme, že také výměna dalšího muže, kirovského gubernátora Nikity Bělycha, byla spojená s probíhajícím vyšetřováním korupce. Ve zbytku případů Putin řešil typické regionální konflikty mezi gubernátorem a místními elitami. Tady prezident postupoval jako moderátor konfliktů a zároveň se snažil ohlídat si silnou pozici centra. Ostatně právě řízení vnitřně velmi pestrých regionů Ruska se stává v době pokračujících hospodářských problémů a při nedostatku zdrojů klíčovou otázkou.

Kritické pozorovatele opět překvapilo, že ve většině případů si Putin znovu vybíral „siloviky“ – tedy vojáky a bývalé (či současné) členy Federální bezpečnostní služby nebo jiných bezpečnostních složek. Z perspektivy celého Putinova prezidentství to žádná velká novinka není. Ostatně už před lety se rozjela v odborných kruzích debata o tom, do jaké míry Putinově Rusku vládne, nebo naopak nevládne vrstva lidí s vojensko-bezpečnostním zázemím. Důvody pro časté Putinovo spoléhání se na bezpečnostní kádry nesouvisí jen povrchně s faktem, že on sám roky sloužil v KGB. Putin použil siloviky také jako protiváhu jelcinského oligarchicko-politického bloku – ve snaze o novou vnitřní stabilizaci Ruska. Dnešní situace pak už sleduje jinou logiku, která odpovídá na nové konfrontační vztahy se Západem.

Mnohem zajímavější dnes je, že Putin se už po několikáté spolehl na personální rezervy, které jsou přímo spojeny s ním jakožto prezidentem. Zdá se, že čas bývalých přátel z Petrohradu, kteří Putina znali ještě před tím, než byl premiérem a prezidentem, pomalu končí. Slovy Gleba Pavlovského, která se ukázala jako prorocká: „On [Putin] už nemá přátele. A ti, kteří zůstávají, musí být patrní.“

Odchod silovika číslo jedna

Druhá série kádrových změn se týkala prezidentské administrativy (dále PA). To znamená konstelace vztahů přímo v mocenském centru Kremlu. Poměrně bez většího zájmu médii prošla nominace kremelského kurátora politického procesu a zástupce šéfa PA Vjačeslava Volodina do kandidátního spisku strany Jednotné Rusko. To ukazuje na možnost, že Volodin bude po volbách přesunut z Kremlu do parlamentu, nejspíš na pozici předsedy Dumy. A v této souvislosti se objevily spekulace, že jde o Putinovu odpověď na příliš velké politické ambice Volodina, který měl být v dlouhodobém sporu s Putinovým šéfem PA Sergejem Ivanovem.

Putin ale potom „z ničeho nic“ vyměnil – oficiálně na vlastní žádost – také kurátora silovického bloku Sergeje Ivanova, který byl v letech 2011 až 2016 Putinovým blízkým spojencem a šéfem jeho paralelní vlády (tedy prezidentské administrativy). Ivanova nahradil čtyřiačtyřicetiletý diplomat Anton Vajno, který je považován za čistokrevného Putinova technokrata. Pro tuto klíčovou funkci si Putin opět zvolil člověka, který je osobně svázán přímo s ním a přitom představuje mladší generaci putinských (a nikoli jelcinských nebo ještě sovětských) technokratů. Na post šéfa administrativy tedy nastoupil člověk mimo silovické struktury dnešního Ruska. Za zmínku stojí, že Ivanov si ponechal funkci v Radě bezpečnosti RF, což mu zaručuje vliv, přístup k Putinovi, a může tak jít o součást Putinovy snahy příliš nevychýlit existující rovnováhu sil a měnit věci pomalými krůčky.

Přípravy reformního programu

Poslední problém se týká kádrových změn za uplynulé dva měsíce jen nepřímo. Tedy alespoň prozatím. Hledání východisek z celkové stagnace Ruska totiž není záležitost Putinova autokratického rozhodnutí. Je to spíš otázka vnitřní rovnováhy a skryté konkurence mezi jednotlivými kremelskými frakcemi a zájmy (například zájmy ruského byznysu). Příznačné je, že potřebu reformy systému produkují podobně jako v minulosti na prvním místě geopoliticko-bezpečnostní úvahy či ambice Ruska a jeho politické třídy. To nic nemění na tom, že problémy jsou skutečné a svou podstatou strukturální.

V současnosti pracují hned tři skupiny expertů na přípravě reformního programu: takzvaný Stolypinův klub (Boris Titov), dále Centrum pro strategické plánování (Alexej Kudrin) a konečně také třetí a spíš doplňující skupina na úrovni ministerstva hospodářství. Předpokládá se, že jeden z nich, anebo jejich kombinaci, si prezident Putin vybere pro své čtvrté prezidentství v roce 2018. Který to bude, je zatím otázka do pranice. To, že se v ringu sejdou tři odlišné a konkurenční koncepce, je jasné nejen z obsahu. Za povšimnutí stojí tři motivy. Stolypinský projekt je součástí volební soutěže: Titovova Strana růstu bude v nadcházejících parlamentních volbách kandidovat s programem, který na návrhy klubu navazuje. Naopak programový projekt Centra pro strategické plánování neoliberála Alexeje Kudrina lze považovat za typický produkt „expertokracie“. Všechny projekty jsou nepochybně součástí boje uvnitř elity a veškerá energie se v nich investuje do příprav na rok 2018, kdy budou prezidentské volby.

Hledá se premiér?

Blížící se parlamentní volby, které jsou vypsány na 18. září, asi neslibují žádná dramatická překvapení, i když se očekávají kádrové změny ve vládě. S otazníkem je nejen obsazení nové vlády, ale možná také pozice premiéra, který je v ruském politickém systému prezidentovým člověkem.

Pozice Dmitrije Medveděva, který se stal premiérem v důsledku velké rošády na konci roku 2011, v rámci volební kampaně oslabuje – alespoň v tom smyslu, že se stal terčem poměrně hlasité veřejné kritiky. Pokud bychom předpokládali, že Putin do budoucna počítá jen s lidmi, kteří jsou mu osobně zavázáni a vděčí mu za svou kariéru, potom je premiér Medveděv mimo hru. Naopak, jak si všiml novinář Andrej Percev, Putin vděčí za relativně bezkonfliktní uvolnění místa ve volbách v roce 2012 právě bývalému prezidentovi Medveděvovi. Faktem zatím je, že Medveděv stojí v čele kandidátky Jednotného Ruska pro nadcházející volby. Volební výsledky strany mohou částečně předurčit alespoň Medveděvovu politickou budoucnost na pozici premiéra, a to minimálně do prezidentských voleb v roce 2018. Odhadovat další kádrové kroky Kremlu je však něco jako hádat z křišťálové koule nebo kávového lógru.

Autorka je komparativní historička.

 

A2LARM