Rozruch kolem seriálu Stranger Things spustil už trailer, který se asi i kvůli sentimentu po osmdesátých letech začal zběsile šířit sociálními sítěmi. Jak tomu bývá i u jiných seriálů z produkce Netflixu, americký poskytovatel streamovacích služeb zpřístupnil najednou hned všech osm epizod první série. Nadšené ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat. O tom, že se seriál jen pár týdnů po premiéře stal hitem i mezi českými diváky, pak svědčí například jeho raketový vzestup na Československé filmové databázi, kde se téměř okamžitě zařadil mezi dvacítku nejlepších seriálů vůbec. V současnosti zahraniční média napjatě rozebírají, proč Netflix už dávno neohlásil druhou sérii.
Vyznání osmdesátkám
Děj seriálu je situovaný do americké Indiany roku 1983. Dvanáctiletý chlapec Will Buyers zmizí za záhadných okolností a do pátrání se dává Willova matka, jeho spolužáci i šéf místního policejního sboru. Krátce na to se z lesů vynoří i zvláštní dvanáctiletá dívka Eleven s vyholenou hlavou a zdá se, že všechny události nějak souvisí s podivným vládním objektem střeženým nedaleko městečka. Seriál protkaný odkazy na popkulturu osmdesátých let se hrdě hlásí ke všem svým inspiračním zdrojům, především k filmům Stevena Spielberga nebo Johna Carpentera a k dílu Stephana Kinga.
V době vysokorozpočtových filmů, které okázale využívají digitální efekty, je osvěžující přenést se do seriálového světa, kde se přítomnost podivných sil projevuje blikajícími žárovkami.
Série Stranger Things je pastišem na díla zmíněných tvůrců. Diváci si jistě vzpomenou na film E. T. – Mimozemšťan, ale i na mnoho dalších. Seriál do velké míry spoléhá na sentiment, velice poučeně přejímá pravidla žánru a důsledně konstruuje svět hororů a sci-fi filmů let osmdesátých. Tajemné síly se tu potkávají s klimatem studené války a silnou nepřátelskou vládou, pro kterou jsou příznační vraždící muži v oblecích i záhadné experimenty. Přitom si však seriál drží formální náležitosti toho nejlepšího, co nabízí současná televizní dramatika. Řemeslné provedení nepůsobí vůbec tuctově a je zřejmé, že jednotlivé záběry byly komponovány s důsledností, na kterou jsme zvyklí spíše z celovečerních filmů.
Analogová pravidla
Ústřední dětské trio poučených fanoušků Hvězdných válek, vášnivých hráčů stolní hry Dungeons & Dragons a pokoutných diváků nepřístupných hororů, jako by tušilo, že se ocitá v příběhu nepříliš vzdáleném od jimi milovaných fantazijních světů. Zatímco film E. T. – Mimozemšťan využívá dětských hrdinů k tomu, aby vyprávěl příběh určený i dětským divákům, pro Strangers Things je charakteristická znatelně temnější atmosféra. Vláda se nerozpakuje chladnokrevně vraždit sympatické postavy a dvanáctiletá hrdinka Eleven se zase umí neméně brutálně bránit. Dětská perspektiva v tomto případě tak spíše trochu odpovídá situaci dospělého diváka, který se s jistou shovívavostí nechává dobrovolně unášet do pozoruhodného magického světa, kde platí stále ještě tak trochu analogová pravidla.
V době vysokorozpočtových filmů, které okázale využívají digitální efekty, je velice osvěžující přenést se do seriálového světa, kde se přítomnost podivných sil projevuje blikajícími žárovkami. Strangers Things však rozhodně nepůsobí lacině a nejmodernějšími technologiemi nešetří tam, kde jich je třeba. Osmihodinový formát umožňuje důsledně exponovat mnohem větší množství postav. Nahlížíme tak dovnitř několika rodin a prozkoumáváme temná zákoutí vícero charakterů. Nakonec i klasická figurka namyšleného alfa samce ze střední školy je rozporuplnější a méně jednoznačně pojatá postava, než bychom čekali.
Výtky by ovšem mohly směřovat k někdy až příliš důsledně přejatým klišé a vyprávěcím postupům filmů a seriálů let osmdesátých. Šéf policejního sboru se občas dějem posouvá prostřednictvím dobře mířených pravých háků, kterými ihned knokautuje všechny, kteří mu stojí v cestě. Tímto způsobem se probojuje i dovnitř přísně střežené základny. Z části tomu můžeme rozumět jako pomrknutí na skalní fanoušky některých starších seriálů. Jde ovšem o postupy, které jsou na samé hraně soudržnosti světa, ve kterém se děj odehrává. Trochu přepjaté a ne vždy zcela dobře vybudované jsou pak i některé konflikty mezi nejmladšími hrdiny. Když pak v šestém díle začne dvanáctiletá Eleven chodit a otáčet hlavou jako terminátor, hraničí to se sebeparodií. Může také trochu mrzet, že tvůrci ke svému návratu k osmdesátým letům nepřistoupili trochu víc podvratně. Z dnešní perspektivy mohli snadno překročit některá tehdejší tabu a ohledat stinná témata tehdejší společnosti, která dobová produkce neuměla reflektovat. Opodstatněnost návratu však nakonec tkví především v sentimentu po starých dobrých časech.
Osmihodinová studie
Dvojčata Matt a Ross Dufferovi, kteří za celou sérií stojí, se narodila v roce 1984, rok po událostech, o kterých seriál Stranger Things pojednává. Autoři v osmdesátých letech neprožili dospívání, ale útlé dětství. Seriál tak můžeme chápat spíše jako vyznání populární kultuře let osmdesátých a jakousi rekonstrukci časů, které tvůrci sami nepamatují. Zdá se, jako by chtěli vytvořit strhující mix všeho, co mají z dané doby nejradši. To se nejlépe odráží v hudbě. Série Stranger Things má jeden z nejvýraznějších seriálových soundtracků za poslední dobu. Vynikající je jak převzatá dobová hudba, tak hudba původní. Tvůrci se nebáli pracovat s hudebními žánry, které bychom si možná s dobrodružnými sci-fi a horory osmdesátých let hned nespojovali. Vedle toho rozhodně nezaostává ani podmanivá původní hudba od experimentálního syntezátorového kvartetu S U R V I V E, která dokonale evokuje dobovou atmosféru, a přitom perfektně vtáhne do děje.
Bez zajímavosti není ani to, že bratři Dufferové jsou nejenom scenáristé a tvůrci, ale i režiséři většiny dílů, což u americké seriálové produkce nebývá zvykem. Naopak ve většině případů je autorskou osobností hlavní scenárista a režiséři jsou spíše řemeslníky. Výraznou předností, která Stranger Things odlišuje od mnoha ceněných soudobých seriálů, je způsob vyprávění. Seriál se nezdržuje podružnými vedlejšími zápletkami. Během sledování se nepotýkáme s žádnými epizodními problémy, které by zhušťovaly děj tak, aby se naplnil potřebný počet dílů. Seriál se tak svou strukturou mnohem spíše podobá osmihodinovému filmu. Rozsah umožňuje studii většího množství postav, není to však na úkor příběhu.
Ten zde hraje naopak významnou roli. I v tom je možná příznačný návrat k filmům osmdesátých let. Jako by šlo o určitou reakci na únavu ze všech amerických přebujelých digitálních spektáklů s komiksovými superhrdiny, o vzepření se blockbusterům, ve kterých je děj jenom záminkou k vizuálně působivému závěrečnému střetu, při kterém se zničí co možná největší část nějakého města. Ve formátu televizního seriálu se tak obnovuje tradice vyprávění strašidelných či fantastických příběhů a tradice velkých emocí. Možná i z tohoto důvodu tak dobře funguje sázka na nostalgii po osmdesátých letech. Strangers Things jsou skutečně perfektně natočeným a výsostně autorským návratem této tradice.
Autor studuje filmovou režii.