Od Marxe k Darwinovi a zase zpátky

Filosof Peter Singer se pokusil spojit současnou levicovou teorii s biologickým pohledem na člověka a společnost.

Australský filosof Peter Singer je jedním z těch autorů, které obzvláště jejich nakladatelé označují za „nejvýznamnější myslitele současnosti“ (jako například Slavoje Žižeka, Noama Chomského, Richarda Dawkinse nebo třeba Thomase Pikettyho). Pravdou ale je, že ve svém oboru – morální filosofii – Singer platí za jedno z největších světových jmen. Proslul především radikálním utilitarismem a jeho kniha Animal Liberation (Osvobození zvířat, 1975) se stala jedním z formujících děl pro hnutí za práva zvířat. Odmítá v ní jakoukoli demarkační čáru mezi lidskou říší a světem zvířat a toto téma se jako červená nit vine i jeho Darwinovskou levicí z roku 1999, která letos vyšla v českém překladu.

Experiment, který se nepovedl

Už samotný název budí pozornost a nenechává nikoho na pochybách, že Marx se tu bude nahrazovat Darwinem a historický materialismus evoluční biologií. Levicová teorie i praxe obvykle nemá v oblibě biologizující pohled na politiku a dává takové tendence do souvislosti spíše s krajně pravicovým myšlením. Obvykle se soudí, že sociálně darwinistická obhajoba nerovnosti lidí uvnitř společenských hierarchií, stejně jako obhajoba nerovnosti lidských ras, měly společně s biologicky založenou eugenikou na svědomí dostatek katastrof na to, aby byly odvrženy jako omyly. Singerova ambice je ale zcela jednoznačná: levice se bez evoluční teorie neobejde. Ba co víc – má se stát součástí jejího nového paradigmatu.

Ačkoliv by výbušná konfrontace levicové teorie a praxe s neodarwinistickou syntézou mohla být podnětná, Singerova kniha je v tomto ohledu bohužel takřka k ničemu.

Kniha se čte jedním dechem. Nikoli proto, že by byla tak zajímavá, nýbrž díky tomu, že svým rozsahem odpovídá zhruba bakalářské práci. Těžko říct, kam Singerovo dílo žánrově zařadit. Má ambice manifestu, ale obsahem a přesvědčivostí svých tezí je na úrovni středoškolské eseje. Takové odsouzení možná vzbuzuje podezření z apriorní zaujatosti, která knize nedává šanci. Opak je ovšem pravdou, protože nejvášnivějšími kritiky Singerova svazku budou naopak ti, kdo by biologii v politickém uvažování viděli rádi. Singer totiž takové agendě dělá medvědí službu. Kdo chová odpor k biologickému způsobu uvažování o člověku ve vztahu k jeho politickému a sociálnímu jednání, si Singera klidně může nechat ujít, protože kniha na jeho názoru nic nezmění. Naopak ti, kdo by biologizaci v politické teorii uvítali, budou zklamáni.

Ačkoliv by výbušná konfrontace levicové teorie a praxe s neodarwinistickou syntézou mohla být podnětná, Singerova kniha je v tomto ohledu bohužel takřka k ničemu. Jedinými příklady onoho „nového typu uvažování o levici“, se kterými se v knize setkáme, je takzvané „vězňovo dilema“ (pár řádek o teorii her ve vztahu k možnostem kooperace) nebo prvoplánová snaha o roztřídění toho, co je v lidské přirozenosti variabilní, a co nikoli. Tím nejcennějším tak jsou patrně poznámky pod čarou, které odkazují na studie, jež se věnují například tématům kooperace v lidských společenstvích nebo evolučně založeným vzorcům jednání na bázi recipročního altruismu. Darwinovská levice tak může nejlépe fungovat jako jakýsi rozcestník, který snad v roce 1999 mohl mít svůj význam, ale v éře pokročilého vyhledávání na Googlu už nedává moc smysl.

Přirozeností proti emancipaci

Smysl knihy se dá shrnout do hesla: „Nedělejte si žádné iluze, lidská přirozenost odporuje velké části emancipačních ideálů, pojďme tedy aspoň trochu kooperovat, protože to je zhruba všechno, čeho jsme schopni.“ Nepřekvapí, že velká část Singerových úvah se točí právě okolo tématu lidské přirozenosti. Hlavní důvody, proč se Singer domnívá, že by si levice měla osvojit její moderní pojetí, jsou dva – jeden negativní a jeden pozitivní. Tím negativním je představa o tom, že hříchem emancipačních snah minulosti byl přílišný optimismus ohledně možnosti, že se lidská podstata dá formovat změnou socioekonomického kontextu, ze kterého vyrůstá. Tyto sny o možné „zdokonalitelnosti člověka“ skrze sociální konstrukci reality bychom tedy měli opustit.

Singer postuluje „přirozené sklony“ lidského živočicha ke xenofobii, rasismu nebo tvorbě hierarchií, jakkoliv toto pojetí doplňuje rozčleněním přirozeného jednání na to, které vypadá jako univerzální a neměnné, proti tomu, co se zdá být partikulární a flexibilní. Mezi to, co se zdá být určitou „antropologickou konstantou“, řadí Singer například tvorbu hierarchií a systémů společenského postavení nebo rigidnost pohlavních rolí napříč kulturami. Ačkoliv přiznává, že existují výjimky z těchto konstant, tvrdí, že muži přirozeně mívají „disproporčně větší podíl na politickém vedení skupiny“ a že „ženy mají skoro vždy a všude hlavní úlohu v péči o malé děti“. Feminismus tu vůbec dostává docela na frak. Například: „Protože ženy jsou limitovány v počtu dětí, které mohou porodit, je pravděpodobné, že budou vybíravější při volbě možného partnera. Oproti tomu muži jsou limitováni v počtu dětí, které mohou mít, jen množstvím žen, s nimiž mají pohlavní styk. Pokud získání vysokého postavení ve společnosti zjednodušuje přístup mužů k ženám, můžeme předpokládat, že muži budou usilovat o vysoké společenské postavení více než ženy. To znamená, že ze skutečnosti, že je neúměrně více mužů na vrcholku společenské pyramidy, v byznysu nebo politice, nemůžeme vyvozovat, že došlo k diskriminaci žen.“ Feministky a feministé by si zkrátka v novém levicově-darwinistickém paradigmatu museli dát prázdniny.

Jedním z klíčových důvodů, proč je Singer přesvědčen, že darwinismus má na levici své místo, je hrozba totalitarismu, která prý vyplývá z příliš optimistické představy o změnitelnosti lidské (přírodní) podstaty. Chtělo by se říct, že nás sice Darwin neochrání před Hitlerem, ale mohl by nás ochránit alespoň před Stalinem. Není ale úplně jasné, k čemu tento střízlivý realismus může v politické praxi vést. Doposud byl vždy používán k obhajobě statu quo proti všem emancipačním snahám a v Singerově podání se zdá, jako by levice měla tuto opozici „zvnitřnit“, aby se napříště nedopustila totalitárních přešlapů. Jako kdybychom v sobě měli mít darwinovského konzervativce, který nám bude bránit v tom, abychom se dopustili dalšího rudého teroru.

Schopnost kooperace

Ještě tristnější je ovšem onen pozitivní důvod, proč podle Singera pro levici nastal nejvyšší čas, aby se objala s neodarwinismem. Tím je aspekt lidské přirozenosti, jenž nese název „schopnost kooperace“. Neodarwinismus totiž není jen teorií sobecky jednajícího individua, ale vyvinul se do podoby, která říká, že schopnost spolupráce je jednou z klíčových součástí lidské přirozenosti. Analýza biologické určenosti člověka ke kooperaci je dost možná záslužnou oblastí, které by měla náležet skutečná pozornost. Ovšem to nejlepší, co se o tomto tématu v Singerově knize dočteme, jsou příklady už zmíněného vězňova dilematu vycházející ze studií Roberta Axelroda, především z knihy The Evolution of Cooperation (Evoluce kooperace, 1981). Lépe stráveným časem zřejmě bude četba původní Axelrodovy studie.

Přesto se Singerovi nedá upřít otevřenost, s níž k tématu přistupuje. Singer nedisponuje onou výbušnou směsí arogance a tuposti, díky které by se mohl domnívat, že aplikací tezí moderní biologie jsou veškeré otázky politična vyřešeny. I díky tomu, že otázkám týkajícím se například biogenetických manipulací nebude možné se v brzké době vyhnout, je na místě, aby se emancipační politika v jakémkoliv smyslu toho slova dostávala do stále užšího kontaktu se současným biologickým (nebo o biologii opřeným) myšlením. Singerova kniha představuje první neobratné krůčky, zakopnutí a pády, ale ukazuje možná správným směrem.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies