Na olympijské hry v brazilském Riu de Janeiro se snáší kritika z mnoha stran. Z pohledu většiny obyvatel hostitelské země je to megalomanská událost, která Brazílii nepřinese žádný prospěch, a peníze, které byly na uspořádání her utraceny, mohly – a měly – být vynaloženy účelněji. Zejména na podfinancované veřejné školství a zdravotnictví. Mnozí návštěvníci a sportovci si zase stěžují na více či méně závažné organizační a technické komplikace. Ekonomové se předhánějí ve vyčíslování ztrát a připomínají, že v zemích, které jsme si zvykli označovat za rozvojové, případně staromilsky za „třetí svět“, by se takové akce vůbec neměly pořádat. Samostatnou kapitolou je pak brazilská politická třída, která se tváří, jako by s olympiádou neměla nic společného – příkladem je nepřítomnost bývalého prezidenta Luly da Silva, dočasně sesazené prezidentky Dilmy Rousseffové a snaha o neviditelnost úřadujícího prezidenta Michela Temera na slavnostním zahájení.
Celému lidstvu
V záplavě kritiky na adresu zatím vcelku standardně probíhající olympiády se však ztrácí původní motivace brazilské vlády, proč se v roce 2007 o pořádání her rozhodla ucházet. Těžko ji lze obviňovat z ekonomické krátkozrakosti a diletantismu. Brazilská ekonomika se už tehdy řadila k deseti největším ekonomikám světa s hrubým domácím produktem převyšujícím bilion amerických dolarů a impozantním tempem růstu. Investice ve výši dnes uváděných 12 miliard dolarů rozložených do několika let pro ni tedy není až takovou zátěží. Zároveň je zjevné, že důvod pro pořádání her nebyl primárně ekonomický – sebesilnější multiplikační efekt investic by makroekonomický růst Brazílie zvýšil jen zanedbatelně (silnějším impulsem by ovšem mohl být jen pro ekonomiku státu Rio de Janeiro). Proč tedy Brazílie do tohoto na první pohled ekonomicky nepříliš zajímavého podniku šla?
Pořádání olympijských her mělo být symbolem završení etapy vzestupu Brazílie a celého globálního Jihu.
Kromě volebních cílů (o pořádání her se rozhodlo na podzim roku 2009, o rok později se v Brazílii konaly všeobecné volby) lze vysledovat silný mezinárodněpolitický podtext. Ten velmi dobře ilustruje projev tehdejšího prezidenta Luly při závěrečném „přesvědčování“ Mezinárodního olympijského výboru v Kodani v říjnu 2009: „Říkám zcela upřímně, že přišla naše chvíle. Z deseti největších ekonomik světa je Brazílie jedinou zemí, která dosud nehostila olympijské a paralympijské hry. Mezi zeměmi, které dnes soupeří o pořadatelství, jsme jediní, kdo zatím neměl tu čest… Tato kandidatura není pouze naše. Patří celé Jižní Americe… Kontinentu, který, jak víme, dosud olympijské hry nehostil. Je nejvyšší čas napravit tuto nerovnováhu.“ Argumentace kladla důraz na symbolický význam olympiády v místě, kde se nikdy nekonala, na „dosažení rovnováhy“, na plné zrovnoprávnění Brazílie, potažmo celé Jižní Ameriky. Důraz kladený na globální posun je čitelný v další části Lulova projevu: „Právě jsem se zúčastnil summitu G-20 v Pittsburghu, kde se narýsovala nová ekonomická mapa světa. Tato mapa uznává důležitost nastupujících ekonomik, jakou je Brazílie, na globální scéně, a to především při překonávání světové krize. Jsem coby Brazilec hrdý na to, že se účastním tohoto procesu a že Brazílie je součástí řešení.“
Pořádání olympijských her mělo být symbolem završení etapy vzestupu Brazílie a celého globálního Jihu (přesněji Jihu a Východu – viz olympiáda v Pekingu) a jeho zrovnoprávnění s globálním Severem (respektive Severozápadem). Slovy prezidenta Luly: „Je třeba sdělit celému lidstvu: olympiáda patří všem národům, všem kontinentům, celému lidstvu.“ Pořádání her tak logicky zapadá do koncepce zahraniční politiky Lulovy vlády, jež se soustředila na posilování vazeb mezi zeměmi globálního Jihu, snižování ekonomické a politické závislosti na zemích Severu a zasazení se o zisk adekvátního vlivu na globální úrovni (trvalým tématem je reforma Rady bezpečnosti OSN či vyvažování vlivu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky). Že se v dnešním světle zdá být toto uvažování naivní, je věc jiná. V roce 2010 ale byla Brazílie na vrcholu svého novodobého ekonomického růstu a na Valném shromáždění OSN v roce 2011 prezidentka Rousseffové radila západním zemím, jak se vypořádat s finanční a hospodářskou krizí.
Odhalené odcizení
V čem lze nyní, ve zcela jiných podmínkách, spatřovat největší přínos olympijských her pro Brazílii? Snad ve skutečnosti, že korupční skandály spojené nejen s jejich přípravami katalyzovaly nespokojenost obyvatel a přispěly k odhalení naprostého odcizení vrcholných politiků od zbytku společnosti. V minulosti se ale olympiáda již několikrát odehrála v řádově mnohem více znepokojivých kulisách, než jaké představuje současná brazilská politika – zmiňme například Berlín roku 1936 či Ciudad de México v roce 1968. V případě Brazílie nezbývá než doufat, že změna politického režimu, která se zdá být nevyhnutelnou, bude nakloněna rovnosti a sociální spravedlnosti, nikoliv opačným tendencím. Zatím je však riskantní cokoliv odhadovat.
Více napoví výsledná fáze odvolávání prezidentky Rousseffové, jež by měla být uzavřena do konce srpna, a reakce veřejnosti na ni. Pravděpodobnost, že prezidentka bude odvolána a úřadující prezident bude definitivně potvrzen v čele státu (a s ním i jeho pravicová vláda), je velmi vysoká. Na podzim se v Brazílii konají komunální volby, které také poodhalí, kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým. Pozornost se však již nyní soustředí na rok 2018, kdy se – pokud bude zachován ústavní systém – budou konat všeobecné volby.
Autor je politolog.