Současná dlouhotrvající vlna pohybu světové populace přirozeně nezná kulturní ani geografické hranice a je neodlučitelně spojená s geopolitickým vývojem. Společnost se musí pomalu smířit s tím, že spolu s globální produkcí a distribucí spotřebních produktů, fluidním působením kapitálu a rozvojem cestování a informovanosti se prostě pojí i pohyb osob směrem ke zdrojům. Je to přirozený proces, který jen v dnešní době nabývá větších měřítek? A co je vlastně nepřirozené? Vyhraněná negace a strach z tohoto procesu se dá připodobnit k tomu, že se člověk snaží zachránit větev, kterou si pod sebou už dávno podřezal, namísto toho, aby přeskočil na jinou, zdravější. Bohorovný klid na druhou stranu zastírá, že se pravděpodobně děje něco dějinotvorného, nebo minimálně něco, co velká část české veřejnosti jako přelomové vnímá.
Když se ztrácejí konkrétní lidi
Ahmed je pracovní migrant ze Somálska, v Evropě je od svých devatenácti let, dostal se až do Švédska, kde mu ale nakonec neudělili azyl, tudíž se vrátil do země, v níž na území Evropské unie vstoupil: do Itálie. Žije na hraně bezdomovectví a snaží se vydělávat různými námezdními pracemi. Ahmedovy zkušenosti poodhalují vakuum, ve kterém se mnoho z nás, středostavovských středoevropanů, pohybuje. Uprchlíci, pracovní migranti, váleční migranti, uprchlíci či „nelegální imigranti“ – tedy lidé, kterých jsou v Evropě miliony – v podstatě nemají identitu. Deindividualizace vede ke zjednodušování diskusí o migraci do formy obecných floskulí. Tato praxe se rovná transformaci uprchlíka do formy neosobní a nebezpečné hrozby, která ekonomicky, sociálně i nábožensky rozvrací zdejší hodnoty. S Hrabalem řečeno: „Mizí tady člověk… a ne ten abstraktní, ale konkrétní lidi se nám ztrácejí.“
Nesoulad orientu a okcidentu zastírá, že největším problémem symbiózy je spojení neoliberální tržní ekonomiky a zahraniční politiky Západu vůči východním zemím.
Kolik lidí v České Republice zná osobně současného imigranta z Afriky nebo arabských zemí – jakéhokoli? Naše pozornost je vychylována od konkrétních problémů buď k negativním stereotypům, nebo k odosobněným makrostrukturám, na které je možno svádět prakticky všechno. V otázce migrace jsou problémy téměř automaticky spojovány s muslimskou vírou příchozích. Přesná čísla o tom, jaké procento muslimských imigrantů do Evropy přichází, však nemáme, natož pak představu o množství uprchlíků, kteří islám skutečně praktikují. Do popředí se tak bohužel dostává narativní motiv nemalého procenta „teroristických útoků“ páchaných muslimskými migranty, byť šlo většinou o občany EU a potomky pracovních migrantů z dřívějších let. Tím se obraz migranta i uprchlíka posouvá z roviny deindividualizace do roviny patologizace, nenormality, radikality a často také dehumanizace.
Zkuste zavřít oči a představit si váš obraz válečného uprchlíka ze Sýrie. Uvidíte asi plno zaběhlých a neuvědomovaných klišé. Z nedávného krátkého průzkumu obrazů migrace, na němž jsem spolupracoval, vyplynulo, že migrant/uprchlík je prapodivně rozostřenou entitou, která skrze narativní praxe nabývá podobu muslima – potenciálně se radikalizujícího mladého muže (fixní gender je až zarážející) s chytrým telefonem, který jde do Evropy parazitovat na sociálních dávkách, a v důsledku tak ničit západní společnost. Je polovina srpna 2016 a poslední události a obecné společenské klima v Evropě tento stín vržený „osobou“ migranta, zdá se, jen prodlužují.
Migrace jako nudný mediální evergreen
Nestojí ale v podobném stínu i onen všem známý xenofob a „slušný Čech“? Je to postarší inženýr, sedící u televize a nadávající na zprávy? Je to nezaměstnaná matka čtyř dětí, neustále bojující o to, aby jí úřad práce vyplatil adekvátní dávky v hmotné nouzi? Je to instalatér s neonacistickou minulostí? Možná. Stereotypy ale nechme stranou.
Když odečteme problematické postoje některých našich médií, všechny projevy extrémních protiislámských hnutí, jež v poslední době spíše parodují sebe sama, a pomineme xenofobní projevy některých obskurních odborníků či pythické halekání „nacipopových“ interpretů, zjistíme, že otázka migrace se pozvolna stává poměrně racionálním, a proto nudným mediálním evergreenem. Je vrostlou součástí naší každodennosti, která – jak už mnozí psali – pozvolna integrovala mimo jiné i některé „lightverze“ xenofobních názorů. Po posledních událostech ve Francii a Německu je vylíčený stav o dost evidentnější, hysterie i humor nejsou na místě, na převlékání do křižáckých uniforem není doba ani čas. Migrační toky přežily i „válku“ sluníčkářů proti fašistům. Nikdo nevyhrál ani neprohrál. Pojďme se na tuto situaci podívat trochu detailněji.
Světová politika se neděje bez nás, což ale radikálně odporuje zejména zkušenosti lidí žijících v ČR mimo větší města. Všichni máme příbuzné na venkově, jak moc je ale známe? Známe jejich skutečné životní situace?
Příklad z nejsevernější oblasti jižních Čech: Obživa na venkově je obtížná, například zemědělství jako dříve převládající způsob obživy zaměstnává pouze zlomek místních lidí. Racionalizace a pádivá technologizace vytváří zemědělství v podstatě bez lidí. Zbývá odejít do města nebo fabriky v nedalekém městečku. Charakter práce není důležitý, jinou práci jen těžko seženete a hlavně, že platí. Smlouvu na dobu neurčitou vám ale zpravidla nedají.
Luďkovi táhne na čtyřicet, práci zrovna má, partnerku a rodinu zatím ne. Z toho všeho vyvěrá jistý pohled na svět. Luděk, dělník na výrobní lince, tak možná často zažívá podobné pocity jako Ahmed ze Somálska, toho času námezdní pracovník na pomerančových plantážích u Milána. Rozdíl je v tom, že když půjde do tuhého a bude se rozhodovat, kdo z kola ven, půjde Ahmed. Luděk má volební právo a cizí „čmoudy“ tady nechce. Další na řadě už ale může být on…
Kolonialismus neskončil
Potýkáme se s fenoménem, jenž pouze částečně vyvěrá z vratké symbiózy toho, co je považováno za „tradiční evropskou kulturu“ a „islámskou kulturu“ – už tato definice stojí na vodě. Nesoulad orientu a okcidentu zastírá, že největším problémem symbiózy je spojení neoliberální tržní ekonomiky a zahraniční politiky Západu vůči východním zemím. To právě mnoha lidem v poslední době dochází. V ČR Západ nikdy nedoženeme. Reakce na toto zjištění je bohužel neproduktivní, ale pochopitelná: „Nemáme dost a ještě se máme dělit? Tak to ne!“
Kolonialismus nikdy neskončil, jen byl zastřen falešnými proklamacemi svobody. Naopak se proměnil v hyperkolonialismus kapitalismu. Světu absolutisticky vládne ekonomický kapitál. „Velký západní muž“ a jeho „bytostně kapitalistický duch“ stále vítězí. V boji proti tomuto fenoménu už nepomůže jenom „obrátit glóbus“.
„Přehřívání“ (overheating) společnosti – pojem, se kterým dlouhodobě pracuje norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen – je přiživováno nejen ekonomickou a environmentální rizikovostí, ale také krizí identity. Póly slepoty vyvěrají z pólů identity. Jedni v sociálním ohledu ohrožují druhé. Vznikají zjednodušující obrazy. Na jedné straně se vypočítavý uprchlík přichází přiživovat na štědrých sociálních dávkách západního blahobytu, znásilňovat a terorizovat. Na druhé straně prohlubuje celkové napětí i dynamický životní styl obyvatel velkých měst, se vším jeho pozlátkem a podivnou tolerancí vůči diverzitě a jinakosti, jenž je pro mnoho lidí žijících na periferii těžko uchopitelný a v důsledku často až zvrácený. Odpovědí jsou obavy přetavené v návraty ke kořenům, ve vzývání tradic, které ve svých radikálních formách můžou mít až zhoubné podoby.
Západní společnost prochází procesem adaptace na novou formu veřejné diskuse, která pravděpodobně povede ke změnám sociální, ekonomické a politické organizace. Demokratičnost této diskuse i dalšího vývoje však zůstává – ve světle dosavadních reakcí a názorů – palčivou a znepokojující otázkou. Lidé zoufale hledají východiska z neprůhledných obrazů reality. Současná situace je v mnohém jak návštěva zrcadlového bludiště pod vlivem halucinogenů. Jsme ve válce informací. Konspirace se stává mainstreamem Tradiční pozitivistické pojetí pravdy, které bylo pro fungování některých částí společnosti v podstatě nezbytné, prohrává guerillovou válku s diverzní armádou nezachytitelné pravdy globálního světa. Pravda, nepravda, omyl, lež – tyhle morální a etické kategorie jako by pozbyly smyslu. Karamazovsky parafrázováno, „není-li elementární pravdy, může člověk všechno. Vše bude dovoleno“. A kdo se v tom pak má setsakramentsky vyznat.
Autor je sociální antropolog.