Rozlučka Fronty al-Núsra s al-Káidou: realita, nebo fikce?

Jak interpretovat prohlášení šéfa syrské pobočky al-Káidy z minulého týdne? A je s ním v souladu jeho mainstreamová mediální reflexe?

Syrská pobočka al-Káidy vznikla oficiálně začátkem roku 2012, necelý rok po začátku ozbrojeného povstání proti baasistickému režimu Bašára Asada. Podle později zveřejněných propagačních videí ale struktury, později pojmenované jako Fronta al-Núsra, působily v Sýrii minimálně od poloviny roku 2011.

Impulz k založení dal Abú Bakr al-Bagdádí, dnes nechvalně proslulý šéf Islámského státu, který byl v té době šéfem podzemní pobočky al-Káidy v Iráku známé jako Islámský stát Iráku (ISI). Al-Bagdádí pověřil založením pobočky al-Káidy v Sýrii svého blízkého spolupracovníka Abú Muhammada al-Džuláního (vlastním jménem Ahmed Hussajn al-Shar’a), mladého nedostudovaného lékaře, narozeného v jihosyrském městě Dar’á, se kterým ho mimo jiné pojil dvouletý pobyt ve věznici Camp Bucca v jižním Iráku. Právě tam vznikla řada vazeb, jež v současnosti ovlivňují podobu syrských a iráckých islamistických militantních struktur.

Vlajkové lodi západní žurnalistiky (Washington Post, Guardian, Times, NY Times) se jaly šířit sdělení „Núsra se odštěpila od al-Káidy“, ačkoli nikdo nic takového neřekl a nic tomu ani nenasvědčuje.

Postupem času se syrská pobočka al-Káidy stala v prostředí chaosu povstaleckých skupin různé velikosti, ideového zázemí a často jen lokální působnosti vojenským hegemonem (za vydatné pomoci zkušených a bojem zocelených struktur původem zejména z Kavkazu, Střední Asie a západní Číny) a v prostředí partikulárních a světských zájmů stovek aktérů ozbrojené vzpoury i hegemonem politickým. Núsra se mohla opřít o zkušené bojovníky beze strachu ze smrti, zběhlé v používání nejsilnější povstalecké zbraně – sebevražedných aut a náklaďáků naložených tunami výbušnin –, proti které dosud žádná ozbrojená složka na světě nenašla stoprocentně účinnou obranu. V politické rovině pak měla jasnou představu o společenském uspořádání, disponovala autoritami znalými islámského práva, které zaujaly klíčové pozice v lokálních soudních institucích na území pod kontrolou povstalců a ideologickým zázemím přesahujícím místní nebo individuální zájmy.

Už v polovině roku 2012 ve své zprávě DIA (rozvědka Pentagonu) jasně konstatuje, že salafistický sunnitský džihádismus hraje v boji proti syrské vládě zásadní roli. Tento jev ještě zesílil, když se do Sýrie začali z východu přelévat bojovníci Islámského státu v Iráku, kteří začali vycházet z ilegality a dobývat zpět ztracené pozice v sunnitských oblastech iráckých provincií Anbar, Salah al-Din a Nineve. Islámský stát v Iráku, který se vlivem expanze na západ přejmenoval na Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL; Levanta je historické území zahrnující Sýrii, Libanon, Izrael, Palestinu a Sinaj) byl z počátku vítaný spojenec jak pro salafisty typu Núsra nebo Ahrar al-Šam (další organizace operující v Sýrii, která má kořeny ve strukturách al-Káidy), tak i pro roztříštěné opoziční síly hlásící se k takzvané Svobodné syrské armádě (FSA) – formální propagandistické hlavičce bez společného politického i vojenského velení.

Na konci roku 2013 se však začal projevovat efekt dobrého sluhy a zlého pána, když ISIL začal do svých řad postupně asimilovat lokální skupiny. Ty, které asimilaci odmítly, byly buď demobilizovány, vyhnány nebo bez milosti zlikvidovány. Podobný vývoj mělo i spojenectví mezi Núsrou a ISIL, kdy se na jaře pokoušel Ajmán Zavahrí, formální šéf al-Káidy, výzvami k sjednocení sil a vysláním svých emisarů, dojednat fúzi mezi ISIL a Núsrou. Spory o vůdcovství a podobu budoucí organizace se táhly celé jaro 2014, aby pak uprostřed léta al-Bagdádí vypověděl poslušnost Zavahrímu, a fakticky tak ISIL od al-Káidy odštěpil. Tento moment je počátkem Islámského státu (IS) v podobě brutálního chiliastického kultu s drastickými videi poprav a útočícího na jakékoli struktury mimo svých vlastních, jak ho dnes známe. Tehdejší Zavahrího výzvy ke sjednocení džihádistické opozice za cenu ústupků jsou velice důležité, protože se opět objevily o dva roky později v souvislosti se změnami kolem Fronty al-Núsra.

Džihádistický diktát

Po ztrátě východní Sýrie ve prospěch ISIL, se ohnisko v té době už otevřeně islamistické opozice přesunulo do severozápadní Sýrie kolem města Idlíb, které se podařilo v létě 2015 díky vlnám explodujících sebevražedných útočníků na jaře 2015 obsadit a vzniklo v něm jakési hlavní město salafistů vedených al-Káidou v Sýrii. Na rozdíl od ISIL si však Núsra počínala ve vztahu k jiným skupinám odlišně. Pokud respektovaly její vedoucí úlohu, neměly přehnané ambice v oblastech soudnictví, výběru daní nebo lokální politiky, mohly pod svým jménem a logem dále působit v pozici pomocných oddílů Núsry. To se týkalo skupin na severu a severozápadu Sýrie, které byly finančně, vojensky i zpravodajsky podporovány USA, Tureckem a státy Perského zálivu, z menší části pak Británií a Francií. Skupiny, které projevovaly ambice k nějaké samostatné politice a působení, byly ale Núsrou buď přinuceny k poslušnosti (Divize 16, Jaish al-Tahrir), nebo nemilosrdně zlikvidovány (Hazzm, Syrian Revolutionaries Front) a stejně dopadly i ad hoc vytvořené jednotky, jako byla Divison 30, vyzbrojená a vycvičená CIA v Turecku. Malé skupiny, které na tuto politiku Núsry, ať už dobrovolně, či nedobrovolně, přistoupily, si ponechaly název a logo, fakticky ale svou budoucnost spojily se salafisty vedenými Núsrou a staly se z nich pomocné jednotky, které zejména díky dodávkám protitankových řízených střel už naprosto otevřeně podporovaly operace Núsry a částečně i Ahraru. Území pod kontrolou Núsry a spol. bylo postupně vyčištěno od náboženských menšin, byly zlikvidovány křesťanské kostely i súfistická poutní místa, byla provedena pečlivá genderová segregace a zavedena každodenní společenská kontrola – třeba i v podobě zákazu společenských her, tance nebo hry na hudební nástroje.

Koncem roku 2015 došlo k dalšímu posunu. Rusko otevřeně vstoupilo do války po boku prorežimních sil. Fakt, že ideologické zázemí podstatné části povstalců tvoří džihádisté, přestal být veřejným tajemstvím, ale všeobecně přijímaným, byť někdy všelijak omlouvaným faktem. Těžiště americké podpory se čím dál více posouvalo ke komunalistické YPG s kořeny v kurdském boji za samosprávu a program CIA na vytvoření plně kontrolovaných proxies nenapojených na salafisty nesplnil – mírně řečeno – očekávání.

Tento trend pokračoval rámcovou dohodou mezi ministry zahraničí USA a Ruska o společném postupu proti al-Núsra, kterou sice USA (podobně jako EU, Rusko i OSN) vedou na seznamu teroristických organizací, ale kromě několika ojedinělých náletů proti operativcům s válečnou historií z pomezí Pákistánu a Afghánistánu proti ní nezasahovaly. Naopak, jak bylo řečeno výše, v letech 2012–2015 přímou podporou řady menších skupin samotnou Núsru de facto vojensky podporovaly.

Lekce džihádistického rebrandingu

Paralelně s tím probíhal tlak na Núsru z řad Ahrar al-Šam, předních osob think tanků a médií financovaných monarchiemi z Perského zálivu, aby se zřekla al-Káidy, stala se veřejně přijatelnější a vzala z rukou svých oponentů ten nejjednodušší (a pravdivý) argument, podle něhož Núsra a al-Káida jsou spojené nádoby. Snahy dotlačit Núsru, aby se distancovala od al-Káidy, vyústily v druhé polovině července 2016 v představení, které jako by bylo zinscenováno podle korporátního komunikačního manuálu.

Nejprve televize Al-Arabíja či al-Džazíra nebo osoby z think tanků jako Henry Jackson Society, Middle East Institute nebo Chatham House začaly šířit tajemně se tvářící zprávy o tom, že v brzké době šéf Nusry al-Džulání odhalí svou tvář a ohlásí odchod od al-Káidy. Byly používány výrazy jako „split“ (oddělení), „break away“ (odštěpení), „cut ties“ (přeřezání vazeb) nebo „distance itself from“ (distancovat se od).

Poté byl těmi samými entitami postupně představen nový název organizace Džabhat Fatah al-Šam – neboli Fronta dobytí Levanty – a v další fázi pak nová vlajka organizace, tvořená původní barevně převrácenou vlajkou džihádu se Šahádou (Není božstva krom Boha a Mohamed je jeho prorokem) a názvem organizace. Tento balíček byl pak doplněn i o „únik“ nového loga.

Ve čtvrtek 28. července dopoledne pak al-Džazíra zveřejnila audionahrávku projevu Ajmána Zavahrího: podobně jako na jaře 2014 mluvil neurčitě o nutnosti sjednocení sil a obětech, které je potřeba tomuto cíli přinést.

Odpoledne pak al-Džazíra a rebelům nakloněna syrská stanice Orient News TV odvysílaly al-Džuláního projev, ve kterém ohlásil přejmenování organizace, představil nové logo, uvedl, že nová organizace „nemá vazby na zahraniční entity“ a přihlásil se k celosvětovému džihádu. Stejně jako před ním Zavahrí vyzval ke sjednocení a obětem a přihlásil se k praktickému naplnění slov Usámy Bin Ládina. Al-Džulání veřejně ukázal svou tvář – potvrdily se tak spekulace, že na některých starších fotografiích je zachycen právě on. Významné je ale i to, co neřekl: nezrušil ani nezproblematizoval slib věrnosti (baya) Zavahrímu – právě na tom stojí příslušnost k al-Káidě, nikoli na přihlášení k nějaké mateřské organizaci se sídlem v konkrétní zemi. Rovněž nijak nenaznačil změnu ideologické orientace a neuvedl nic v tom smyslu, že by se nová entita od čehokoli oddělovala, odštěpovala, přeřezávala vazby, distancovala se a tak dále.

CoeLut-WAAEFVzv
Zajímavé jsou i další okolnosti: svým vzezřením se Džulání zjevně inspiroval u oficiální kajdistické propagační fotografie Usámy bin Ládina v parkeru s woodland maskováním a bílým turbanem. Po jeho pravici seděl Ahmad Salama Mabruk (nom de guerre Abú Faraj al-Masrí), veterán mezinárodního džihádu z Egypta a spolupracovník Zavahrího už od konce sedmdesátých let. Podle řetězce nepřímých důkazů působí v Sýrii u Núsry/Džabhat Fatah al-Šam kromě Mabruka další dva dlouholetí operativci nejvyššího vedení al-Káidy: Abdulláh Muhammad Radžáb Abd al-Rahman (nom de guerre Ahmad Hasan Abú al-Khayr al-Masri), považovaný za číslo dvě v hierarchii al-Káidy, a Mohammed Salah al-Din Zaidan (nom de guerre Saif al-Adel). Všichni tito tři pánové jsou původem Egypťané, bojovníci proti tamní vládě z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přátelé a spolupracovníci Zavahrího již více než třicet let, spolupracovníci Usámy bin Ládina, lidé se znalostmi vojenství a zkušenostmi z mezinárodního džihádu (Afghánistán, Kosovo, Albánie, Čečensko) a osoby již desítky let tvořící bez jakýchkoli pochybností páteř al-Káidy

Přesouvá se vedení al-Káidy do Sýrie?

V prohlášení nepadlo nic, co by nasvědčovalo, že by se Fronta al-Núsra – respektive přejmenovaná entita – oddělovala fakticky, tím méně ideologicky, od al-Káidy. Naopak se k ní ideologicky i ikonograficky hlásí. Z přímých i nepřímých důkazů se naopak dá říct, že se faktické vedení al-Káidy, po vzoru rčení o Mohamedovi a hoře, přesunulo do Sýrie.

Celý proces je, minimálně ve vztahu k západnímu mediálnímu mainstreamu, ukázkou skvěle zvládnuté PR komunikace. Vlajkové lodi západní žurnalistiky (Washington Post, Guardian, Times, NY Times) se jaly šířit sdělení „Núsra se odštěpila od al-Káidy“, ačkoli nikdo nic takového neřekl a nic tomu ani nenasvědčuje. Hlavním příjemcem byly zjevně ostatní složky džihádistického odboje proti syrskému režimu. Ahrar (nejdůležitější faktičtí spojenci v Sýrii, podporovaní zejména Tureckem) Džuláního výstup vřele uvítal jako krok k jednotě a stejně tak učinila syrská odbočka Muslimského bratrstva (dnes součást zahraniční mainstreamové opozice, na rozdíl od osmdesátých let v samotné Sýrii nepříliš významná). Dá se očekávat, že se přidají se zdravicí i další skupiny. Pro další vývoj budou důležité kroky směřující k naplnění představ o sjednocení opozice a především fakt, zda se povstalcům v čele Núsrou, respektive Džabhat Fatah al-Šam, podaří v brzké době dosáhnout nějakého hmatatelného vítězství. V neposlední řadě pak přejmenování a snahy o sjednocení s ostatními skupinami cílí na americkou administrativu (a nesoulad mezi politikou Pentagonu a aktivitami CIA) a jejich záměrem je ovlivnit i ostatní sponzory antiasadovské opozice.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image