Znovu a znovu je veřejně přetřásáno, že nominální levice opustila své tradiční hřiště i fanoušky a přenechala krajní pravici politickou „obsluhu“ sociální otázky i zájmů lidí pracujících za mzdu. Nejsou to zdaleka jen mizející „manuálové“, ale i proletarizovaní operátoři a servisní služebníci kapitálu v digitalizovaných – soukromých i státních – „kanclech“, o nichž se natáčejí hořce úsměvné seriály. I tito lidé stále více tvoří onen vysmívaný lid, který nelze reálně rozpustit v občanské společnosti. Alfou a omegou občanství je totiž ignorance faktické – i v ukázkovém právním státě neodstranitelné – nadvlády menšiny nad většinou.
Lid má právo se mýlit. Toto právo bývá příčinou katastrof, vždy je však nezbytnou podmínkou demokracie.
Vidíme dnes v obsluze sociální otázky a lidových aspirací různé náhražky za levici v Evropě, a sice takových známých politických figurách jako Marine Le Penová, Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán. I jejich americkou karikaturu, Donalda Trumpa. „Bylo jen otázkou času, kdy ten či onen pravicový demagog pochopí politický potenciál tkvící v ekonomické a sociální nejistotě milionů lidí,“ napsal v březnu web Mezinárodního výboru Čtvrté (trockistické) internacionály (ICFI).
Konspirační teorie
V marxistické tradici je zakotvená představa takřka konspirační, že tento přesun těžiště levicových témat a jejich lidové podpory do ultrapravicových vod není jen selháním reformistů, kteří za dlouhá léta odpolitizovali pracující třídu. Například v takzvaných tripartitách, vyjednávacích fórech zástupců vlád, firem a zaměstnanců. Tam na to vládnoucí struktury šly nejprve přerozdělovacím „bakšišem“ a poté – po první větší krizi ziskovosti – „věcně nezbytným“ zaváděním úsporných řezů a utahováním opasků. Jde dnes také a především o cílenou snahu části mocenské elity, která si je plně vědoma krize ekonomického a politického systému. Z této krize si odvodila hrozbu masového antisystémového odporu, a proto se připravuje na autoritářské a silové metody budoucího vládnutí.
Nejspíš není náhoda, že tyto metody jsou nacvičovány v kontextu krajního ohrožení (terorismus), militarizací veřejného prostoru (hlídkování armády v ulicích), stále častěji zaváděnými výjimečnými stavy a válečnými ohnisky či napětím v různých regionech. Důležitou součástí tohoto nácviku je eliminační koncept, který pracuje s neslučitelností jednotlivých civilizací a kultur, korektních (kultivovaných) společenských vztahů a realistického barbarství. Koncept, který především odvádí hněv postižených proti ještě postiženějším, proti „černým pasažérům“ sociálního státu, proti uprchlíkům…
Jak ale tuto – výjimečně celkem logickou – konspirační teorii tomu dnešnímu lidu vysvětlit? Když jsem na stránkách A2larmu nedávno obavy našinců z muslimských uprchlíků označil za hysterii ve světle faktu, že u nás loni nepožádaly o azyl (jejž možná nedostanou) ani dvě stovky muslimů (z nichž tady nikdo nikoho zatím nezabil), rozhněvaná moudrost čtenářského lidu odhalila, že ve své zabedněnosti nechápu pojem prevence. Nemají tu prý být žádní islamisté, aby se nestalo, co by se stát mohlo! Tomu nerozumím. Při takovém chápání prevence bychom měli okamžitě sešrotovat všechny u nás registrované automobily (přes sedm milionů kusů) a nepouštět sem žádné zvenčí. Vždyť vloni u nás došlo k více než devadesáti tisícům dopravních nehod, při nichž 660 lidí zemřelo (27 tisíc bylo zraněno) a hmotná škoda daleko přesáhla pět miliard korun. Není důvod domnívat se, že čísla za letošek budou výrazně nižší. Proč se tedy před Hradem nesrocují davy, aby s touto hrozbou českému lidu prezident pomohl rázně skoncovat? A co na to domobrana?
Zdravý rozum
S takto nastavenou myslí je skutečně těžké se domluvit. Člověk nemusí být arogantní aristokrat, aby při pokusu o dialog s podobnými projevy lidového psychotismu na celé čáře selhal. Přesto neexistuje jiná možnost, než nějak – jakkoli – zvednout lid z panikářského vyprazdňování mozků do roviny diskuse, která i jemu samému konečně začne dávat smysl. Je nutné uznat předem, že sociální rozhořčení je autentické a že nárok na lidskou důstojnost má i ten, kdo se zcela mýlí v hodnocení situace, ve vyvolených tribunech lidu i vybraných terčích, a připravuje tak bezděčně půdu pro další pokles beztak již pokleslých poměrů. Lid má právo se mýlit. Toto právo bývá příčinou katastrof, vždy je však nezbytnou podmínkou demokracie.
Tímto uznáním ovšem nezmizí obtížnost dialogu mezi levicí, která ještě nezhnědla, a lidem, jenž má ještě po obou stranách mozkovny uši. Problém koření v hlubině času. Když totiž sociální demokraté – a na Východě „komunistická“ byrokracie – vrostli do různě liberálních či zupáckých států, svazů, impérií a ždímaček lidu, došlo z různých důvodů k depolitizaci lidové sociální opory těchto partají, k rozvoji všeobecného pragmatismu, konzumerismu, kariérismu, individualismu (a to i za halasných řečí o kolektivních hodnotách). Došlo k odstartování procesu občanské idiotizace. To není sprosté slovo. V antickém Řecku slovo idiotes označovalo občana, který se straní obce a nemá o jejích reálných problémech žádnou představu. Lidé dnes vzývají obec (polis), ale odmítají politiku (nejen politiky). A ve veřejném prostoru se srocují s vírou, že přece stačí takzvaný zdravý rozum. Ten ale do vědomí lidí vstupoval vždy jako maskovaná ideologie samotné špice společenské pyramidy. V jejím duchu každé patro vždy jaksi samozřejmě dupe po níže umístěných hlavách. A všichni svorně chrání revír, jehož plodů spravedlivým dílem nepožijí. Zdravý rozum? Ne.
Štít a filtr
Proslulí lektoři marxismu-leninismu kdysi nenechali na „zrádných“ sociálních demokraciích suchou nit. V jednom důležitém ohledu to bylo křiklavě nespravedlivé. Ta sociálně demokratická, socialistická a labouristická „rodina“ sice poskytovala kapitalismu úplný servis a odborům nasadila byrokratické bačkory, v nichž dodnes – v kruté neoliberální vánici – žalostně šmajdají. Ale od konce 19. století až – nejméně – do šedesátých let století následujícího držela tato reformistická „rodina“ před lidem ochranný štít či aspoň filtr, jenž významně tlumil účinnost asociální ideologie nerovné výdělkářské společnosti. Nejen tisk, brožury a knihy například MDA – Masarykovy dělnické (dnes „demokratické“) akademie – sehrály v tomto ohledu výraznou roli. Existovaly u nás i v celé Evropě tisíce „rudých“ kulturních institucí, divadelních souborů, pěveckých sborů, kapel, sportovních oddílů, mládežnických spolků. Šlo o svébytnou pospolitost, která se napořád scházela, hromadila zkušenosti, trénovala diskuse, pilovala znalosti světa. Globální pohled a solidarita byly samozřejmostí. Toto vše omezilo vliv oficiálních ideologických ód na konkurenci „až do hrdel a statků“ mezi fabrikami, národy, civilizacemi, rasami…
Historická katastrofa
Takové filtrovací kulturní sítě už dnes neexistují. Jejich postupný rozpad přispěl k průlomu vládnoucí ideologie směrem dolů, k odpolitizování, k oslabení pracujících tříd, k omezení účinnosti jejich kolektivních akcí.
Úpadek měl a má objektivní příčiny. K základním patří deindustrializace a atomizace takzvaného nového proletariátu v kancelářích i v domácnostech. Reprivatizace volného času. A nepochybně izolace jedinců na informačních dálnicích, které vytvářejí pouhé zdání moci internautů a společenské váhy jejich digitálních komunit. Prožíváme přechod od éry vzdělanosti k éře informací a dat, v nichž se ztrácí hierarchie významů a souvislostí. Textové hry nahrazují výklady, pokusy o výklad na sebe berou formu textových her a jakoby nezávazné libovůle. Prázdná slova nic nesdělují, prázdná slova mlčí. Mlčíme pospolu za krupobití písmen. Méně kolektivního života znamená méně kolektivního vědomí. To je pak falešně suplováno vlnami masových emocí, po nichž se nejbrutálnější prvky elitářské a bytostně konfrontační ideologie rozlévají značnou rychlostí široko daleko, demokraticky, lidově, a tudíž – dle staré zásady – naprosto legitimně. Je to katastrofa historických rozměrů.
Začínáme znovu. Jsme na zelené louce výstavby pospolitosti. Ta se však zatím nedohodla ani na společném jazyku.
Autor je politický komentátor.