Osmý den v Riu, během něhož dosáhl britský tým zisku osmi medailí, přinesl nespočet nezapomenutelných momentů vrcholového sportu. Patřilo mezi ně i historické vítězství Mohammeda Mukhtara Jama Faraha v běhu na deset tisíc metrů. Farah se stal prvním britským běžcem ověnčeným třemi zlatými medailemi. Ovšem nejpamátnějším okamžikem nebyl jeho zuřivý sprint cílovou rovinkou až do historických knih, ale nečekaný pád v půli běhu. „Myslel jsem, že je můj sen u konce,“ vzpomíná sportovní hrdina ze Somálska.
Vedle každého Mo Faraha, kterého „pustíme dovnitř“, je zde bezmocný syrský uprchlík, který v životě neuběhne jediný závod. Vedle každé Jessicy Ennis-Hillové jsou zde Jamaičané z Queen’s Parku v Londýně, žijící své každodenní životy.
Z temných hlubin zoufalství až k velkolepému triumfu. Farahovo vítězství je metaforou boje mnoha imigrantů. Těch, kteří utekli před válkou, chudobou a pronásledováním a hledali lepší život v Británii, kde mnohdy oproti veškerým očekáváním uspěli. Jsou to bojovníci, kteří se odrazili ode dna a vzali život do vlastních rukou.
Úspěch má imigrantské kořeny
Farahovo ohromující vítězství přišlo krátce po vyjádření Theresy Mayové o tom, že „tvrdě zakročí“ proti imigraci. Paní „Brexit znamená Brexit“ má za sebou dlouhou historii nekompromisních postojů k imigraci – například se během svého působení na ministerstvu vnitra postarala o rekordní počet deportací.
Přestože vás budou členové Strany za nezávislost Spojeného království přesvědčovat o opaku, imigrace ze zemí mimo Evropskou unii od roku 2004 konstantně klesá. V roce 2012, kdy Anglie pořádala olympiádu, byla dokonce nejnižší od roku 1999. Theresa Mayová byla tehdy příliš zaneprázdněná vláčením Abu Qatady po soudech [klerik jordánského původu, podezřelý z vazeb na teroristické organizace, byl vězněn ve Británii a poté deportován do Jordánu, kde byl roku 2014 zproštěn viny – pozn. překl.], takže tyto statistiky nestihla zaznamenat.
Všechno je to ještě depresivnější, vezmeme-li v úvahu, že nejúspěšnější sportovci britského olympijského týmu mají imigrantské kořeny. Jessica Ennis-Hillová, tvář Londýna 2012, hovoří s nezlomnou úctou o svém otci Vinniem, malíři a tapetáři na volné noze z Jamajky. Otec Katriny Johnson-Thompsonové je původem z Baham a nadějná běžkyně na 400 metrů Christine Ohuruoguová nedá dopustit na svůj nigerijský původ.
Skutečně, imigrace vysvětluje úspěch olympijských her 2012. Mnozí z mladých dobrovolníků pracujících pro předsedu organizačního výboru her Seba Coea (včetně mě) byli imigranti. Podle think tanku Britain Future vyhráli atleti, jejichž nejbližší příbuzní přišli do Británie ze zahraničí, dvacet čtyři z pětašedesáti medailí, které Británie získala na olympiádě v roce 2012.
Britský sport byl vždycky tavící kotlík. A mimo sportovní arény tomu není jinak. Millenium Dome a Hampton Court Palace jsou dílem architektů-uprchlíků. „Královna oblouků“, v Iráku narozená Zaha Hadidová, která zemřela letos v březnu, navrhla London Aquatics Centre. Místo, kde získal Tom Daley svou první olympijskou medaili a Michael Phelps pokořil několik rekordů.
Nechat dveře otevřené
Pouhé vyzdvihování pozoruhodných a úspěšných příběhů s sebou nese jedno velké úskalí – opomíjení temnější stránky imigrace. Imigrace je totiž mnohem víc než jen vyzobávání nejlepších atletů světa. To by byl teprve úspěšný kolonialismus. Kdo by mohl zapomenout na Zolu Buddovou a její kontroverzní běh pro Británii během losangelských olympijských her v roce 1984? Ke zděšení obránců lidských práv na celém světě si bílá Jihoafričanka doběhla pro britské občanství a obešla tím mezinárodní bojkot apartheidem sužované Jižní Afriky.
Historie a politika imigrace nejsou pouze o medailích, titulech a úspěších. A ani by být neměly. Vedle každého Mo Faraha, kterého „pustíme dovnitř“, je zde bezmocný syrský uprchlík, který v životě neuběhne jediný závod. Vedle každé Jessicy Ennis-Hillové jsou zde Jamaičané z Queen’s Parku v Londýně, žijící své každodenní životy. Jejich hodnota je však nezpochybnitelná. Ne každý imigrant se stane olympijským hrdinou, ale ti, kteří ano – jako Yusra Mardiniová, syrská uprchlice, která si získala naše srdce v Riu –, nám připomínají, že je lepší nechat dveře otevřené.
Autor je novinář píšící pro The Guardian, The Independent, BuzzFeed a Vice Magazine. Zabývá se politikou, kulturou a lidskými právy.
Z anglického originálu The next Mo Farah could be turned away if the UK closes its doors to immigration, publikovaného na webu The Independent, přeložil Lukáš Pokorný.