Vojenská intervence není řešením terorismu

Pozemní operace jednotek NATO prý vyřeší problém radikalizace evropských muslimů. Francouzská mediální debata to ale vyvrací.

Druhou polovinu letošního července si budeme pamatovat jako období tragických událostí, vražd a útoků. Již poněkolikáté byla cílem Francie, kde aktuálně probíhá významná debata o podstatě radikalizace, boji proti terorismu a legitimitě Islámského státu.

Nic než pozemní útok

Za poslední dva roky jsme si zvykli, že po každém útoku či vraždě, která se podobá terorismu, následují silné deklarace hlav států, ale i různých badatelů nebo novinářů. Bezprostředně po tragických událostech v Nice se francouzský prezident Hollande obrátil ke společnosti výroky jako: „Jsme ve válce“, „Zítra zdvojnásobíme bombardování Sýrie a Iráku“ nebo „Zničíme Daeš“. Potom samozřejmě následovalo prodloužení výjimečného stavu, který bude trvat až do ledna roku 2017.

Hollande celý národ ujistil, že použije veškeré prostředky k tomu, aby dostal Islámský stát na kolena. Prohlásil to ve chvíli, kdy nebyla známá identita vraha, natož jeho motivace či jakákoli spojitost s Islámským státem.

Týdeník Respekt publikoval text Josefa Boušky, který chtěl nabídnout realistické východisko ze stávající situace. Článek vyvolal (zejména u liberální části české veřejnosti) velký ohlas a byl často předkládán jako brilantní návrh řešení. Autor popisuje možné příčiny inklinace mladých lidí k terorismu a extremismu, hovoří o nepovedené integraci v zemích jako Francie či Belgie, zmiňuje ghetta, ale také institucionální diskriminaci. Byť je jeho popis francouzské reality poněkud zkreslující, určitě poukazuje na celou řadu důležitých souvislostí.

Bouškovým hlavním závěrem je ale představa, že spasit svět může jen naprostá eliminace Islámského státu a zapojení vojsk NATO do pozemní operace. Kromě toho, že používá velmi nevhodné výrazy jako „vymýtit do základů“ nebo „rozprášit islamisty“, však autor nepředkládá nic nového a zdá se, že jeho návrh řešení je mylný. Ohnivé deklarace spojené s prodlužováním výjimečného stavu zkrátka nefungují. Útokům se nedaří předejít, opatření naopak společnost polarizují a – alespoň ve Francii – v důsledku dochází k prohlubování diskriminace a vzrůstá násilí vůči muslimům, ať už ze strany policejních složek nebo od řadových Francouzů.

Neplánovaná propaganda

Zároveň je na místě otázka, do jaké míry teroristické útoky či vražedné atentáty souvisí s aliančním bombardováním a jestli se problém nenachází úplně jinde. Ve světle těchto otázek je zajímavé sledovat současnou francouzskou mediální i akademickou debatu. Vyvstává z ní celá řada témat a problémů, které nelze zploštit jen na „nepovedenou integraci“, jak to dělá Boušek.

Zejména v souvislosti s tragickým útokem v Nice se v diskusi začaly objevovat pochybnosti o věrohodnosti informací o propojení útočníka s Islámským státem, který se sice k útoku opožděně přihlásil skrze vlastní komunikační kanál Amaq, ale to je prozatím také jediný „důkaz“, že za útokem stojí. Ovšem podobně se mluví i o útocích v Paříži z listopadu 2015 a čím dál více se odhalují spíše interní teroristické sítě, které nemají s centrem na území Sýrie a Iráku příliš společného. Jaká jsou vlastně ona domnělá propojení s „vojáky chalífátu“? A není evropská strategie kontraproduktivní? Ráno 15. července Hollande celý národ ujistil, že použije veškeré prostředky k tomu, aby dostal Islámský stát na kolena – jinými slovy, bude jej bombardovat až do posledního muže. Prohlásil to ve chvíli, kdy nebyla známá identita vraha, natož jeho motivace či jakákoli spojitost s Islámským státem. Rozsáhlá vyšetřování okolností útoku stále probíhají a pořád není jisté, jestli útočník svůj čin uskutečnil ve jménu Daeš.

Teoretik Alain Gabon ve svém textu varoval novináře a odborníky před zkreslováním informací, pronášením předčasných soudů a automatickým označováním některých činů za „terorismus“. Často se podle něj totiž podobná vyjádření zvrtávají v neplánovanou mediální propagandu Islámského státu. Gabon odmítá označení „islámský terorista“ pro člověka, který podle všeho nebyl v žádném případě spořádaným věřícím, nechodil do mešity a nebyl u něj ani nalezen Korán, pil alkohol, bil svoji ženu a udržoval vztah s třiasedmdesátiletým mužem. „To je Daeš opravdu už tak zoufalý, že rekrutuje homosexuály a bisexuály?“ ptá se ve svém článku Gabon. Vyšetřování zatím neprokázala žádná přímá propojení útočníka s touto teroristickou organizací a nenalezla žádnou zmínku o ideologické podstatě jeho činu. Evropští a světoví politici však už dávno vědí, komu se za něj mají pomstít.

Hledat příčiny radikalizace

S tím souvisí kritika politiky strachu a nálepkování. Například Olivier Roy nebo François Burgat se shodují na tom, že nejlepší způsob, jak Islámskému státu zajistit mediálně viditelnost a z ní vyplývající podporu, je neustále mu nabízet prestižní místo světového nepřítele číslo jedna. Symbolicky tím nabývá na síle, a je tak přitažlivý pro „osamělé vlky“, jejichž činy následně zaštiťuje.

Sociolog Olivier Roy specializující se na dnešní podoby politického islámu v Evropě nabídl v textu pro Le Monde z listopadu loňského roku pro revoltu mladých lidí ve jménu Daeše nové označení. Místo sousloví „islámská radikalizace“ používá termín „islamizace radikální revolty“. Samotné náboženství dle něj v motivacích stále mladších lidí připojit se k Islámskému státu nehraje žádnou roli. Mezi džihádisty a teroristy – případně potenciálními teroristy – se dle jeho výzkumu nachází největší procento migrantů druhé generace, ale také velké množství konvertitů (ve Francii 20 procent). Jsou to často lidé ze středních, mnohdy vyšších středních vrstev a hybatelem jejich frustrace je zejména generační revolta, často krize rodičovského obrazu. Roy upozorňuje, že Daeš je jediné existující a fungující nadnárodní hnutí vzývající globální revoluci, což může mnoho lidí motivovat a inspirovat. Jedná se totiž o velmi abstraktní a neznámou entitu, do níž je možné si promítnout celou řadu vlastní nespokojenosti, ale i naděje. K tomu je nutné dodat, že ne každý člověk, který se vydá do Sýrie nebo se začne s dalšími příslušníky Daeše stýkat, nutně skončí jako sebevražedný atentátník. Motivace tak mohou být velmi rozdílné, pro někoho je to možnost, jak skoncovat se životem, pro jiného třeba prostředek, jak se oprostit od reality běžného života. U příslušníků tzv. druhé revoluce je to podobné, ale jejich životní situaci často umocňují sociální vyloučení a institucionální diskriminace.

Možná bychom se proto měli spíše zabývat příčinou frustrace – tím, co mladé generaci chybí a z jakého důvodu jsou její vyhlídky do budoucnosti často zcela beznadějné – a snažili se Daeš pochopit jako fenomén, který jen velmi málo souvisí s boji o moc na Blízkém východě, ale je reakcí na globalizaci a konzumerismus. A odpovědí v takovém případě opravdu není vojenská operace vedená NATO, jak se domnívá nejen Josef Boušek.

Autorka studuje politologii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies