Vracím diplom

Zveřejňujeme otevřený dopis děkanovi Katolické teologické fakulty UK reagující na diskriminační a homofobní chování fakulty.

Ve většině absolventských proslovů při promoci se praví něco o věrnosti a vzpomínání na společenství akademické obce školy, jejíž absolvování se při takovém společenském rituálu oslavuje. V době plurality vysokoškolského vzdělávání, kdy v čím dál vyhrocenějším veřejném prostoru mohou různé vysoké školy zastávat různé politické názory a hodnoty, má absolvent poměrně omezené možnosti, jak vyjádřit nesouhlas s takovým jednáním, distancovat se od současného názorového kurzu představitelů své alma mater a při promoci pateticky slibovanou věrnost a sentiment vůči obci školy vypovědět.

Není možné nic neudělat

V roce 2015 nastala velmi delikátní a svrchovaně intimní situace v osobním životě jednoho z pedagogů Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, dr. Jaroslava Lormana, která ale není nijak ojedinělá: po mnohaletém manželství si uvědomil, že je gay. S ženou se rozhodli rozvést a odpovídajícím způsobem vše vysvětlit svým dětem. O situaci informoval své nejbližší – přátele a širší rodinu. Údajně ještě tentýž večer zprávu někdo doručil na Arcibiskupství pražské. Následně mu bylo z iniciativy děkana znemožněno učit a byl mu snížen úvazek z celého na třetinový pouze pro vykonávání vědecké činnosti. Ani v té oblasti však nebyl ušetřen restrikcím – byl postupně vypovězen z odborných konferencí, které jsou hlavním nástrojem akademické debaty.

Věřím, že je-li zasahováno do práv a svobod jednotlivce, je zasahováno do práv a svobod všech.

Děkan v mediálních vyjádřeních k celé kauze pouze prohlásil, že změny pracovněprávních vztahů jsou osobní věcí mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a nebude se tedy k věci vyjadřovat. Představitelé fakulty se s kauzou vypořádali tak, že přece nikdo otevřeně neřekl, že důvodem je homosexualita pedagoga. Je absurdní, že ještě dvacet pět let po konci totalitního režimu je nutné připomínat, že homofobní diskriminace nemusí vznikat jen otevřeným prohlášením homofobních názorů a přiznaným spojením nějakého omezování s homofobií, ale také (a především) implicitně. O kauze dr. Lormana více zde.

V duchu solidarity – když jsou omezována práva a svobody jednotlivce, jsou dotčena práva a svobody všech – se mě tato situace jako otevřeného gaye, akademického pracovníka a absolventa Katolické teologické fakulty týká hned trojnásobně. Přes omezené možnosti, které mám v pozici absolventa, jenž s fakultou nemá žádné styky a jehož občanské i odborné názory se vzdálily na hony daleko, jsem se ocitl v situaci, kdy nebylo možné nic neudělat. Rozhodl jsem se tedy učinit aspoň solidární protestní gesto. Titulu se zříct nelze, po právní stránce ani fakticky není možné „vrátit diplom“, přesto jsem svůj vysokoškolský diplom vytáhl z roury a odeslal ho děkanovi s otevřeným dopisem, zveřejněným níže. Kdykoli si navíc mohu nechat udělat opis diplomu, z činu tedy pro mě žádná faktická omezení nevyplývají. Cítil jsem ale nutkavou potřebu vyjádřit, že autorita, kterou vedení fakulty symbolicky opírá o současnou akademickou obec i „věrné“ absolventy, již není opírána o mé jméno. Přesně tak, jak se v náboženském světě odvracejí příslušníci vyznání od radikálů, tmářů a fanatiků s heslem „not in my name“. Význam je tedy především symbolický a mým cílem je, aby celá kauza, která je symptomem skandálně nezdravé a akademicky neetické atmosféry na jedné z fakult přední státní, veřejné univerzity, nezapadla.

Soukromý život nenarušuje odborné kompetence

Znění otevřeného dopisu, adresovaného děkanovi KTF UK ThLic. Prokopu Brožovi, Th.D., a akademickému senátu Univerzity Karlovy:

„Vážený pane děkane, vážení členové akademického senátu,

s velkým znepokojením sleduji dění kolem snížení akademického úvazku a Vámi iniciovaného zákazu jáhenské činnosti dr. Jaroslava Lormana.

Jako absolvent Katolické teologické fakulty se mě velmi dotýká, když jiný příslušník této akademické obce zažívá ústrky, šikanu a diskriminaci. Fakt, že jste odmítl veřejně popřít nařčení z diskriminace z důvodu otevřeně přiznané neheterosexuální orientace a že jste se odmítl distancovat od spojitosti mezi nejprve poloveřejným coming outem dr. Lormana s výše uvedenými pracovněprávním restrikcemi vůči jeho pedagogickému působení, to bohužel jen dokazuje. Nemusím Vám jistě připomínat, že Katolická teologická fakulta je především integrální součástí Univerzity Karlovy v Praze, nikoli područenstvím Arcibiskupství pražského. Jako státem placená, veřejná vysoká škola musí ctít základní sekulární principy humanismu, svobody a tolerance, na nichž je instituce moderní státní a veřejné univerzity postavena a od nichž se v mých očích svým jednáním vůči dr. Lormanovi odvracíte. Jak se ale praví i v aktuálním katechismu, který je nepochybně pro prostředí Katolické teologické fakulty relevantní, lidé s neheterosexuální orientací jsou stavěni před řadu překážek dané ať už vnitřním vyjednáváním své identity či vnějším reálným i obávaným ne/přijetím okolí. Sebepřijetí neheterosexuálních lidí je pro každého těžkou zkouškou, kterou bez pomoci a pochopení okolí není možné úspěšně překonat. Má tedy s neheterosexuálními lidmi být jednáno s respektem, pochopením a jemnocitem. Jsem šokován, že se ve společenství akademické obce Univerzity Karlovy najde místo, kde namísto respektu, přijetí a tolerance převládne diskriminace, šikana a ponížení. Mezi sekulární svobody, zaručené institucemi moderních států, patří i to, že každý člověk má právo konsenzuálně si zařídit své soukromí podle svého uvážení a nijak za to nesmí být disciplinován ve veřejné sféře. Znamená to mimo jiné i to, že soukromý život dr. Lormana nijak nenarušuje jeho kompetenci pedagogického působení a vědeckého výkonu, který by měl být hodnocen pouze prostřednictvím korektní akademické diskuse.

Vzdělání, kterého se mi na Katolické teologické fakultě dostalo, si celkem považuji už proto, že bylo mým prvním kontaktem s akademickým světem, v němž dnes mj. pedagogicky působím. Mám v živé paměti každou více či méně náročnou zkoušku, každého pedagoga, každé větší i menší studijní úspěchy, v prostředí fakulty jsem navázal několik profesních a přátelských vztahů, které dodnes udržuji. Pocit solidarity s někým, jehož základní práva jsou omezována, je mi však cennější. Věřím, že je-li zasahováno do práv a svobod jednotlivce, je zasahováno do práv a svobod všech. Považuji za nejvyšší možnou hodnotu, které lze dosáhnout, život v pravdě toho, kým člověk skutečně je, a nemohu se smířit s tím, že je prostředí fakulty k takovému jednání nepřátelské. Nemohu se nadále považovat za příslušníka společenství, uprostřed kterého dochází k narušení a nerespektování práv, kterých si nejvíce cením – práv na to, být nejlepším člověkem, jak kdo dovede a jak považuje za správné. Jako takové právo chápu i svobodu přiznat a projevit vrozenou sexuální orientaci, namísto jejího skrývání, potlačování a lží. Dotýká se mě to velmi osobně jako absolventa KTF, homosexuálního muže i akademického pracovníka.

Vážený pane děkane, vážení členové akademického senátu,

ačkoli kvalifikační vysokoškolský diplom představuje především vlastní úsilí a intelektuální a osobnostní rozvoj každého studenta, je zároveň symbolickým dokladem sounáležitosti s akademickou obcí fakulty. I přes výše uvedený sentiment, který vůči své první alma mater chovám, i přesto, že mi to jistě v budoucnu způsobí různé praktické problémy, nemohu a nechci z výše uvedených důvodů být nadále součástí takového společenství, které je v mých očích nespravedlivé k jednomu ze svých členů. Rozhodl jsem se přistoupit k radikálnímu solidárnímu kroku a vracím vám proto svůj Vámi podepsaný vysokoškolský diplom.

PhDr. Ladislav Zikmund-Lender“

Autor je historik umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies