Kdo by si myslel, že Alternativa pro Německo (AfD) je běžnou konzervativní stranou s o něco striktnější migrační politikou, byl by na omylu. Mezi novými poslanci federálních parlamentů byste našli fanoušky Wehrmachtu, odsouzené podněcovače nenávisti či členy facebookové skupiny pojmenované po vůdci SA Ernstu Röhmovi.
Strana, která funguje pouze tři roky, nyní zasedá v deseti ze šestnácti federálních parlamentů spolkové republiky. Naposledy zabodovala v Berlíně, ve městě, kde má každý třetí obyvatel imigrantské kořeny, získala 14,2 procenta. AfD není strana, která se jen postavila proti politickému islámu a chtěla by přísnější migrační zákony. Jejím opravdovým cílem je zrušení pluralitní společnosti. Vlna kritiky se jejím směrem strhla poté, co předsedkyně strany Frauke Petry oznámila, že přídavné jméno „völkisch“ by mělo být opět vnímáno pozitivně. Nejvyšší autorita německého jazyka, slovník Duden přitom definuje „völkisch“ jako něco či někoho patřící k předpokládané národní rase.
Pod vlivem rétoriky AfD se i ostatní politici v Německu běžně nechávají slyšet, že „lid je nutné brát vážně“, aniž by si uvědomovali, že tím legitimizují postup, který dává AfD čím dál větší moc v určování témat.
Tento výrok není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že pro dvojku AfD Alexandra Gaulanda není dost německý ani rodilý Berlíňan a člen národní reprezentace Jérôme Boateng – pravděpodobně proto, že jeho otec je z Ghany. Právě na jeho adresu před měsíci pronesl, že není Němcem natolik, „aby ho lidé chtěli za souseda“. Jenže jaká kriteria němectví tedy mají platit v „alternativním“ Německu, jak si ho představuje AfD, když nestačí německá matka, místo narození v hlavním městě či ovládání německého jazyka?
Záliba ve Wehrmachtu
Při letmém pohledu do řad zvolených zástupců AfD se hranice mezi skutečnými neonacisty a pravicovými populisty ve straně začíná stírat. Pravicové křídlo vyhrálo několik vnitřních střetů a málokterá z důležitých postav AfD má dnes chuť se distancovat od rasistických či antisemitistických výroků jiných, radikálnějších členů strany. Důležitou roli v tomto vývoji sehrál Björn Höcke, předseda frakce AfD ve Durynském federálním parlamentu, který si svou spoluprací s Pegidou získal velké sympatie uvnitř neonacistického hnutí. Höcke rád tematizuje své východopruské kořeny. Podle výroků bývalých žáků tohoto dočasně propuštěného gymnazijního učitele vyzdobil třídu historickou mapou Německa včetně ztracených východních území.
Vedle umírněnějších straníků dnes sedí jednoznační neonacisté. Podle průzkumu německého časopisu Die Zeit tak například Kay Nerstheimer, který v neděli oslavil vstup do berlínského parlamentu, na svém soukromém facebookovém profilu podporuje akce identitářského hnutí, cituje texty písní Wehrmachtu nebo obhajuje vraždy SS jako zákonné. O lidech s tmavou barvou pleti hovoří jako o Bimbos. Zálibu ve Wehrmachtu má očividně i Nikolaus Kramer, který bude zastupovat lid v parlamentu Meklenburska – Předního Pomořanska. Mandát získal ve volbách 4. září, kdy AfD získala 20,8 procenta hlasů. Na Facebooku sdílí fotky vojáků Wehrmachtu a je členem uzavřené skupiny Ernst Röhm pojmenované po vůdci SA. Povoláním je policista. Holger Arppe, další nový poslanec v parlamentu Meklenburska – Předního Pomořanska, pro změnu navrhoval přeměnit Velkou Británii na karanténní ostrov pro muslimy.
Politická agenda diktovaná neonacisty
AfD si jako své hlavní téma vzala hájení zájmů německého lidu. Úplně přitom ignoruje ty Němce, kteří s její s politikou nesouhlasí. I přesto se zdá, že tato taktika funguje i z hlediska zavedených stran. Pod vlivem rétoriky AfD se i ostatní politici v Německu běžně nechávají slyšet, že „lid je nutné brát vážně“, aniž by si uvědomovali, že tím legitimizují postup, který dává AfD čím dál větší moc v určování témat.
Přitom nelze ani říct, že by vládnoucí velká koalice odpůrcům imigrace nic nenabízela. V letech 2014 a 2015 byly Bosna-Hercegovina, Makedonie, Srbsko, Albánie, Černá Hora a Kosovo prohlášeny za „bezpečné země původu“, což v praxi znamená, že obyvatelé těchto zemí prakticky nemají šanci dostat azyl. Letos spolkový sněm přidal na seznam i Maroko, Alžírsko a Tunisko (nyní se již jen čeká na potřebné odhlasování ve spolkové radě), zpřísnil pravidla pro slučování rodin azylantů, zavedl povinnost uprchlíků pohybovat se pouze v určitých krajích či omezil ochranu vážně nemocných migrantů před deportací. Rovněž dohoda s Tureckem má velký poddíl na snížení počtu žadatelů o azyl v Německu. Navzdory tomu je AfD stále vnímána jako hlavní politický odpůrce migrace.
Jenže problém nespočívá jen v samotné AfD, ale také v proměnách rétoriky i politiky uvnitř mainstreamových stran. Ty se často snaží znít jako lepší AfD. Takové jednání ale v důsledku ve voličích pouze povzbudí pocit, že je v pořádku volit „originál“. Možná je na čase si uvědomit, že pokud si etablované strany nechají diktovat politickou agendu od nacionalistů, mohou jenom prohrát. A s nimi celá německá společnost.
Autorka je členka Iniciativy Ne Rasismu!.