Anketa: lex Babiš

Poslanci ve středu schválili novelu zákona, která zakazuje budoucím členům vlády vlastnit média.

Změnu zákona o střetu zájmů podpořilo 135 poslanců, nehlasovali pro něj pouze zástupci ANO. Předseda hnutí, Andrej Babiš, na schválení zákona reagoval slovy: „Jsou to zoufalci, kteří nevědí, jak funguje svět.“

Babiš je vlastníkem mediálního domu MAFRA, pod nějž spadají například Lidové noviny nebo Mladá fronta Dnes, Rádio impuls nebo televizní stanice Óčko. Ministr financí a šéf Agrofesrtu se v reakci na schválení novely rozhodl obrátit na právníky.

V souvislosti se středečním děním jsme se rozhodli oslovit několik novinářů i analytiků médií a požádat je na odpověď na následující otázku:

Přinese zákon o střetu zájmů (tzv. lex Babiš) nějakou změnu do českého mediálního prostoru? A může mít reálný dopad na mediální domy vlastněné ministrem financí?

Petr Kamberský (Lidové noviny)

Pro chod redakcí se dle mého soukromého soudu nezmění vůbec nic; pro každého redaktora, jehož práce se nějak dotýká zájmů současného majitele, to je požehnání.
Nic se nezmění – kdo měl své zdroje v okolí Jiřího Dienstbiera nebo Petra Kellnera, tak o ně nepřišel okamžikem, kdy Mafru koupil Agrofert. Stejně tak ten, kdo má dnes zdroje v okolí Andreje Babiše, nepřijde o ně v okamžiku, kdy on převede mediální dům na jiný subjekt.

Požehnáním je zákon pro nás novináře proto, že teď bude mnohem těžší – a od politiků prosadivších střet zájmů de facto nemožné – říkat při každém odhalení: „To je lež zparchantělých Babišových médií.“

Zuzana Vlasatá (Deník Referendum)

Začnu druhou otázkou. Reálný dopad novela zákona o střetu zájmů na média z arzenálu ministra financí mít samozřejmě bude. Je to zákon a ten je potřeba dodržet. Ovšem Andrej Babiš už v minulosti mnohokrát prokázal neobyčejnou kreativitu v nakládání s pravidly a v jejich obcházení. Vzpomeňme kauzu Čapí hnízdo, ta je toho dokonalou ukázkou. Ale nejen ona, mnohé Babišovy akvizice jsou v tomto smyslu pozoruhodným studijním materiálem: Kostelecké uzeniny, Lovochemie, Agro Jevišovice, Olma…

Andrej Babiš samozřejmě může najít cestu, jak si svůj vliv nad Mafrou a rádiem Impuls uchovat a současně vyhovět novele zákona o střetu zájmu. Pokud se tak stane, bude to další z testů toho, co unese zdejší politická kultura a samozřejmě také voliči. Pro český mediální prostor jako takový novela znamená, že už do politiky nevstoupí další nový subjekt, který by byl tak explicitně vyzbrojený mediálním vlivem. Tady je také důležité zmínit, že Andrej Babiš si koupil zavedené značky s tradicí a dobrým jménem. To je něco jiného než si vybudovat nová média od základu, zvláště pak dnes, kdy se médiím obecně nedaří. Však to také Andrej Babiš zkoušel. Média by se tedy napříště neměla stávat agenturami politických stran. Možná se vrátíme zpět do starých kolejí, kdy se politický vliv prostřednictvím médií realizoval s pomocí PR agentur, různých konexí či prostých sympatií a antipatií. Média a politika k sobě patřily vždy a patřit budou i nadále. Čili – Lex Babiš zdejší mediální scénu nijak zvlášť neočistí, jen naloží Andreji Babišovi pár komplikací.

Ondřej Kundra (Respekt)

Na onom zákoně je nejdůležitější, že se většinově volení zástupci shodli, jaké jednání je neakceptovatelné a nezdravé. Tedy v tomto případě kumulace politické a mediální moci. To může působit normotvorně. Právní stát potřebuje rozumné regule a mantinely, aby mohl zůstat nadále právním státem. Jestliže se nyní ministr Babiš rozhodne zákon nějak kulišácky obejít, veřejnost o tom bude mít informace a podle toho může naložit se svým hlasem u voleb.

Jan Křeček (mediální analytik a vysokoškolský profesor)

Však oni si s tím právníci Agrofertu poradí, nějaký bílý kůň nebo osoba blízká se najde. A i kdyby to nešlo (jakože to půjde), problém prorůstání politické a ekonomické moci se sice nebude realizovat na vládní úrovni, ale na všech nižších ano. Takže odpověď zní dvakrát ne – a navíc je to docela jedno. Máme-li na mysli skutečnou demokracii, zaručující i komunikační práva občanů – tj. nejen svobodu slova, ale i právo být slyšen –, je třeba překopat celý mediální systém. Zmenšit velikost a sílu sektoru soukromých médií, která si majitel primárně zřizuje pro generování zisku – ať už finančního nebo vlivového. A stimulovat rozvoj všech dalších, dnes u nás tak podvyživených sektorů veřejné komunikace. Zaprvé sektoru médií veřejnoprávních a pluralitních, zřízených pro poskytování prostoru i menšinovým hlasům a fungujících jako onen pověstný hlídací pes. Zadruhé médií komunitních a alternativních, umožňujících členům komunit mluvit sami se sebou i zbytkem společnosti. Zatřetí médií jednotlivých organizací ‚občanské společnosti‘, od spolků o několika členech po politické strany, sloužících jim jako tribuna při prosazování politických zájmů. A v neposlední řadě médií radikálních, vzývajících status quo a nutících majitele politické a ekonomické moci k permanentní obhajobě jejich oprávněnosti.

 

Jindřich Šídlo (Seznam.cz)

Ne, nepřinese. Ale to nebylo ani smyslem zákona. Byla to demonstrace odporu „tradičních stran“ a příprava na další možný vývoj.

 

Johana Kotišová (socioložka médií)

Když pominu skutečnost, že média dostala několikahodinovou, možná několikadenní možnost zabývat se – ať už škodolibě, narcistně nebo opovržlivě – sama sebou, potenciální změna by se mohla uskutečnit na čtyřech rovinách. Z pohledu mediální logiky se může rozšířit pole témat, která projdou bezděčnou i vědomou autocenzurou (některých) jednotlivých novinářů i šéfredaktorů. Může vzrůst ochota pouštět se do spletitých, zatuchlých, temných chodeb, kde by se teď žurnalisté obávali byť na moment spatřit rozpačitě pomrkávající očka svého chlebodárce. Politici, kteří vlastní média a chystají se být znovu jmenováni do některé funkce figurující v zákonu o střetu zájmů, si budou muset najít nějakého sympatického nového vlastníka, který se o domy dobře postará. Ti, kdo by chtěli napříště pronikat do tvorby mediálních obsahů, se budou muset naučit jemnější práci.

Fakticky (za druhé) se proto taky nemusí změnit nic moc – používají se rafinovanější a pokoutnější způsoby, jak prostřednictvím mediálních domů směňovat ekonomický a politický kapitál, než si je prostě – trochu humpolácky – koupit. Navíc i tady existují lidské záležitosti jako přátelství, náklonnost, důvěra.

Za třetí, symbolicky vzato, by mohlo jít o signál, že si politici uvědomují výjimečnou povahu mediálního byznysu: skutečnost, že média jsou nejen technologií, ale i kulturní formou (a tedy, například, o náznak, že si většina politiků uvědomuje nezastupitelnost médií veřejné služby). Za navržením a schválením zákona bych ale žádný křišťálový motiv nehledala.

Za čtvrté, český mediální prostor chápaný jako ekonomický systém se promění dost zásadně. Otázkou zůstává, kdo nový do něj vstoupí, jaké to bude mít dopady na ostatní tři roviny změn a jestli je pro kvalitu novinařiny lepší, pokud jsou média držena jako nosič permanentní plíživé kampaně, či jako stroj na peníze, nebo obojí.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies