Co tu ještě nebylo

Dosud nikdy v dějinách nebyly poměry tak hluboce a globálně revoluční jako dnes.

Když jsem už asi po sté veřejně prohlásil, že údajný aktuální „střet civilizací“ mezi křesťanstvem a muslimstvem odvádí pozornost od krize systému a že za tímto účelem je také záměrně – více či méně – fabrikován, zvedla se proti tomu vlna útočných povzdechů: „No jo, zase za všechno může ten kapitalismus. Jak povrchní, mělké, starosocialistické!“ Chvěla se v těch reakcích snad i jakási lítost, že téma globálního kapitalismu nám znemožní rázně odsoudit islámský terorismus či evropský neonacismus. A že navíc hrozí zlehčení těchto zvěrstev.

Ještě nikdy v lidské historii nepracovalo na Zemi tolik lidí za mzdu jako dnes, ještě nikdy na tomto světě nebyl tak početný „proletariát“.

Liberálové tohle nemají rádi; chtějí konkrétní viníky a odmítají abstrakce obecných mechanismů nadvlády a jejich důsledků. Odmítají totalitu nejen komunistickou, ale i filosofickou, a tak jim uniká celek (totalita) a škála podstatných souvislostí. A nakonec jim pak nutně unikne i vliv na společenský vývoj, tvorbu politiky a na samotný výkon moci, což je – jak každý musí uznat – mimořádně frustrující.

Zlaté časy idealistů

Je překvapivé, jak naplno se v posledních dvaceti až třiceti letech vrátily staré zlaté časy idealistů. Píšou se vážně míněné články o tom, že lord Keynes a jeho následovníci měli výtečný – dnes trestuhodně opomíjený – nápad, když po válce vybudovali „státy blahobytu“, společnosti středních vrstev a politických stran, zprava doleva vyznávajících stejný sociální konsenzus a demokraticky se střídajících ve vládách, aniž by se na politice pohnul chlup. Ale pak – co čert nechtěl – přišli zlí neoliberálové, číhající na svou příležitost. A znechuceni vší tou harmonií a mocensky krytí Pinochetem, Thatcherovou a Reaganem, jakož i pádem východního bloku, tenhle ráj zlikvidovali „šokovými terapiemi“. Co nejvíc veřejného prostoru zprivatizovali, deregulovali, „leseferizovali“ a seškrtali – se všemi známými důsledky. Zrádná levice souběžně neoliberalismus akceptovala, a tak se zase mohla demokraticky střídat ve vládách s pravicí, aniž by se na politice pohnul chlup.

Shrnuto a podtrženo, dnes prý máme tento úkol: zvednout z bláta staronový výtečný nápad, oprášit blahobyt podle Keynese, vytlouct Merkelové z hlavy expanzivní přebytkový škrtliberalismus, nakoupit si k tomu dost televizního času a po uchopení moci pořádně zainvestovat do nové historické idylky. Nějakými abstraktními analýzami kapitalismu, překážek akumulace a třídních bojů se nemusíme zdržovat, lépe řečeno: kompromitovat. Jsou to přece překonané pojmy…

Pragmatičtí kormidelníci

Je to ale trochu jinak. Ta poválečná idyla vzešla po roce 1945 z válečných trosek, přímo zajišťujících ziskovou návratnost investic. A dále vzešla z pragmatického úsilí vyhnout se opakování „poválečné revoluční vlny“ 1918–1923, z potřeby čelit sovětskému – hierarchicky byrokratickému – bloku, jenž se geniálně legitimizoval rovnostářskou ideologií, která na Západě dlouho zabírala. A konečně vzešel stát blahobytu z empirického zjištění „investorů“ (kapitalistů), že státní regulace ke zhodnocování kapitálu účinně napomáhá. Lahodilo jim to.

List dějin byl poté obrácen o sto osmdesát stupňů na základě téže systémové racionality. Vášniví neoliberálové dostali v sedmdesátých letech slovo proti „všudypřítomnému státu vytlačujícímu privátní investice“. A nedostali ho kvůli uměleckému dojmu z jejich nápadů. Dostali slovo a vposled i moc kvůli suché logice průkazného účetnictví, které řádně nahlásilo překážky akumulace kapitálu, jež nemohly nevyvolávat poruchy v chodu „národních hospodářství“ a nemít sociální dopady. Dosud dobře integrované odborové svazy současně ukázaly svoji sílu. A ještě zhoršily imanentní překážky zhodnocovacího mechanismu, který byl, je a bude jádrem systému. Moc a její partaje otočily tedy kormidlo z velmi věcných důvodů.

Pak přišel dlouhý boom v letech 1982–2007, jemuž předcházely neoliberální politiky prodané „masám“ jako „lidový kapitalismus“ a jako emancipační zápas s rozbujelou byrokracií (vzpomeňme stále populární Zákony profesora Parkinsona). Nabídl pak sice krátkozraké, nerovnosti i nerovnováhy prohlubující, ale pro kapitalisty přece jen ziskové řešení neduživé stagflační ekonomiky. Šlo se na to novým přerozdělením společenského bohatství a alokace kapitálu, přesunem investic do nákladově levných teritorií, přechodem těžiště z reálné produkce zboží a služeb do globálního kasina. Lidem rozdali plastikové devizy, kreditní a debetní karty, firmy se hrnuly spekulovat na burzu a spekulanti se zmocnili firem. Základy růstu – dluhy, bubliny a přepjatá očekávání – byly ideologicky pokryty digitalizovanou „novou ekonomikou“, o níž se zcela vážně účastníkům četných expertních konferencí tvrdilo, že zajistí permanentní růst a v poslední instanci všeobecný blahobyt (v igelitkách ovšem delegáti nacházeli lístek s praktickou radou, aby z důvodů bezpečnosti v noci neopouštěli hotel).

Tři oříšky pro kapitál

O Velké finanční krizi 2008 vyšla řada knih s podrobným popisem jejích peripetií. Postačí zde tedy konstatovat, že jde o třetí velkou celosvětovou krizi kapitalismu – po krachu 1873 a pádu newyorské burzy 1929. Ve všech třech zemětřeseních najdeme podobné rysy, všechny nastaly po deregulované „liberální fázi“ ve finančním sektoru a byly řešeny nějakou formou státních zásahů. První dva otřesy byly umořeny zbrojením před válkou (první světová válka) nebo až v jejím průběhu (druhá světová válka). Třetí otřes byl zatím zčásti ubrzděn měnovými manipulacemi, ale nepřekonán (a třetí světovou válku se nikdo neodvažuje zcela vyloučit). Všechny tyto krize ukázaly, že v mechanismu akumulace je – za jinak stejných podmínek – zabudována jejich nevyhnutelnost. Stejně nevyhnutelné je za týchž podmínek střídání regulací a deregulací, jakož i různé formy sociálních  konfliktů a geopolitických střetů v kritických bodech vývojové trajektorie. Není možné přistoupit byť jen k „prvnímu čtení“ současné mnohostranné krize – včetně krize migrační nebo ekologické – bez povědomí o povaze tohoto mechanismu.

Opakem pohledu z platónské říše idejí je prostý fakt, že poslední ekonomická krize dosud nedospěla přes všechny své peripetie ke kýžené katarzi. Neoliberál Lawrence Summers musel přiznat, že světová ekonomika je osm let po pádu Lehman Brothers „v kleštích sekulární stagnace“ (dlouhého období nízkého růstu). „Surovinové“ ekonomiky typu Brazílie či Ruska zápasí s vážnými potížemi nebo se propadají. Evropa i Amerika trpí relativně slabým růstem v záplavě finančních injekcí a nízkých až záporných úrokových sazeb. A Číně coby – stále ještě? – „dílně světa“, která znovu mohutně a nepříliš průhledně zaúvěrovala své další nadbytečné produkční kapacity, se plně nedaří ukotvit národní hospodářství v domácí poptávce. Světová ekonomika se zkrátka nachází v klasické „starosocialistické“ krizi z nadvýroby. Pochopil to už před pěti lety ekonom z New York University Nouriel Roubini: „Karel Marx měl pravdu. Kapitalismus může v určitém okamžiku zničit sám sebe (…). Mysleli jsme, že trhy fungují. Nefungují“ (Wall Street Journal, 11. srpna 2011). Ne, tohle nevyvanulo.

Neobytný dům

Na ekonomickou krizi se nabaluje krize institucí a politiky. Rozpadání Evropské unie je symbolizováno nejen otřesem Brexitu, ale i takovým „detailem“, jakým byl fakt, že na bratislavské schůzce nejvyšších představitelů EU odmítl italský premiér Matteo Renzi vystoupit na společné tiskovce s Angelou Merkelovou a Françoisem Hollandem. Právě to, že trhy nefungují, nevede jen k podobným vzájemným třenicím v lůně liberálních demokracií, ale i k trumpizaci, lepenizaci a putinizaci jejich politik, k vývozu globálních problémů na vnější obrazy nepřítele. Nové „nesystémové“ pravice i levice (vpravo vulgární Trump namísto starých dobrých republikánů, nalevo Syriza i Podemos namísto běžných sociálních demokracií, rudý Corbyn namísto modrých labouristů, levě rozpálený Sanders namísto demokratů se zápalem plic) probleskují napříč politickým spektrem i jednotlivými stranami.

Populismus a vůbec radikalizace veřejných debat a politických hesel jsou vlastně pokusem o nový tmel pro obyvatele domu, jehož základy jsou podemlety a majitel s domovníkem ani nepředstírají veřejnou službu, jestliže ideologická střecha vyletěla do povětří. Nový „domovní řád“, nový a perspektivní model regulace, jako by ani už nebyl hledán. A setrvačné neoliberální mantry duní prázdnotou i proto, že jim sami fundamentalisticky halekající muezíni už dávno nevěří.

Opak je pravda

Mohlo by se zdát, že tedy snad dosud nebylo vhodnější doby a sociálního podloží pro radikální levici, pro levici jdoucí ke kořenům. Ale tomuto vzácnému okamžiku předcházel nějaký vývoj různých – deklarovaně levých – režimů, frází a katastrof. A tak právě dnes jsou levicoví intelektuálové nejpřesvědčivější ve výkladech o tom, že dělení na levici a pravici je překonané, zastaralé, nepravdivé a směšné.

Ještě nikdy v lidské historii nepracovalo na Zemi tolik lidí za mzdu jako dnes, ještě nikdy na tomto světě nebyl tak početný „proletariát“. Ne, na to nenaletíme. Přečetli jsme si a osvojili řadu odborných prací věrohodně dokazujících, že proletariát není a že navždy zmizel ze scény. Opak, o němž se píše v několika jiných knihách hýřících čísly a tabulkami, je pokládán za čirý dogmatismus. A přímo za zločin představa, v níž straší nějaký proletariát jako subjekt dějin a nástroj všeobecné emancipace.

Ještě snad nikdy nebyly poměry tak hluboce a globálně revoluční. Naštěstí víme – a umíme zpaměti odříkat, kdyby nás o půlnoci vzbudili –, že každá revoluce je ten nejhorší možný způsob změny k lepšímu. A jsme srozuměni splynout s něčím, co tu také ještě snad nikdy nebylo a co pak jedině zbývá: se vzrušující pěnou dní, úlevně zalepenýma očima a slastnou nehybností.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies