To, že většina našich každodenních úkonů spojených s mobilními telefony se odehrává ve virtuálním prostoru, ještě neznamená, že jejich produkce, distribuce a fungování nemá také svou materiální podstatu. Každá ekonomická aktivita má totiž svůj širší sociální a biofyzikální rozměr, v řeči středního proudu dnešní ekonomie folklórně označovaný pojmem externality.
Externality
Úspěch dnešních technologických korporací je založen na starém známém triku: těžit co nejvíc z pozitivních externalit a vyhýbat se zodpovědnosti za externality negativní. Pokud státní školství a vládou dotovaná výzkumná centra vyprodukují brilantní mozky a zásadní inovace, soukromé firmy s radostí využijí jejich potenciál, aniž by se podílely na jejich financování nepřímo daněmi, protože je odvádí v daňových rájích. Produkci vysoce kvalifikované kreativní elity jim tak ve výsledku platí ztenčující se střední třída a pracující chudí. Obdobně se to má s internetem – původně státem dotované výzkumné projekty se slily do ohromné sítě, z jejíchž pozitivních dopadů v oblasti výměny a zpracovávání informací dnes těží raketově rostoucí start-upy i technologičtí giganti posedlí anarchokapitalistickými vizemi.
Některé firmy dokonce dopředu počítají s pokutami za znečišťování vodních toků přímo ve svých ročních rozpočtech.
Problém nastává ve chvíli, kdy přijde řada na zodpovědnost. Příkladem nemusí být jenom chronické vyhýbání se placení daní, za které dostal opakovaně od Evropské komise po prstech Apple. Za sterilní estetikou (nejen) jeho smartphonů a počítačů, někde hluboko v dodavatelském řetězci celého průmyslu s výpočetní elektronikou, se skrývá mimo jiné taky špinavá realita továren a dolů Dálného východu, které neregulovaně likvidují zásoby podzemní vody a znečisťují řeky. Dalšími negativními externalitami dnešní nadprodukce technologických vymožeností je otrocká práce dětí v konžských dolech, známé sebevraždy v čínských továrnách Foxconnu nebo hypergentrifikace San Franciska, která nutí například řidiče Applebusů přespávat ve svých vlastních autech.
Toxická jezera
V čínské provincii Vnitřní Mongolsko leží továrna jednoho z největších světových dodavatelů vzácných minerálů – Baogang Steel and Rare Earth Complex. Počtem svých komínů připomíná dystopické město, ze kterého ústí do umělého jezera naplněného toxickou tekutinou desítky trubic. Jedovaté jezero, ve kterém nenajdeme ani kapku vody, kontrastuje s honosně vzhlížejícím městem Baotou, které leží nedaleko industriálního komplexu. Právě průmysl spojený s těžbou minerálů je hlavním zdrojem obživy více než dvou milionů jeho obyvatelů a obyvatelek. A je taky základním stavebním kamenem masové produkce informačních a komunikačních technologií.
Toxické jezero u Baotou je vizuálně šokujícím dokladem ekologické stopy informačních technologií. Jasně, technologické korporace se mohou snažit o snižování emisí skleníkových plynů, ale zapomínáme u toho, že ekologické dopady nekončí u hladiny CO2 v atmosféře. Jak píše teoretik médií Sean Cubitt ve své eseji Lví podíl, toxické látky, které se do ovzduší vypouštějí z chemických úložišť nebo při leptání plazmou, zůstávají v atmosféře v některých případech až desetitisíce let a i přes kvantitativně výrazně nižší koncentraci v atmosféře přispívají ke klimatické změně. Oblasti, kde se vyrábí polovodičové čipy, jsou zamořeny karcinogenními látkami a těžkými kovy.
Cynismus korporací
Jak velký tenhle průmysl je? Dle Cubitta byly během roku 2012 na celém světě vyrobeny přinejmenším dva biliony samostatných počítačových dílů (diody, transistory atd.) a až deset miliard optoelektronických součástek (např. LED diody). I přes své malé rozměry mají kupříkladu ohromné nároky na spotřebu vody při výrobě. Cubitt v tomhle směru uvádí zprávu Global Water Intelligence, dle které výroba integrovaného obvodu na 300mm waferu vyžaduje 5 700 litrů tzv. ultračisté vody, přičemž k výrobě jednoho litru takovéto vody je potřeba 1,4 litru „normální“ vody. Ultračistá voda se používá jako přírodní rozpouštědlo na čištění a leštění miniaturních komponentů počítačových čipů. Můžete si tak udělat představu, jak ohromné nároky na vodní zdroje mají i procesory ve vašich mobilních telefonech.
Mohutnost celého tohoto korporátního molochu dovoluje jednotlivým firmám cynicky obcházet jednotlivé státní legislativy. Jak poukazuje i Cubitt, pokuty, které dostávají třeba za znečisťování vodních ploch a řek, jsou často tak miniaturní ve srovnání s jejich celkovými rozpočty, že se jim vyplatí raději porušovat zákony chránící životní prostředí než investovat do environmentálních opatření. Některé firmy – například tchajwanská Advanced Semiconductor Engineering – dokonce dopředu počítají s pokutami za znečišťování vodních toků přímo ve svých ročních rozpočtech.
I přes to, že výsledný obrázek o celém průmyslu kolem informačních a komunikačních technologií je značně nelichotivý, řešením není vzdát se jich, nýbrž požadovat takové technologie, jež jsou skutečně ekologicky a sociálně spravedlivé. Jak ukazují například Nick Srnicek s Alexem Williamsem v dnes již proslulém díle Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015), technologická inovace v rámci kapitalismu přinesla množství řešení, která latentně čekají na své uvedení do postkapitalistické praxe. V ní mohou sloužit řadě jiných účelů než prosté akumulaci a zisku. Jedním skromným příkladem může být Fairphone – smartphone, jenž byl navržen dle principů férovosti vůči pracujícím i životnímu prostředí a je zaměřen na dlouhou životnost a maximální recyklovatelnost. S kapitálem, který mají technologické korporace k dispozici, bychom zase dokázali společně naložit mnohem lépe – a to vše v prospěch skutečně ekologické technologické revoluce.
Autor je spolupracovník redakce.