Generace frustrovaná monogamií


Víte, co je polyamorie? Bulvár by nám nejradši vnutil představu, že jde o nepřetržité sexuální orgie. Skutečnost je trochu jiná.

Polyamorie je – pokud tedy věříte tisku – zbrusu nový životní styl, který si volí hipsteři bez špetky citu a s pobuřujícími účesy, nebo sexuální kult, anebo rovnou obojí. Nové světlo na ni vrhá vlna článků a dokumentů o trendech, v nichž se setkáte i s pojmem „etická nemonogamie“. Jde o jakékoliv soužití, ve kterém máte dovoleno randit, muchlovat se a spát, s kým se vám zachce – za předpokladu, že to tak vyhovuje všem zúčastněným. Reakce na takovou myšlenku se pohybují na škále mezi rodičovskou starostlivostí a upřímnou panikou.

V zahýbání to není

Sama polyamorii praktikuji už více než deset let a velkou část svého času trávím vysvětlováním, co všechno to obnáší. Když jsem redaktorce v týdeníku New Statesman nadhodila, že bych o polyamorii chtěla napsat, opřela se o svou hůl, aby neztratila rovnováhu, zašoupala nohama v papučích a třaslavým hlasem zaskřehotala: „Mladá dámo, za našich časů se tomu říkalo zkrátka zahejbání.“ Vidím tedy jako svou povinnost vysvětlit nejen jí, ale i ostatním neosvíceným, jak to dnešní děcka dělají jinak.

Dřív se na manželství hledělo jako na praktické životní společenství, v němž hrál důležitou roli určitý stupeň sebezapření. Dnes by měl být životní partner schopen uspokojit jakoukoli vaši intimní i praktickou potřebu.

Stručně řečeno: v zahýbání to není. Ono se totiž prý zahýbalo přinejmenším už od roku 1963. Nic nového pod sluncem. Novinkou ale je, že o tom lidé dokážou mluvit jako dospělí. Vězí to právě v takových debatách. V smskách, přes které se přítele své přítelkyně ptáte, co jí koupit k narozeninám. V tom, že navzájem sdílíte na Googlu kalendáře, aby se na nikoho nezapomnělo.

Bulvár by vám nejraději vnutil představu, že polyamorie rovná se divoké orgie, při kterých parta hédonistů s duhově nabarvenými vlasy za rytmického přirážení odhazuje slušné mravy a sexuální zdrženlivost překonává údery podezřele vyhlížejících gumových předmětů. To je do určité míry založeno na pravdě. Mnohem častěji si však ve svém polyamorním životě povídám u čaje s ostatními o zábranách, mezích, bezpečném sexu a v neposlední řadě i o tom, na kom je řada s mytím nádobí.

Během těch uplynulých deseti let jsem si zkusila být „single poly“ bez hlavního partnera, prošla jsem si vztahy o třech osobách i vztahy otevřenými a chodila s lidmi v otevřených manželstvích. A moje nejlepší zážitky? V drtivé většině chvíle, kdy nikdo nikoho nesvlékal.

Chceme se zachovat správně

Polyamorii si snad ani nelze nespojit s generací Y. Tedy s mou ustrašenou, frustrovanou generací vystavenou nepřetržitému zkoumání, s naší přehnanou uvážlivostí a potřebou udržet bezprostřední uspokojení v rovnováze s nutkáním konat dobro ve světě, který se nadobro pomátl. S tím vším polyamorii cosi pevně svazuje. Toužíme po stejných sexuálních dobrodružstvích a volné lásce, jakou si alespoň teoreticky užívali naši rodiče, zároveň si však lépe uvědomujeme, co všechno by se přitom mohlo pokazit. Chceme se bavit a být svobodní, ale taky chceme projít testem na jedničku. Chceme se zachovat správně.

Že polyamorie zní až moc intoušsky? Ona taková i je. Z online článků s provokativními titulky svádějícími ke kliknutí, v nichž se dočtete, že polyamorie je až obludně „in“, se mi pokaždé zatočí hlava. Polyamorie je všechno možné, rozhodně ale není cool. Povídat si otevřeně o vlastních i cizích pocitech nikdy nebude cool. Trávit čas debatami o tom, kdo má jaké zábrany, uvádět neustále očekávání na pravou míru – to nebylo cool už v sedmdesátých letech a není ani dnes. Ale je to zapotřebí.

Mladí lidé dnes v životě jen těžko hledají mravní smysl. Jestli jsem se mezi ostatními „poly“ setkala s nějakým nadměrně zastoupeným ekonomickým typem, pak je jím určitě prekariát, neboli, slovy žurnalisty Paula Masona, „absolvent bez budoucnosti“. Naše generace postrádá dokonce i ty omezené sociální a ekonomické jistoty, s nimiž vyrůstali naši rodiče. Odevšad slýcháme (a pro ženy to platí dvojnásob), že jediný způsob, jak se vyhnout samotě a frustraci, je najít si toho pravého partnera, který naplní všechny naše citové, finanční, rodinné i sexuální potřeby. Neustále to omílají, ačkoli sami dobře víme, že to není zdaleka pro každého. Téměř polovina manželství končí rozvodem.

Revoluční myšlenka

Mravní sevření náboženského patriarchátu na Západě sice povolilo, doktrína monogamního vztahu však zapustila kořeny o to hloub. Dřív se na manželství hledělo jako na praktické životní společenství, v němž hrál důležitou roli určitý stupeň sebezapření. Dnes by měl být životní partner schopen uspokojit jakoukoli vaši intimní i praktickou potřebu. Takový ideál je pro mnoho z nás nereálný, nebo se rovnou může stát příčinou neštěstí – a právě na to polyamorie reaguje. Člověk cítí během života potřebu všeho možného: lásky, společnosti, péče a důvěrnosti, sexuálního dobrodružství a sebevyjádření. Očekávat, že nám to všechno může splnit jediná osoba, není jen nerealistické, ale přímo absurdní. Navíc v běžném monogamním, heterosexuálním vztahu padá často většina emočního úsilí na bedra žen – kde pak mají brát energii na to být někomu vším?

Já od nikoho nečekám, že mi bude vším. Chci volnost a chci žít eticky a ještě chci lásku a požitky. Asi toho chci moc. Asi jsem ten typ ženy, která by chtěla všechno. Až na to, že má představa, jak by to mělo v praxi vypadat, je na hony vzdálená triádě manželství, majetek, monogamie – tedy představě, kterou mi odmalička vštěpovali jako kýžený ideál.

Ne všem to v polyamorních vztazích musí klapat – ale to ani ve vztazích tradičních. Přicházíme na to postupně. A šlo by to lépe, kdybychom se přitom nemuseli potýkat s předsudky a nedůvěrou. Je ovšem jasné, co za onou nedůvěrou stojí. Představa touhy bez zábran či omezení může být hrozbou. Ohrožuje mocný společenský řád, který kolem našich snů staví plot. Ohrožuje společnost, která se rozvíjí kolem povinného heterosexuálního partnerství jako způsobu uspořádání domácností. Je hrozbou, protože představuje ostrůvek utopie v moři kultury, jejíž fantazie tíhne k dystopii. Ze svobody jde často strach a polyamorie se mezi ní a vzájemnou péčí snaží udržet rovnováhu. Pro roztříštěnou společnost, jako je ta naše, opravdu revoluční myšlenka.

Autorka je spisovatelka a feministka.

Z anglického originálu For many in my fearful frustrated generation „having it all“ means opting out of monogamy publikovaného na webu magazínu New Statesmen přeložila Alžběta Franková.

 

A2LARM