Rusko se chystá na volby, které jsou letos trojího charakteru. 18. září budou Rusové volit po celé zemi do Státní dumy, tj. dolní komory ruského parlamentu. Dále do regionálních legislativních orgánů a někde také nové hlavy regionů nebo gubernátory. To v podstatě znamená tři typy voleb a volebních kampaní, které zahajují nový volební cyklus. Právě letos v září totiž začíná v ruské politice důležité předkolo prezidentské volební kampaně.
Zhoršená situace a protesty
Politický režim v Rusku představuje takzvaný hybridní systém. Mísí se v něm prvky demokracie s prvky autoritářství a funguje tu určitá míra politické konkurence. Země tak stojí na křižovatce západních a domácích vlivů a historicky odkazuje ke starším ruským dějinám, sovětskému období a ruské transformaci devadesátých let.
Kremelské Jednotné Rusko sice určitě nedosáhne výsledků jako v roce 2007, kdy mělo ústavní většinu, v současné atmosféře se ale drtivé porážky nejspíš obávat nemusí.
Základem politické legitimity ruského režimu jsou volby a vůle lidu. Ty jsou však zakomponovány v prostředí, které má vysoký stupeň neformálních sociálních vztahů (což je ostatně charakteristický rys ruské společnosti jako celku). Ze západního hlediska jsou ruské volby svobodné, jsou také dobře zorganizované, ale pochybnosti vyvstávají kolem jejich celkové férovosti. A to ve smyslu vztahu mezi držiteli moci a vyzyvateli. Tato otázka potom úzce souvisí s regulacemi volební soutěže, problémem zdrojů a také s kulturně-mediálními manipulacemi (politickou technologií či marketingem).
Protestní pohyb především ve velkých ruských městech v zimě roku 2011 cílil hlavně na kvalitu a poctivost voleb do ruského parlamentu. Proto se Kreml po roce 2012 zaměřil na řadu změn, které měly obnovit důvěru veřejnosti v demokratičnost volebního procesu. Jinak řečeno, legitimita moci a politická stabilita byly samotnou mocí chápány jako nutnost. I když ji Kreml chápal spíš jako mocenskou strategii.
Zářijové volby se nicméně konají v jiném kontextu. Od roku 2011 se sociální a ekonomická situace v zemi citelně zhoršila, a tím pádem se alespoň potenciálně posílilo podhoubí pro hospodářky podmíněné protesty. Stabilita „krymského konsenzu“ se udržela možná ve vztahu k Vladimiru Putinovi, nikoliv ale ve vztahu k jiným politickým aktérům, a to včetně vlády a parlamentu.
Hlavní změny ve volbách
Na prvním místě se do praxe vrátil smíšený systém voleb do Státní dumy. Tady se polovina ze čtyř set padesáti členů bude volit pomocí poměrného systému a druhá polovina na základě většinového. Dále byl snížen volební práh zastoupení stran v Dumě ze sedmi na pět procent. Registrace politických stran byla také zjednodušena a do praxe se vrátily přímé volby gubernátorů. Další změny byly spojené s průběhem voleb: byly zavedeny průhledné volební urny a ve volebních místnostech umístěny webové kamery k (částečnému) monitorování hlasování. Kreml také vyměnil šéfa státní volební komise a do funkce jmenoval zkušenou političku a bývalou ombudsmanku Ellu Pamfilovovou.
Regulovaná volební soutěž neznamená, že by v Rusku existovala jen jedna politická strana. Podle oficiálních informací má Rusko v daný moment sedmdesát sedm registrovaných politických stran, což je číslo menší než v minulosti, ale rozhodně stále vysoké.
Naproti tomu jen čtyři strany měly v posledních letech zastoupení ve Státní Dumě. Sem se v posledních volbách dostali reprezentanti vládního či prokremelského Jednotného Ruska, dále Komunistická strana Ruska, Liberálně-demokratická strana Ruska a nakonec také strana Spravedlivé Rusko. Dalších deset politických stran je zastoupeno v regionálních legislativních sborech po celé Ruské federaci. V roce 2011, kdy proběhly kontroverzní volby, se kádrově Duma obměnila skoro o padesát procent. V letošních volbách do parlamentu se bude o hlasy ruských voličů ucházet celkem čtrnáct politických stran. To je oproti roku 2011 stoprocentní nárůst volebních konkurentů.
Větší vliv voličů
Další novinkou předvolebních příprav byly letos v Rusku primárky, tedy možnost voličů mít vliv přímo na kandidátky jednotlivých stran. Této možnosti využila nejenom vládní strana Jednotné Rusko, ale také řada jejich opozičních konkurentů. Výsledky a hlavně smysl primárek Jednotného Ruska však nelze hodnotit jednoznačně. Nehlasovalo v nich totiž ani deset procent oprávněných voličů. Dále byl efekt primárek nerovnoměrný: pozitivní změny se ukázaly v některých případech ve vztahu k obnovení kádrového zázemí Jednotného Ruska. Primárky umožnily pro nové politiky z regionů vstup na federální úroveň a na rozdíl od minulosti se strana otevřeněji stavěla ke stížnostem na předvolební machinace. Nicméně pro těžké váhy strany nepředstavovaly v podstatě skutečnou výzvu. Ostatně poslední slovo při sestavení kandidátek měl stranický kongres.
Formální proces poměrně složité registrace kandidujících stran se ani tentokrát neobešel bez medializovaných problémů. Potíže s registracemi neměla jenom nesystémová opozice (PARNAS a Jabloko), ale například také Zjuganovovi komunisté jako systémová opozice. Na druhé straně poslední čísla Levada Centra ukázala, že v ruské veřejnosti se mírně zvedla důvěra v poctivost volebního procesu. Výklady, proč tomu tak je, se výrazně liší. Jedni tvrdí, že důvodem větší důvěry je nezájem o volby a zájem o dění na Ukrajině. Druzí se domnívají, že výše zmíněná ombudsmanka Ella Pamfilovová dokázala svojí prací v posledních měsících důvěru posílit.
Liberální opozice a kremelský kartel
Jedním z hlavních problémů voleb v ruském prostředí je nerovnost či – v ruském politickém žargonu – nedostatek „administrativních zdrojů“ těch stran, které nejsou součástí velkého putinského konsenzu. Tento problém se týká především ruských liberálů, ale neměl by být zaměňován s faktickým politickým kapitálem těchto stran. Liberálové jsou sice marginalizováni skrze regulaci voleb, ale faktem je, že politicky se jim nedostává podpory zdola.
Liberály pronásleduje relativní neúspěch ruské transformace v devadesátých letech. Nicméně dalším prvkem jsou – velmi zjednodušeně – obecně konzervativnější rysy ruské společnosti. Důsledky více či méně artikulovaného soupeření se Západem politický liberalismus v Rusku přenesly do jiného kontextu, ve kterém se mísí velmocenská nostalgie se snahami o nalezení domácí autenticity. Pravdou bylo, že prokremelské Jednotné Rusko „vykradlo“ prvky liberálního či spíš neoliberálního programu. A aby věci nebyly příliš jednoduché, je nutné dodat, že ruský liberalismus (a podobně také ruský konzervatismus) má velmi specifické obsahy. Navíc ne všichni oponenti politiky současného Kremlu jsou opravdoví liberálové.
Liberalismus s národoveckou příchutí
Dobrým příkladem je jedna z nejvýraznějších liberálních stran, Strana národní svobody (PARNAS), která se programově hlásí k evropské volbě Ruska a k západním liberálním hodnotám. V roce 2012 vzniklá strana se zformovala kolem tří hlavních tváří: v roce 2015 zastřeleného Borise Němcova, Vladimira Ryžkova a Michaila Kasjanova. Všichni tři politici byli přímo či nepřímo spojeni s jelcinskou etapou ruské politiky. Kasjanov poté sloužil jako Putinův premiér v letech 2000–2004. V posledních asi dvou letech PARNAS politicky flirtoval s jinou opoziční skupinou kolem Alexeje Navalného a jeho Strany pokroku. Nakonec ale neúspěšně.
Volební klání se navíc podepsalo i na soudružnosti PARNASu. Hlavním bodem sporů byla postava šéfa strany Michaila Kasjanova, který po celou dobu vnitrostranické přípravy voleb trval na tom, že bude na kandidátkách na prvním místě. Řada členů mu zazlívala trvání na této pozici poté, co ruská televize NTV odvysílala nepříliš lichotivý a jistě politicky konotovaný dokument ve stylu ruské praxe kompromitačních materiálů. Kasjanov v dokumentu figuroval v negližé s milenkou, a navíc se rozpovídal o tom, jak získal svoje peníze a majetky („za kopějky“) v době svého premiérování.
Druhým zdrojem rozbrojů se stalo to, že Kasjanov prosadil na druhé místo parlamentní kandidátky strany Vjačeslava Malceva. Malcev je známý z regionální politiky, kde se profiluje hlavně jako kritik Vladimira Putina. Ideově je Malcev nikoliv liberál, ale spíše ruský nacionalista či národní demokrat, který rétoricky žongloval také s antisemitismem a s homofobií a ještě výrazněji s určitým politickým mysticismem (Malcev očekává „příchod“ nové revoluce 7. listopadu 2017 a chce jí zabránit). Kasjanov vsadil na Malcevovu popularitu a populismus i za cenu toho, že jako kandidát narušuje liberální a západní image PARNASu, což znovu zvedlo vlnu nespokojenosti ve straně. Dodejme, že na třetím místě strana nasadila v Česku známého profesora Andreje Zubova, který se hlásí spíše k tradicím carských kadetů a vůbec k monarchismu.
Jaké jsou odhady?
Výzkumy veřejného mínění nedávají PARNASu nebo opozičnímu Jabloku příliš velké šance na úspěch. Podle Levada Centra má PARNAS v posledním výzkumu jednoprocentní podporu. Podobně je na tom Jabloko. Nicméně za pozornost stojí poměrně velký propad vládního Jednotného Ruska. V srpnovém šetření levadské agentury byla jeho podpora jenom na jednatřiceti procentech. Ovšem výzkum také ukázal poměrně velké číslo nerozhodnutých voličů nebo těch, kteří nevědí, zda se vůbec budou voleb účastnit (celkem 22 procent). Výzkumy konkurenčních agentur VCIOM a FOM (které na Západě často vnímají jako méně důvěryhodné) také zachytily určitý, pozvolný propad Jednotného Ruska. Podle nich osciluje předvolební podpora vládní strany mezi 41 až 44 procenty. Nesystémoví oponenti mají preference mezi 0,4 až jedním procentem.
Zdá se jako velmi pravděpodobné, že volby nepřinesou žádná velká překvapení. Kremelské Jednotné Rusko sice určitě nedosáhne výsledků jako v roce 2007, kdy mělo ústavní většinu, v současné atmosféře se ale drtivé porážky nejspíš obávat nemusí. Určitá překvapení snad můžou nastat v případě jednomandátních voleb v některých volebních okrscích a v některých regionálních sborech. Podstatné je, že základním zdrojem podpory Jednotného Ruska bude depolitizace ruské společnosti a také obratný politický marketing.
Autorka je komparativní historička.