Moderní Evropou obchází více než jedno strašidlo: terorismus, oživlá krajní pravice, nestabilita v Turecku, rozpad projektu Evropské unie. A v rámci mainstreamové politiky se všechny levicové strany na celém kontinentu ocitly v krizi.
Německá sociální demokracie, kdysi obrovská vládní strana, se dnes v průzkumech propadla pod dvacet procent. Podpora Françoise Hollanda ve Francii kolísá kolem patnácti procent, zatímco španělské Socialistické dělnické straně se za méně než deset let snížila podpora na polovinu.
Úpadek největší sociálně demokratické strany Řecka, která se ani ne za dekádu proměnila ze strany vítězící ve volbách ve stranu nedosahující pěti procent, proběhl tak rychle, že to dalo vzniknout novému slovu, které označuje kolaps tradičních středolevých stran: pasokifikace. Dokonce i ve Skandinávii jsou dříve neporazitelné sociálně demokratické strany zaskočeny čím dál nespokojenějšími voliči, jelikož pravicoví populisté vyvolávají stále silnější strach z imigrace a z jejích dopadů na sociální systém.
Nově vznikající levicová politika v zemích nejhůře postižených krizí eurozóny se může na první pohled zavdávat důvod k optimismu. Podemos ve Španělsku brojí proti politickému establishmentu, kterému přezdívá „la casta“, zatímco v Řecku vznikla Syriza, radikální politická strana, která je ve vládě od roku 2015. Verva i ikonoklasmus těchto dvou hnutí nachází odezvu i jinde – viz nečekaná vlna podpory pro kampaň Bernieho Sanderse ve Spojených státech. Ale vyjma bouřlivého řeckého vývoje všechna tato hnutí působí stále spíše jako vyjádření protestu a disentu než jako známka blížícího se uchopení moci.
Labouristická strana v Británii ztělesňuje téměř všechny krizové problémy moderní levice. Labouristům se dosud daří ve městech, jako je Londýn, Bristol, Leeds a Manchester, ale na jihu a východě Anglie padají ke dnu. Ve starých průmyslových krajích strana ztrácí pozici a ve Skotsku má zřejmě nakročeno k vyhynutí. Průzkumy veřejného mínění přisuzují labouristům stabilně mizivou podporu už od roku 2010.
Na prvním místě je třeba zdůraznit, že toto není výsledek vnitřní dynamiky, kterou labouristická strana v současnosti prochází. Labour Party je zachvácena toutéž krizí, jíž čelí i její sesterské strany v Evropě. Politické komentáře mívají tendenci zaměřovat se na politiky a líčit svět jako místo, kde lze pouhou silou vůle mocných jednotlivců nasměrovat strany tam či onam. Ale problémy labouristické strany jsou systémové, mají kořeny v nejhlubších strukturách soudobé ekonomiky a společnosti. Základní ideály levice, rovnost, solidarita a ochrana veřejné sféry, by teoreticky měly být nestárnoucí. Ale všechno, na čem v minulosti levice stavěla svou sílu, buď zmizelo nebo pomalu mizí.
Levice na Západě čelí třem závažným výzvám, které ji zasahují přímo do srdce jejího historického přesvědčení, kým je a za koho mluví. Za prvé, tradiční práce – a pro levici posvátný pojem „pracující“ – se ocitá na ústupu spolu s tím, jak se lidé snaží probít novou érou dočasných zaměstnání a rostoucího počtu osob samostatně výdělečně činných, tedy érou, kterou může záhy vystřídat drastická nová éra automatizace. Za druhé, zvedá se nová vlna opozice vůči globalizaci vedená pravicovými silami, která klade důraz na lokálnost a místní přináležitost a také na nedůvěru k lidem zvenčí. A současně s tím se politika rychle fragmentarizuje, díky čemuž se představa, že by nějaká strana či ideologie mohla reprezentovat většinu obyvatel, začíná jevit jako přežitek. Jinými slovy, dvacáté století opravdu skončilo. Jestli se levice může vrátit k nějaké smysluplné moci v jednadvacátém století, to je otázka v současnosti obestřená hlubokými pochybnostmi.
Představa, že nějaká jediná strana či ideologie může reprezentovat většinu lidí, se jeví jako přežitek minulosti.
Ráno osmého května roku 2005 stál Tony Blair na schodech v Downing Street, po nečekaném třetím vítězství labouristů v řadě. Na první pohled to působilo jako důkaz nově nalezené převahy a byla to další příležitost k vyvěšování vlajek, hovorům o novém úsvitu a k témuž bezstarostnému optimismu, který Blaira vynesl k moci už roku 1997. Tentokrát ale Blair zaujal mnohem tvrdší a důraznější postoj. Labour Party byla právě znovuzvolena 35,2 procenty hlasů, s podporou pouze 22 procent všech oprávněných voličů. Britský volební systém udělal svá kouzla a vynesl stranu zpátky do vlády – ale s nejnižší podporou obyvatel ze všech vlád demokratické éry.
Blair toho dne působil kajícně. „Naslouchal jsem a učil jsem se a domnívám se, že jsem získal velice jasnou představu, co lidé nyní očekávají od třetího funkčního období naší vlády,“ říkal tehdy. „A chci jim velmi zpříma říct, že já, my, celá vláda, se nyní neúnavně zaměříme na priority, které nám lidé předložili.“ Mluvil o skutečnosti, že „život je pro spoustu lidí pořád těžký zápas“, a celou jednu část projevu věnoval narůstajícím obavám veřejnosti z imigrace.
O pět měsíců později měl Blair proslov na každoroční konferenci, už dvanáctý v postavení šéfa strany, a všechny stopy pokory zmizely. Jeho základní teze odrážela jednu z klíčových linií jeho politické teologie: víru ve vrtošivě magickou moc moderního kapitalismu a Blairovu vlastní misi spočívající v tom, že v reakci na nekonečné výzvy svobodného trhu je třeba celou zemi posilovat. „Změna už se dala zase na pochod,“ prohlašoval tím svým mesianistickým tónem, který se v jeho projevech začal objevovat v době útoků z jedenáctého září. „Tempo změny nás může buď převálcovat, nebo nám může zlepšit život a naši zemi posílit,“ pokračoval. „Rozhodně ale nemůžeme předstírat, že se nic neděje. Slýchám lidi říkat, že bychom se měli zastavit a pořádně si globalizaci prodebatovat. To už bychom mohli rovnou vést diskuse o tom, jestli má po létě následovat podzim.“
Následující část Blairova proslovu už byla čistě misionářská. „Charakter tohoto měnícího se světa je lhostejný k tradici. Neodpouští slabost. Pro úspěchy z minulosti nemá žádný respekt. Nevyznává žádné zvyklosti ani žádnou zavedenou praxi. Nabízí hojnost příležitostí, ale ty se otevírají jen těm, kdo se hbitě přizpůsobují, jen zvolna si stěžují, jsou otevření a ochotní i schopní se měnit.“
Sledoval jsem tehdy proslov na obrovské obrazovce ve výstavní části konference. A vzpomínám si, jak jsem si v duchu říkal: „Taková ale většina lidí není.“ Blairova slova mi vířila v hlavě: „Hbitě se přizpůsobují, zvolna si stěžují, jsou otevření, ochotní a schopní se měnit.“ A já jsem se sám sebe ptal: Pokud jsou tohle kvality, které se teď vyžadují od milionů Britů, co se stane, když tímhle testem neprojdou?
Když jsem poslouchal Blairovu vizi budoucnosti – v níž povinností člověka bylo získat nejlepší možné vzdělání, pak pracovat jako ďas a horečnatě se snažit neklesnout pod hladinu – zarazily mě dvě věci. Za prvé, naprostá absence jakéhokoliv empatického, lidského prvku (zmínil se o rovnováze mezi prací a životem, ale dokázal nabídnout jen „dostupnou péči o děti mezi osmou raní a šestou večerní pro všechny, kteří to budou potřebovat“). A za druhé můj vlastní pocit, že ještě mnohem méně než kdy dřív jsem vůbec nechápal, jaké že vlastně jsou hodnoty moderní Labour Party.
Jestliže se z moderního kapitalismu dnes stalo synonymum pro nejistotu a nerovnost, pak reakce labouristů čím dál více zněla jako nějaký darwinistický požadavek, aby lidé akceptovali změnu a snažili se, jak nejlíp dovedou, držet krok. Ještě horší bylo, že tyto požadavky vznášela nová klika labouristických politiků, kteří byli kulturně vzdálení svým předpokládaně „skalním“ voličům a kteří tuto svou narůstající odcizenost osudným způsobem vůbec nevnímali.
V roce 2010, za nešikovného vedení Gordona Browna, se labouristé propadli na zoufalých dvacet devět procent hlasů – nejhorší výsledek od roku 1983, kdy jen o fous neskončila třetí. O pět let později, navzdory průzkumům ukazujícím na možné labouristické vítězství, dokázal Ed Miliband zvýšit volební podíl labouristů o pouhé jedno procento.
Pokud strana doufala, že se jí podaří dát znovu dohromady voličskou koalici, která tak tak držela pohromadě v druhé polovině dvacátého století, pak ale svět, který tuto koalici umožnil, očividně zmizel. Členství v odborech kleslo na historické minimum, těžký průmysl zmizel a tradiční třídní vědomí se vytratilo.
Spolu s tím, jak se tyto základní opory rozpadaly, drolily se i staré labouristické všeléky v podobě znárodňování a přerozdělování. Místo nich ovšem nastoupily neuvěřitelně příznivé vnější okolnosti – dlouhý ekonomický boom a konzervativní strana neschopná koherence, o moci ani nemluvě –, které zastřely hlubokou slabost Labour Party, a Blair s Brownem nabízeli jen ztenčenou sociální demokracii, která podporovala riskantní podnikání v City a využívala tento proces k vynakládání obrovských sum na veřejné služby. Ale finanční krize znamenala konec i pro tento model.
Mezitím deindustrializace, která roztrhala ekonomiky dvacátého století na cáry, a nestabilita i fragmentarizace ztělesňovaná finančním sektorem a sektorem služeb, dospěly ke svému logickému závěru v podobě nového digitálního byznysu. Ten zase dal zrod tomu, co se někdy nazývá „kapitalismus platforem“: model, v němž je možné dosáhnout rychlé směny služeb i práce mezi lidmi, společnostmi i multinárodními korporacemi – vzpomeňte si na Uber, eBay, Airbnb nebo TaskRabbit, které propojují pracovníky na volné noze s lidmi, kteří potřebují pomoc s takovými úkony, jako je uklízení, doručování nebo stěhování, aniž by vznikala potřeba zprostředkujících článků. V důsledku toho dochází nejen k marginalizaci maloobchodů a velkoobchodů, ale i ke zpochybnění tradiční role odborů a také k oslabování role státu, který se ocitá v pasti nového vzorce – inovace letí tryskem a stát s ní nezvládá držet tempo.
Při zpětném pohledu je zřejmé, že idylická éra levice byla založena na následujícím prostém projektu. Jakmile se otevřela brána archetypální továrny, vyšly z ní tisíce lidí – z většiny mužů – sjednocovaných neměnnou dennodenní zkušeností a připravených podporovat politickou sílu, která využije odbory, stát a bájnou „masovou stranu“ k vybudování nového, mnohem férovějšího světa k obrazu jejich masové jednolitosti.
Dnešní atomizující, rtuťovité ekonomice se daří tyto struktury obcházet. Lidi i místa rozdrobila tak účinně, že shromáždit nějakou smysluplnou politickou koalici se zdá téměř nemožné. Toto jsou sociální a politické podmínky charakteristické pro místa, která relativně prosperují – satelity v Surrey nebo Essexu, centrum vědomostní ekonomiky okolo Cambridge a třeba zářící nové město Livingston ve Skotsku. Ale ve velice odlišné podobě lze tyto nové podmínky zakusit stejně silně i v těch oblastech Spojeného království, které jako by modernita nechala za sebou.
Jeden ze sedmi Britů se dnes zaměstnává sám. Ve Spojených státech bude podle odhadů v roce 2020 částečně na volné noze padesát procent lidí.
Na jaře roku 2013, pár dní po smrti Margaret Thatcherové, mě Guardian vyslal na postindustriální jih Walesu do města Merthyr Tydfil, abych se tamních obyvatel zeptal na dědictví časů, kdy byla Thatcherová u moci. Město jsem navštívil už mnohokrát a vždycky jsem ho viděl jako místo, kde úpadek labouristů nebyl záležitostí žádných symbolů a metafor, ale čímsi okamžitě zakoušeným.
Merthyr Tydfil nejvýznamněji charakterizuje to, co tu chybí: absence těžebního a ocelářského průmyslu a také zmizelá obrovská továrna Hoover, která je zavřená od roku 2009 – ale i obecněji, absencí oněch myšlenek a institucí, které kdysi definovaly Labour Party i širší labouristické hnutí. V letech 1900–1915 měl Merthyr v dolní sněmovně parlamentu jako svého zástupce Keira Hardieho, prvního šéfa Labour Party a také její zakladatelskou ikonu. V roce 1977 tu strana práce získala neuvěřitelných 77 procent hlasů. Ale roku 2010 už se toto číslo zhroutilo na čtyřicet čtyři procenta – v místní politice se nakonec přece jen opožděně odrazil dodnes přežívající pocit ztráty a zděšení, jehož počátky sahají až k porážce hornické stávky v roce 1985.
Když jsem přijel, zaskočil jsem do call centra EE, které svým operátorům platí zhruba šestnáct tisíc liber za rok. Před obrovským supermarketem Tesco jsem mluvil se dvěma muži v důchodu, kteří to, co se stalo Merthyru, vnímali jako určitou urážku vlastních základních hodnot. Jeden z nich říkal: „Dřív chtěl muž být pracujícím mužem, nechtěl být tady a ládovat regály.“ Když jsem se ho zeptal na odkaz hornické stávky, jeho odpověď byla plná patosu a tragiky. „Třicet let, to je fuk… v nás je to zažraný tady hluboko,“ řekl. „Pořád o tom přemýšlíme, každý den: co by se stalo, kdyby to dopadlo opačně.“
V centru města jsem potkal jednu osmnáctiletou ženu, která nemohla najít práci. „Hlásím se někam pořád a pořád, ale všechno odmítají,“ uvedla. Napadalo ji, jestli nemá něco špatně ve svém CV: myšlenka, že by vinu za její obtížnou situaci mohly nést i širší síly, se v rozhovoru vůbec nevynořila. Zeptal jsem se, jestli ví, co jsou to odbory. „Ne,“ odpověděla. „Nevím. Co to je?“
Jeden ze sedmi Britů dnes zaměstnává sám sebe. Ve Spojených státech předpověděl časopis Forbes, že v roce 2020 bude pracovat alespoň částečně na volné noze padesát procent lidí. OECD v roce 2015 zjistila, že ve Spojeném království od roku 1995 odpovídá „nestandardní“ práce – což znamená pozice na neurčitou dobu, částečný úvazek či zaměstnávání sebe sama – celému čistému přírůstku pracovních míst.
Tak vypadá nástup takzvané „gig economy“. Ekonomové a sociologové mluví o „prekariátu“, rostoucím segmentu společnosti, pro nějž práce nepředstavuje základ osobní identity, ale jakousi někdy vypnutou, někdy zapnutou součást života, před níž často potřebují ochranu. Částečně to samozřejmě jde na vrub prodejnosti a chamtivosti firem. Ale základní hybná síla tohoto vývoje vychází z technologie a z toho, co by marxisté nazvali „výrobním způsobem“. Ve světě, kde mají firmy možnost kontrolovat stav objednávek hodinu od hodiny a stiskem tlačítka dočasně najmout pracovníky, odkud by se brala potřeba organizovat svůj chod na základě smluv, jejichž platnost se počítá na roky?
O Merthyru se ještě pořád mluví jako o doméně labouristů. Ale jako tolik jiných míst i Merthyr přetéká pocitem, že politika je dnes něčím beznadějně zastaralým: jak u starších lidí, jejichž pocit smysluplné labouristické identity je svázaný s čím dál vzdálenější minulostí, tak i u mladších obyvatel, kteří o ničem z toho nic nevědí a politika jim ve vlastním životě připadá jenom málo relevantní. V Merthyru padesát šest procent voličů podporovalo Brexit, při volbách do welšského sněmu v roce 2016 získala Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) dvacet procent místních hlasů. Na takových místech je úpadek Labour Party doslova hmatatelný.
Lidé na levici by měli uvažovat o prodloužení mateřské i otcovské dovolené a o znovuzavedení vzdělávání dospělých.
Navštivte kteroukoliv tradičně labouristickou oblast a lidé vám povědí, že Labour Party kdysi bývala „stranou pracujících lidí“. Tohle zjednodušené – už názvem strany počínající – vnímání členů a voličů strany i její základní mise je v lidech dodnes hluboce zakořeněno a uvnitř samotné strany tomu není o nic méně. Politika New Labour se namísto „pracujícího člověka“ opírala o „tvrdě pracující rodiny“, což byl pojem zčásti zavedený i proto, aby odrážel rostoucí antipatii voličů vůči lidem na sociálních dávkách. Dokonce i když strana prosazovala zlepšení péče o děti a předškolní péči, měla sklony tato opatření hájit v kontextu snahy navrátit čerstvé matky co nejdříve do placeného zaměstnání.
Dnešní Labour Party se těchto zastaralých představ o povaze práce nevzdala. Owen Smith i Jeremy Corbin navrhují utopické plány, které mají nějakým kouzlem přenést svět zpátky před rok 1980. Smith chce obnovit ministerstvo práce, zrušené labouristickou vládou Harolda Wilsona v roce 1968. Corbynův „desetibodový plán na přestavbu a transformaci Británie“ je celý jen o „plné zaměstnanosti a ekonomice, která funguje pro všechny“, a slibuje navrátit lidem „jistotu zaměstnání“. Tyto vize jsou buď naivní nebo neupřímné, odhalují však klamné představy, kterými je prostoupena celá labouristická strana i levice obecně.
Ve světě, ve kterém se práce radikálně mění, je to moderní konzervativismus, který těmto změnám tleská. Podle protřelých toryů je načase změnit značku jejich strany na „stranu pracujících“ – kde ovšem „pracující“ představuje totem drsného individualismu, nikoliv symbol solidarity. Chcete-li důkaz, stačí si přečíst Britannia Unchained, nadšené pojednání o ekonomii a budoucnosti Británie z pera pěti toryovských poslanců, kteří se do parlamentu dostali v roce 2010: Kwasiho Kwartenga, nové ministryně mezinárodního rozvoje Priti Patelové, Dominika Raaba, Chrise Skidmorea a Elizabeth Trussové, kterou při své první obměně kabinetu jmenovala Theresa Mayová ministryní spravedlnosti. Podle textu Britannia Unchained je ideální pracující reprezentován řidiči, kteří pracují pro londýnskou taxislužbu Addison Lee. Tito lidé „pracují na volné noze. Domů si mohou týdně přinést až šest set liber čistého příjmu. Ale musí na tom pracovat – až šedesát hodin týdně“. V této vizi, kterou dotáhl do logického konce Uber, se z přijetí nejistoty stává hrdinská záležitost a současně tu narůstá nové politické dělítko mezi dříči a těmi – jak zní zdrcující označení textu Britannia Unchained –, „kteří si užívají veřejných dotací“. Jinými slovy, zase je tu to staré dělení na „nemakačenka“ a „makačenka“.
Blair zkoušel tímto směrem vést New Labour, ale jeho pokusy vždycky kolidovaly s pevně zakořeněnou podporou sociálního státu a lpěním na čím dál zastaralejší představě o zabezpečeném zaměstnání. Jenže v kontextu moderního trhu práce nepovede oslavování práce pro práci samu nikdy k posílení politiky založené na levicových hodnotách. Místo toho spíš lidi dotlačí na pravici.
Lidé, kteří pracují, už koneckonců netvoří součást žádné jednolité masy: spousta z nich na sebe čím dál více pohlíží jako na osamělé agenty, soupeřící s ostatními naprosto stejně, jako mezi sebou soupeří firmy a korporace. Během kampaně před volbami roku 2015 jsem viděl živý doklad toho, jak tento vývoj podkopává staré vnímání vazeb mezi levicí a jejími vlastními voliči.
V Plymouthu jsem byl svědkem toho, jak jedna žena otevřela dveře volebnímu agitátorovi za Labour Party se slovy: „Já jsem dříč – a pro mě vy neděláte nic.“ V severovýchodním ocelářském městě Redcaru jsem mluvil s mužem, který mi řekl, že by nikdy nevolil labouristy, „protože pracuje“. V Nuneatonu mi dvě ženy řekly, že nejspíš vyhraje Ed Miliband, protože ho budou volit „všichni lidé na dávkách“. Podle názoru všech těchto lidí už Labour Party není „stranou práce“.
Tohle je pořádný uzel k rozmotání. Ale pro levici by řešení mohlo začít u pochopení dobového posunu, který politiku vytlačil z pracoviště i z ekonomiky do sféry soukromého života – jako první tuto přeměnu artikuloval feminismus tvrzením, že „osobní je politické“.
Opožděné zabudování tohoto porozumění do levicové politiky neznamená opustit onen druh regulace a zásahů, které by mohly učinit moderní pracovní život snesitelnějším, ani představu, že by vláda mohla podporovat lépe placenou a užitečnou práci, zejména skrze investice a vzdělávání.
Ale nad rámec staré doktríny tvrdé dřiny a důstojnosti práce musí každá moderní středolevá politika hlasitě mluvit k různým aspektům života lidí – jakožto občanů, pečujících, přátel a rodičů –, které dlouho zanedbávala a pro které lidem v důsledku ustavičných nároků moderního kapitalismu zbývá v životě jenom málo místa. Lidé na levici by měli uvažovat o prodloužení mateřské a otcovské dovolené a umožnit její zopakování, když jsou děti starší; o znovuzavedení vzdělávání dospělých (často jen pro vzdělání samotné, nikoliv jen v kontextu „přeškolení“); o podpoře lidí při vytváření lokálních podpůrných sítí, které by mohly opožděně zareagovat na úpadek široké rodiny; a co je nejočividnější, umožnit lidem zkrátit pracovní týden – pomyslete na třídenní víkend a okusíte příchuť levicové politiky budoucnosti.
Ostatně hluboké změny, které nám přinese naše stárnoucí populace, stejně zvýší počty lidí za hranicí pracovního věku a ještě urychlí přechod od placené práce k péči. Ale tu nejradikálnější změnu přinese automatizace a její dopady na zaměstnanost. Jestliže Bank of England nyní odhaduje, že až patnáct milionů britských pracovních míst je ohroženo technologií, a jestliže do roku 2025 má podle předpovědí zmizet až třetina pracovních míst v oblasti maloobchodu, lze v oné krátkozraké, často machistické rétorice práce a pracujících vážně spatřovat jakoukoliv smysluplnou vizi?
Chce snad někdo na levici jedním šmahem odepsat všechny pracující voliče, kteří volili Brexit, jako masu bigotních rasistů?
Levice si přirozeně osvojila mantru hnutí Occupy – onu do očí bijící propast mezi superbohatými a zbytkem nás, jak ji vystihl slogan „My jsme těch 99 %“. Objektivně je tato myšlenka rozdílu mezi malou, mobilní mezinárodní elitou a všemi ostatními pravdivá. Ale v každodenním životě se tento rozdíl projevuje jenom málo.
Místo toho se rostoucí nerovnost, podporovaná globalizací a volnotržní ekonomií, manifestuje jako kulturní propast, která tradiční levicové voličstvo dělí na dva tábory. V minulosti mohla sociální demokracie – nebo, chcete-li, demokratický socialismus – stavět na podpoře jak progresivní střední vrstvy, tak i těch částí pracujících, kteří měli zastoupení v odborech. Dnes jako by pohodlně žijící, kulturně sebejistá část voličů s velikým překvapením zírala na čím dál rozhořčenější část pracující vrstvy, která kdysi tradičně podporovala labouristy.
První skupina se vyznačuje zmezinárodnělou kulturou, vírou v to, co moderní žargon nazývá „diverzitou“, a jistým typem sebejistoty, která pramení ze vzdělání a relativního bohatství. Zdá se, že tato skupina je schopna svou verzi pracovní nejistoty zvládat (pomyslete na softwarového vývojáře na volné noze spíš než na skladníka se smlouvou bez stanovené pracovní doby). Jenže ve skupině na opačné straně jsou lidé, kteří mají na globalizaci i modernitu mnohem negativnější názor – a hlavně na masový pohyb lidí. Ve Spojeném království lidé z této skupiny obvykle žijí v oblastech, které převážně volily Labour Party, ale podporovaly odchod z EU, a jejich nejhlasitější reakcí na globalizaci je opětovné přimknutí právě k oněm „zvyklostem a zavedeným praktikám“, jak to pojmenoval Blair, jež moderní ekonomiky obvykle ničí: kladou důraz na lokalitu a přináležitost a osvojují nacionální identitu, která je v zásadě defenzivní.
Z chápavého hlediska může vyvěšení vlajky představovat gesto, které zdaleka neznamená jen jakýsi šovinismus. Často značí potvrzení sebeúcty – a to dokonce kolektivní sebeúcty – ve světě, který je nejistý, nestabilní a často jako by lidem veškerou sebeúctu odpíral. Lidé, kteří kdysi bývali horníky nebo oceláři, dnes mohou klidně být dočasně zaměstnaní jako „operativci“ čekající, až se dozví pracovní dobu na tento týden. Z kulturního hlediska však národní identita lidem v kontrastu k ekonomické situaci nabízí alespoň nějakou vyhlídku na obnovení určité představy, kým jsou a proč to znamená něco podstatného. Dokonce i když dojde na nevraživosti kolem imigrace, nemělo by nuancovanější, empatické porozumění být ničím nemožným: lidé přece mohou být dezorientovaní rychlou populační proměnou a mohou pocítit touhu po potvrzení vlastního místa, aniž takové pocity nutně musí vyústit až v nenávistné projevy.
To celé má samozřejmě i mnohem ohavnější stránku – prudký vzestup rasismu, k němuž dochází po celé Evropě a kterému jako by Brexit poskytl osudovou legitimizaci. Chce ale snad někdo na levici vážně odepsat těch 3,8 milionu lidí, kteří v roce 2012 volili UKIP – či ono ještě větší množství dělnických voličů, kteří se vyslovili Brexit – jedním šmahem jako masu bigotních rasistů? Většina předsudků má i ve svých nejnepříjemnějších projevech vždycky širší kontext a je zřejmé, že tyto moderní antipatie jsou nejsnáze pociťovány v místech, která byla modernitou pominuta, anebo zakusila její nejobtížnější prvky: nejistý trh práce, bytový nedostatek, přetížené veřejné služby.
A tato nálada se vzmáhá zčásti i kvůli faktorům souvisejícím s úpadkem levice: se zánikem odborů a tradičního pojetí pracoviště, po nichž zbylo politické vakuum, které se nyní zaplňuje jinou formou kolektivní identity. Nepřehlédnutelným příkladem je nová politika Anglie a angličanství, která je svázána se společenskou třídou, stejně tak jako s místem, a která už dlouho vře pod povrchem, aniž dosud nalezla koherentní výraz.
Poznal jsem už dost lidí, kteří sami sebe identifikovali jako „Angličany“, abych věděl, že přitom obvykle nejde jenom o národní hrdost. Často to znamená jakousi množinu vzdorovitých, kulturně odmítavých postojů u lidí, kteří nepatří ke střední třídě, nepocházejí z Londýna a rozčiluje je způsob, jakým lidé z obou těchto kategorií nahlížejí na zbytek země. Sčítání obyvatel Spojeného království z roku 2011 bylo prvním, které zahrnovalo i otázku na národní identitu – a v Anglii se šedesát procent lidí označilo jako „pouze Angličan“. Jenže levice, a to jak britská, tak evropská, neustále odmítá vidět, proč se lidé k těmto projevům vlastenectví utíkají. Tato výhrada platí jak pro „blairovce“, tak i pro Corbyna a jeho podporovatele: prvním natolik učarovala globalizace, že každé hlasité projevy patriotismu považují za zpátečnickou překážku pokroku, druzí se upínají k růžově nalakovanému internacionalismu, který podobné projevy považuje pouze za vnější fasádu předsudků.
Jestliže levice není schopna oslovit lidi, které kdysi s instinktivní samozřejmostí zastupovala, zvládnou to jiné, mnohem zákeřnější síly.
V roce 2014 jsem strávil tři dny na pobřeží kolem Kentu s aktivisty UKIPu. Sledoval jsem jejich manévry a mluvil s nimi. Ve městě Broadstairs zorganizovala skupina energických levicových aktivistů – kteří později založili vzkvétající procorbynovskou skupinu Momentum – proti UKIPu celodenní kampaň, která se zaměřovala na kandidaturu Nigela Farage v South Thanet. Díval jsem se, jak diskutují s jedním mužem sedícím na pláži, který byl rozhodnutý volit Farage, a jejich pokusy ho odradit pohrdlivě ignoroval.
„Farage bude zvolený a vy s tím nenaděláte vůbec nic,“ říkal a ukazoval na ně gestem rozmáchlého opovržení.
Pak popsal hlavní příčinu své nespokojenosti. Jeho syn, jak říkal, trpí vadou řeči a nemůže najít práci v oblasti péče, kde by rád pracoval. „Nikdo ho nezaměstná. Ale cizinec si sem klidně přijde, neumí slovo anglicky a práci dostane.“
O pravdivost jeho tvrzení se asi dvě nebo tři minuty vedl spor, až ten muž dospěl k závěru. „Už toho mám dost,“ řekl a pak důrazně promluvil o své vlastní nejistotě. „Já pracuju. Platím daně a všecko. Ale jestli se něco přihodí mně nebo mojí rodině, takže mě vyhodí z domu nebo nebudu moct splácet hypotéku, strčí mě někam na ubytovnu.“
Co tedy vlastně chtěl? „Lepší Anglii,“ vyjádřil se a já jsem okamžitě vytušil, že ten muž pociťuje určité základní křivdy – týkající se nejistoty a nespravedlnosti –, ke kterým by politická levice kdysi v minulosti dovedla sebejistě promlouvat. Bohužel, při absenci jakýchkoliv významnějších kulturních vazeb byla ona skupinka údajně levicových aktivistů, se kterými mluvil, obyvateli naprosto odlišné reality.
Může se tento stav změnit? Nemá-li se levicová politika scvrknout na svůj vlastní metropolitní stín a opustit všechnu naději na získání celonárodní moci, změnit se bude muset. A nemá-li si to britská politika urychleně namířit k témuž ohavnému populismu, který zakořeňuje po celé Evropě a v zemích, jako je Polsko či Maďarsko, už udává krok, jde o velmi naléhavou potřebu – už proto, že spolu s postupující automatizací bude ona dezorientace, kterou se tento nový typ pravicové politiky živí, jen narůstat.
Snad je Skotsko poučným příkladem. Základem triumfu Skotské národní strany byla schopnost navázat vztah s miliony lidí prostřednictvím moderního, „občanského“ typu vlastenectví, čímž se podařilo sociálně demokratický model vládnutí předefinovat v kontextu identity a sounáležitosti – namísto aby tato politika stála na druhé straně kulturní propasti, jak to dělá Labour Party v Anglii. Do jisté míry je skotský případ příkladem chytrého brandování a řady politických úspěchů Alexe Salmonda a Nicoly Sturgeonové: hlavní část poslanců v britském i ve skotském parlamentu je téměř stejně tak metropolitní a mediálně šikovných, jako to bylo u New Labour. Ale prozatím skotský model nepochybně funguje.
V Anglii naopak krize labouristické strany spočívá v tom, že evidentně není schopna oslovit obrovské oblasti Anglie ani Walesu, a ponechává tak tato místa otevřená pro politické síly, které usilují nadobro přetnout jakékoliv vazby na levicovou politiku, které v těchto oblastech ještě zbývají. To byla zhruba v roce 2006 Britská národní strana. Asi od roku 2012 dál se do tradičně labouristických oblastí tlačí UKIP. Nyní se mluví o tom, že milionář a mecenáš UKIPu Arron Banks uvažuje o založení nové strany, která by mohla těžit z podpory, kterou Brexit získal v dělnických, labouristických oblastech, a mohla by jim nabídnout novou politickou identitu. V sázce je toho neuvěřitelně mnoho: jestliže levice není schopna oslovit lidi, které kdysi s instinktivní samozřejmostí zastupovala, zvládnou to jiné, mnohem zákeřnější síly.
Levice nedokáže uznat, že technologické a hospodářské změny mohou levicovým myšlenkám otevřít nový prostor.
Jestli lze obtížnou situaci levice shrnout do jedné chyby, pak do této. Levice umí změny velmi dobře vyžadovat, ale jak dojde na porozumění probíhajícím změnám, počíná si dost zoufale. Údajné radikální elementy levice až příliš často považují hluboké technologické změny za dílo chamtivých kapitalistů a pravicových politiků a požadují, aby byly zrušeny a odvolány. Ta část levice, která se stylizuje do pozice umírněných, mezitím mívá sklony velet ve velkém k ústupu, místo aby dovedla uznat, že tyto technologické a hospodářské změny mohou levicovým myšlenkám otevřít nový prostor. Narůstající odcizení levice od jejích tradičních voličů tyto problémy jenom zhoršuje a tyto dvě části levice jako by se navzájem vyrušovaly. Výsledek: lidé zažívají dramatické změny a přitom se v nich posiluje dojem, že jedna polovina politického spektra jim nemá co říct.
V politické realitě, která je tak komplexní jako ta současná, nastávají nevyhnutelně problémy i na pravici. Je to už dávno, co pravice mluvila živým, populistickým jazykem, který býval symbolem Margaret Thatcherové. Jako Blair v roce 2005 i toryové byli nedávno zvoleni podporou méně než čtvrtiny elektorátu. Podobně i v Německu Křesťanští demokraté Angely Merkelové kdysi soupeřili se sociálními demokraty o podporu většiny obyvatel, kdežto dnes klesli na úroveň třicetiprocentní podpory. Ale moderní výzvy budou pro středopravé strany vždycky méně obtížné než pro levici. Přece jen cílem pravice je obrana a posilování moderního kapitalismu, ne jeho podstatná proměna. A i při absenci široké společenské báze nachází pravice pořád podporu u velkého byznysu a konzervativních médií, což jí dává obrovské politické výhody.
Levice na svou krizi reaguje věčným obracením pozornosti dovnitř sebe sama. Občas se ale zableskne naděje. Bývalí Blairovi následovníci i zastánci tradiční levice čím dál více chápou, že staré labouristické sny o většinové podpoře jsou pravděpodobně pryč – a že by tedy měli konečně přijmout poměrný zastupitelský systém a budovat nové aliance a koalice. Tato změna pravděpodobně přivodí rozpor mezi odcizeným pravicovým a levicovým křídlem strany, čímž Británii posune blíže k vývoji ve zbytku Evropy, kde krizi na levici doprovázejí spory mezi tradičními sociálními demokraty a novými radikály.
V Británii i ve spoustě dalších zemí se objevuje rostoucí zájem o myšlenku univerzálně garantovaného základního příjmu, která vychází z vědomí zrychlujících se ekonomických změn a jejich daleko sahajících dopadů na levicové, bezmála náboženské lpění na placeného zaměstnání. Na takový skok je prozatím ještě brzy. Ale už jen návrh, že by stát měl u některých nebo všech obyvatel pokrývat základní životní výdaje, by působil jako implicitní uznání skutečnosti, že jen práce sama o sobě není schopna zajistit kolektivní zabezpečení, které levice vždy považovala za svůj základní úkol, a že je třeba vytvořit prostor i pro jiné aspekty lidského života.
Jestli se levici může podařit vyrovnat se s novou politikou národní identity a přináležitosti, a tím udržet na uzdě některé z jejích odpornějších aspektů, to je mnohem komplikovanější otázka – ale pokud se to levici nepodaří, může se levicovým aktivistům stát, že skončí na opačném konci nepřekročitelné propasti než její tradičně „skalní“ příznivci.
Snad nejvelkorysejší verdikt, který vynést, zní, že radikální i liberální levice v Británii i na celém světě uvízla v jakémsi mezivládí. To lze přirovnat k situaci z osmdesátých let, ale mnohem víc to připomíná léta třicátá, kdy důsledky ekonomické krize vytlačily levici na okraj ve jménu politiky nenávisti a rozdělování.
Velký labouristický myslitel R. H. Tawney napsal v roce 1931 článek s názvem The Choice Before the Labour Party, který se na tehdejší situaci díval věcným pohledem, jenž dnes působí stejně platně, jako jistě působil i tehdy. „Labour Party“, napsal, „nedosahuje toho, čeho by mohla, protože neví, co chce. Mimo úřad se dře a v něm si pak počíná neobratně, protože postrádá jistotu buď vyčkávat, nebo udeřit. Jelikož nezaujímá žádné pevné postoje ke svému smyslu ani cíli, chybí jí ona dynamika, kterou dokáže přinést jen skutečné přesvědčení. Pokud ani nejedná rozhodně, ani neinspiruje k rozhodnému jednání jiné, pak hlavní příčina spočívá v tom, že je sama nerozhodná.“
Žádná strana nemůže existovat navěky. Politické tradice mohou upadnout a pak se rozvinout v nové podobě. Některé ale prostě vyhynou. S jistotou lze říct jedině to, že má-li levice konečně opustit dvacáté století, bude tento proces muset začít od myšlenek a přesvědčení, jež reagují na výzvy modernity, kterou levice teprve pomalu začíná vnímat, o porozumění zatím nemůže být řeč.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Does the Left have a future?, publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian, přeložil Pavel Černovský.