Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mattoni a Non-Quality TV

Nejdražší seriál v historii České televize dál rozšiřuje propast mezi současnými zahraničními trendy a českou televizní produkcí.

Páteční večery prvního kanálu České televize patří už tradičně odpočinkové rodinné zábavě. V předchozích letech jsme v tomto vysílacím slotu mohli sledovat seriály První republika a Vyprávěj. V obou případech se jednalo o jakýsi odlehčený dobový exkurz, který lákal na nostalgii po starých dobrých časech. Z rozhovorů vyplývá, že vedení České televize bere koncepci jednotlivých programových oken velice vážně. Pátek patří velkým rodinným seriálům a reprízám. Je to den, kdy divák neočekává detektivku (a už vůbec ne severskou), kdy se nechce bát. Skoro se zdá, že pátek je baštou umírněné konzervativní zábavy pro celou rodinu. V letošním roce dostává útlocitný páteční divák velký dárek: nejdražší seriál v dějinách ČT – Já, Mattoni.

Je zřejmé, že až Česká televize jednou přijde s něčím odvážným a novým, nebude to na jedničce v pátek. Už déle než dekádu prochází médium televize ohromnou proměnou, filmoví tvůrci prchají k tvorbě seriálů, kde mají dosud nebývalou svobodu a nadšeně experimentují s vyprávěním i stylistickými postupy. Pomalu si zvykáme na nové standardy seriálové tvorby, která k nám přichází ze zahraničí. Přesto je pochopitelné, že ČT stále myslí i na své usedlejší diváky, kteří si rádi odpočinou u klasicky pojatého výpravného kostýmního melodramatu. Něco, co se občas nazývá pohádkou pro dospělé.

Pokud se v České televizi skutečně domnívají, že jejich usedlým konzervativním divákům stačí málo, proč se vůbec obtěžují a dělají pro ně tak drahé seriály?

Méně srozumitelné je to, proč Česká televize při jedné ze svých největších investic do původní seriálové tvorby nikterak nereflektuje proměny, kterými tento formát prošel, a de facto tak rezignuje na kvalitní žánrové zpracování. Je pozoruhodné, že při přípravě více než stomilionového projektu není možné začít alespoň na solidním základě – dobrém scénáři.

Nejnovější projekt Já, Mattoni totiž rozesmívá už od prvních pronesených vět. „Musím vám říct, že nejsem mužem slov,“ začíná vyprávění stárnoucí Heinrich Mattoni a má pravdu. Seriál by ani nemohl být uveden příhodnější první větou. A přestože brzy sami uslyšíme, že vypravěč opravdu není mužem slov, jeho hlas nás v průběhu příběhu prakticky vůbec neopustí.

Doslovnost, kam se podíváš

Téměř každá scéna a každá situace je uvedena a uzavřena komentářem vypravěče, který nám polopaticky sdělí, co se právě stalo, co jeho mladé alter ego v té či oné životní situaci cítilo nebo jaký význam to pro jeho život mělo. Méně doslovné pak nejsou ani dialogy, které se svou tezovitostí už ani nepodobají komunikaci živých bytostí, ale spíš velice popisnému vyjádření toho, co si právě hovořící osoba myslí, po čem touží a v čem přesně tkví její problém.

Doslovnost se ovšem netýká pouze dialogů. Ze scény první sexuální zkušenosti mladičkého Mattoniho se přenášíme k jedné z nejomšelejších metafor, kterou filmová historie pamatuje: k záběrům na ohňostroj. Překážky, které překonává mladý Mattoni při své cestě vzhůru, jsou až komické, přičemž jeho ponížení a příkoří má nejčastěji podobu nějakého druhu sexuálního zneužívání. Nejprve využije jeho důvěry rodinná služka a začne ho nabízet starším dámám jako prostituta. Později se mu shodou nepravděpodobných okolností toto trauma vrací i v dospělém životě, když se musí nahý nabízet bohatým ženám (seriál jde tak daleko, že jde v jednom případě o stejnou ženu, která ho zneužila v dětství). Přestože by se dalo říct, že milníky v životě Mattoniho jsou podávány jako série více či méně legračních postelových zkušeností, o sexualitě seriál vypráví výhradně v jejích mezních či patologických podobách. Na odlehčenou páteční zábavu je to poněkud nešťastný formát.

Veřejná reklama, která nefunguje

Největší rozpaky vyvolává právě samotný protagonista, nepůsobí totiž ani trochu jako kladný charakter. Pomineme-li jeho časté návštěvy nevěstinců, což lze zřejmě částečně přičíst na vrub snaze o historickou autenticitu, a způsob, jakým se k ženám Mattoni v dosud odvysílaných dílech chová, může nás zarazit i vztah k jeho vlastní manželce. Od prvních momentů je k ní hrubý a zcela účelově ji zneužívá. Ve druhém díle ji dokonce velice surově znásilní. Mattoni přitom vůbec nepůsobí jako složitá a rozporuplná postava, jejíž přešlapy bychom mohli snadno omlouvat vnitřními démony. Naopak, jeho počínání i motivace jsou zcela prosté. Účelově se žene za mocí a ziskem. Přitom zneužívá svých předností, především donekonečna připomínaného a téměř magicky fungujícího půvabu.

Zde se přitom nachází jedno z největších úskalí. Z jakého důvodu by měl seriál někdo vůbec sledovat? Protagonista je nesympatický a zlý. Jeho bezpáteřnost a ziskuchtivost ovšem nepůsobí jako kritika kapitalismu. Naopak se seriál už z povahy žánru opájí vyobrazováním bohatství, krásných kostýmů a zdobených interiérů. Narozdíl od jiných seriálových děl, opisujících vzestupy a pády rozporuplných hrdinů (například Breaking Bad), není postava Mattoniho vícevrstevnatá. Od počátku seriálu je tím, kým je. Jeho temná stránka ani nenavazuje na tradici seriálů o roztomilých antihrdinech (třeba Doktor House), protože na násilí na ženách nic roztomilého není.

Zcela pozoruhodná je v tomto kontextu skutečnost, že Já, Mattoni je částečně reklamou na minerální vodu. Jistě je legitimní a důležité se ptát, proč by měla televize placená z veřejných peněz spolufinancovat megalomanský projekt, který má posloužit jedné straně jako bezprecedentní reklama za víc jak sto milionů. Mnohem důležitější je ovšem otázka, do jaké míry je tento záměr vůbec nosný. Seriál je totiž tak špatný, že nemůže fungovat ani jako negativní reklama.

Zpět do devadesátých let

Jeho scénář byl napsaný už v devadesátých letech. O to pozoruhodnější je, že Česká televize se rozhodla podpořit jeho výrobu právě dnes, kdy se televize rychle proměňuje. Přestože ČT k projektu přizvala nepochybně talentovaného a úspěšného režiséra Marka Najbrta, Já, Mattoni zůstává ve všech ohledech v devadesátých letech. I lehký žánr kostýmních melodramat má své úspěšné a celosvětově oceňované zástupce. Bohužel právě ve srovnání se zahraniční konkurencí zjišťujeme, že tragický scénář není jediným problémem megalomanského projektu. Stačí zhlédnout například jen několik málo záběrů ze seriálu Panství Downton (Downton Abbey), a je jasné, že rozdíl zdaleka netkví jen v lepší výpravě, stavbách či kostýmech.

V Panství Downton vidíme vyprávět kameru. Za jednotlivými záběry cítíme nápad i touhu něco vyjádřit. Kamera jen otrocky neilustruje situaci dvou postav, které stojí proti sobě a odříkávají si navzájem naučené věty. Naopak, určuje dynamiku a napětí. K tomu se váže i odvaha snímat věci úsporně a intimně. Kamera se nebojí občas něco z prostoru zatajit. Ačkoliv se Já, Mattoni snaží o maximální okázalost, odhaluje v každém záběru vlastní chudobu a vizuálně, pravděpodobně nechtěně, připomíná televizní inscenaci. Každý nestandardní záběr s vyhraněným názorem je vykoupený několika ilustrativními záběry obnažujícími nedokonalosti dekorace, v nichž se ta či ona situace odehrává. Mezi různými úhly kamery se stříhá tak bezkoncepčně a zběsile, až dochází k naprostému vyprázdnění významu jednotlivých záběrů.

Chvílemi jsou ovšem i za kamerou skutečně cítit náznaky sebevědomého autorského postoje. Široké objektivy společně s invazivní kamerou a ne zcela standardními úhly v ponurých kobkách a v úsporně osvícených pokojích nevěstinců jako by trochu evokovaly seriál The Knick. Jde však o osobitost jen zdánlivou a nedotaženou. Nejde o suverénní autorské gesto, ale o vyprázdněnou nápodobu, za kterou jako by se tvůrci styděli, a tak ji vždy vykoupí patřičnou mírou televizního rutinérství.

Tuto ostýchavost a nejistotu nejlépe dokazuje hudba. Otravný veselý hudební motiv, který zlehčuje Mattoniho úsměvné lapálie (její autor je podle Československé filmové databáze podepsaný i pod hudbou k televizní soutěži Kolotoč), občas vystřídá jakýsi spodní temný proud. Mrazivé a dramatické elektronické beaty jsou ve zvukové stopě tak potichu, že vlastně ani nejsou zřetelné. Většinou se přes ně mluví a křičí, případně je překrývá jiná hudba. Přesto je tento podkres v seriálu přítomný a můžeme ho slyšet například ve scéně znásilnění. Jako by se autoři v jakési schizofrenii skoro styděli za zjevnou inspiraci seriálem The Knick, za ambici vyprávět s vyhraněným stylem. Prosadí sice výrazný hudební podkres, ale raději ho ztlumí tak, aby ho nikdo neslyšel.

Gesta místo kvality

Já, Mattoni tak nutně budí velké rozpaky. Jde o seriál velkolepý a drahý, ale přitom působí levně. Neustále balancuje na hranici fušerského řemesla staré televize a několika záblesky kvality, které zřejmě prozrazují, že tvůrci nežijí v izolaci a vědí, že ve světě se televizní seriály dělají jinak. Pokud si ovšem Česká televize svých pátečních diváků neváží ani tolik, aby se jim pokusila nabídnout kvalitní řemeslo, nejlépe světového střihu, pokud se v České televizi skutečně domnívají, že jejich usedlým konzervativním divákům stačí málo, proč se vůbec obtěžují a dělají pro ně tak drahé seriály? Nenáročný páteční divák přece může stejně tak dobře odpočívat u velkého historického seriálu, který má alespoň dobře napsané dialogy. Určitě ho nebudou znepokojovat a zneklidňovat konzistentní postavy, jejichž jednání bude moct porozumět. A jistě ho nijak zvlášť nerozhodí, pokud to všechno nebude vypadat papundeklově. Po Já, Mattoni tak zůstává pocit zcela nesmyslně promrhaných peněz. Instituce, jejíž představitelé se často odvolávají právě na koncesionáře, jen potvrdila, že spíš než na diváka dá na líbivá, ale vyprázdněná megalomanská gesta.

Autor studuje filmovou režii.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image