Byla to chyba. Monumentální, prvotřídní chyba. Automobil pro každého byl jedním z nejhloupějších slibů, se kterým kdy politici přišli. Auta měla plnit jednoduchou funkci: rychlou a efektivní mobilitu. Podívejte se na dopravní tepny během ranních cest do školy nebo na hlavní silniční tahy během odjezdů na dovolenou a zeptejte se sami sebe, jestli se povedlo tento účel splnit. Obrovská expanze silniční zástavby a masivní investice do fosilních paliv nám přinesly svobodu naštvaně sedět uprostřed mraku jedovatých zplodin, zatímco nám život pomalu tiká.
Nejzdravější řešení dopravní zácpy
Primární cíl byl zahalen jinými, implicitními záměry: pocitem nezávislosti, touhou po sebevyjádření skrze onen mix železa a plastu, který řídíte, a vůlí po zisku ze strany výrobců aut a producentů fosilních paliv, jejichž lobbing nás udržuje pořád na té samé cestě. Zkuste ale poodstoupit od tohoto chaosu a zeptejte se sami sebe: pokud byste měli v rukou ony miliardy, které jsou utráceny každý rok za dopravu, a vaším cílem by byl hladký přesun těch, kteří tuto dopravu využijí, dělali byste to samé co doteď? Leda tehdy, pokud by vám vaši představivost nechali chirurgicky odstranit.
Zaveďme odměnu nikoli za výměnu starého auta za nové, ale za to, že už žádné další auto chtít nebudeme. Taková odměna by mohla existovat ve formě poukázek na veřejnou dopravu.
Přes polovinu jízd autem ve Velké Británii tvoří cesty kratší než pět mil: tak vypadá selhání politiky. Proč lidé raději nejezdí na kole? Možná je to tím, že zatímco se rapidně snížil počet úmrtí i zranění motoristů, od roku 2003 se naopak zvyšuje počet zraněných a usmrcených cyklistů. Nehodám cyklistů připadá celkem čtrnáct procent ze všech nehod, ačkoliv jízdě na kole připadá pouhé jedno procento z celé dopravy. Nejjednodušší, nejlevnější a nejzdravější řešení dopravních zácp je blokováno tím, že selhává vůle, která by jim zajistila bezpečnost na vozovkách.
Nedostatečná síť silnic je důsledkem přebytku motorových vozidel, která tyto silnice využívají. V Británii čítá průměrné osazenstvo jednoho automobilu 1,6 osoby; zdá se mi dokonce, že čím větší auto, tím méně lidí v něm sedí. Kromě několika výjimek (mezi nimi návrh londýnského starosty Sadiqa Khana) nikdo nedělá nic pro to, aby se to změnilo.
Když byla v mém rodném městě opravována hlavní silnice, slyšel jsem, jak si lidé stěžují, že jim teď trvá hodinu a půl, než se dostanou do práce, která je vzdálená dvě míle. Mohli tam být pěšky za polovinu času, případně tam dojet na kole za jednu desetinu. Městská rada měla skvělou příležitost zasáhnout a postavit značky vedle silnic, které by doporučovaly lidem přepnout ze čtyř kol na dvě kola nebo na dvě nohy. Bohužel jenom seděla, monitorovala celou věc a nedělala nic, zakletá ve stejném způsobu myšlení jako řidiči aut.
Doprava pro 21. století
Problémy mé země jsou ale malinké v porovnání s ostatními regiony světa. Výroba automobilů se v globálním měřítku za posledních deset let zdvojnásobila. Počítá se s tím, že celkový počet automobilů stoupne v roce 2035 z dnešních 1,2 miliardy na dvě miliardy. Carmageddon přichází: katastrofa pro klima, naše zdraví a kvalitu našeho života. Přesto se s těmito čísly zachází jako s indikátorem ekonomického úspěchu.
Říkají nám, že je to svoboda volby. Ta ale nezbytně potřebuje hierarchii priorit: rozhodnutí, jestli (ne)utrpět předčasnou smrt, by mělo mít přednost před naším rozhodnutím o tom, jakým způsobem bude fungovat naše doprava. Naše mozky se plní kovovými částicemi, plíce našich dětí jsou ničeny a jejich duševní rozvoj brzděn, šíří se epidemie srdečních a plicních chorob. To vše proto, abychom garantovali svobodu volby dusit se v dopravní zácpě, namísto toho abychom podporovali jiné způsoby dopravy.
Takže tu máme neotřelou myšlenku: co takhle doprava pro 21. století? Helsinky usilují o veřejnou dopravu, která je stejně praktická a flexibilní jako soukromá doprava. Například shromažďováním požadavků lidí skrze mobilní aplikaci dokáží minibusy převážet lidi rychle a efektivně. Hamburk buduje síť cyklostezek a pěších zón, které jsou tak bezpečné, příjemné a praktické, že nikdo, kdo nebude muset, nebude autem vůbec chtít jezdit.
Nastavme termín, od kterého jediná auta, která budeme vyrábět, budou poháněna elektřinou. Vytvořme možnost nabíjení těchto aut už doma v garáži. Zaveďme odměnu nikoli za výměnu starého auta za nové, ale za to, že už žádné další auto chtít nebudeme. Taková odměna by mohla existovat ve formě poukázek na veřejnou dopravu.
Co nám stojí v cestě?
Můžeme usnadnit život „chodícím autobusům“ do škol, které v čele s rodiči budou vytvářet dlouhé řady dětí. Co třeba vytvořit společná poštovní místa, aby vozidla zásilkových služeb nemusela tolik brzdit dopravu? Můžeme poskytovat jízdní kola na místech k tomu určených a třeba, budeme-li věřit v zázraky, se nám i podaří sladit časy autobusů a vlaků.
Otevřeme staré železniční tratě, které byly zrušeny díky mylnému přesvědčení, že čas vlakové dopravy už odezněl (železniční doprava vzrostla od roku 1995 o 74 procent), a vybudujme nové tratě, které zaplní bílá místa. Převeďme vlaky pod kontrolu veřejnosti a použijme peníze, které teď vynakládáme na stavbu nových silnic, na to, aby jízdenky byly dostupné pro všechny.
Můžeme uskutečnit skvělý plán britského ekonoma Alana Storkeyho – meziměstská autobusová síť bude díky speciálním jízdním pruhům na silnicích a mimoúrovňovému křížení na křižovatkách rychlejší a pohodlnější než jízda autem. Budujme nová sídliště nikoli okolo silnic pro auta, ale v blízkosti uzlů veřejné dopravy.
Co je na tom tak strašně obtížné? Jaké technologické překážky nám stojí v cestě? Žádné. Doprava je jeden z nejjednodušších problémů, které potřebujeme řešit. Naše vlády jsou ale svým myšlením pořád zaseklé ve dvacátém století a stále se nepoučily ze svých chyb.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Our Roads are Choked. We’re on the Verge of Carmaggedon publikovaného deníkem The Guardian přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.