O hodných intelektuálech a zlých lidech

,

Za agendou migrační krize je třeba hledat spíše známé představitele politického života než jednotný názor veřejnosti.

Poslední dobou se to jen hemží „vítězstvím demokracie“ a prostého lidu buďto nad rovnou zlověstnými, nebo jen pomýlenými a od běžného života odtrhnutými elitami. Nejeden komentátor připomíná, že britské referendum bylo projevením vůle lidu, kterou je nutné ve jménu demokracie respektovat. Podobně se státy Visegradské čtyřky ohánějí lidem a jeho názorem, když odmítají společný plán pro řešení uprchlické krize. Je však úplně jedno, na které straně stojíte, zda Britům přejete vystoupení z EU nebo se vám příčí jakákoliv podoba multikulturalismu. Prezentování těchto rozhodnutí jako rozhodnutí lidu a výsledku převažujícího veřejného mínění je v každém případě návodem, jak demokracii nejen neprohloubit, ale naopak z ní ještě více ukrojit.

Zrození veřejného mínění

V roce 1894 byl důstojník francouzské armády Alfred Dreyfus obviněn ze špionáže a vlastizrady. Jeho následné odsouzení však provázela řada pochyb a nejasností. Nicméně velká část veřejnosti byla přesvědčena o Dreyfusově vině. Byl totiž Žid. Jeho obvinění zvedlo ve Francii do té doby nepoznanou vlnu antisemitismu. Všichni měli svůj názor – na armádu, Německo, Židy i na to, co je třeba s vlastizrádci udělat. A rozbouřené hlasy neutichly ani poté, co byl Dreyfus nakonec po revizi celého procesu obvinění zbaven.

Veřejné mínění nikdy nebylo pouhé zrcadlo prostého lidu, ale bylo vždy aktivně utvářeno soubojem elit.

Dreyfusova aféra však nebyla pouhým zrcadlem antisemitských nálad ve společnosti. Byl to první soudní proces, který doprovázel velký zájem médií, a bez nadsázky jej lze označit za první kauzu veřejného mínění. Načasování Dreyfusovy aféry tomu nahrávalo. V roce 1881 byla ve Francii uzákoněna svoboda tisku, na konci 19. století navíc vznikaly deníky. Denní tisk proměnil veřejnost tím, že ji nejen informoval, ale dával jí prostor pro vytvoření vlastního názoru na věc. Vedle celostátních deníků se ale také šířily různé pamflety, které si svou rétorikou leckdy nezadaly s dnešními protiuprchlickými hoaxy. Právo na názor se šířilo stejně rychle, jako rostla výkonnost tiskáren.

Elita proti elitě

Pak do aféry vstoupil Émile Zola. Slavný francouzský spisovatel napsal otevřený dopis prezidentovi, v němž osočil francouzské elity z neprofesionality při procesu s Dreyfusem. Požadoval znovuotevření případu a následné očištění Alfreda Dreyfuse. Zola kritizoval francouzskou státní správu za to, že pod roušku antisemitismu zakamuflovala skutečného viníka špionáže. Ba co víc, zakamuflovala i své vlastní neprofesionální jednání, protože se pod vlivem davu nechala svést z cesty spravedlivé justice. Místo faktů se nechala vést veřejným míněním, které umlčelo otázku po legitimitě celého procesu.

Kdo by ovšem chtěl v Dreyfusově aféře vidět protiklad prostého antisemitského lidu a učené francouzské elity, ten bude zklamán. Stejně jako Zola stál za Dreyfusem a silou veřejné argumentace požadoval revizi procesu, bojovali jiní intelektuálové v čele s Mauricem Baresem za francouzskou národní hrdost, kterou nesmí pošpinit aféra židovského „vlastizrádce“. Ve sporu, jehož důsledky se táhly prakticky až do okupace Německem, proti sobě neúprosně stály dva tábory francouzské elity. Zolovi protivníci se ovšem dovedli vydávat za hlas lidu a obratně legitimizovali antisemitské postoje skrze národní hrdost francouzské veřejnosti, tedy skrze něco, co nezpochybňoval ani sám Zola. Ve jménu těchto hodnot pak lidu prodali příběh o nutnosti odsoudit Dreyfuse, protože to přece do sebe tak krásně zapadalo: Dreyfus zdůrazňuje své židovství, aby zpochybnil velikost Francie (proč by to ostatně jinak dělal?). A odtud už k vlastizradě není tak daleko. Právě proto Zola ve svém slavném listu Žaluji neobviňuje lid nebo antisemitismus jako takový, nýbrž ty, kdo mají informace, které svědčí ve prospěch Dreyfuse, a přesto stojí proti němu – tedy vrchní armádní důstojníky, politické špičky, osobnosti francouzské justice a intelektuální elity.

Migrační simulakrum

Zolův příběh k nám nikdy nemluvil jasněji než právě dnes, v dobách sociálních sítí, kdy lze získat během dvou kliků názor na cokoliv. Ukazuje nám, že veřejné mínění nikdy nebylo pouhé zrcadlo prostého lidu, ale bylo vždy aktivně utvářeno soubojem elit. Sociální sítě takový proces jen umocňují, a i proto lze současnou uprchlickou krizi v paralele s Dreyfusovou aférou nazvat první velkou kauzou sociálních sítí. Tak jako byla Dreyfusova aféra soubojem dvou intelektuálních bloků, jež se formovaly kolem stoupenců a odpůrců Alfreda Dreyfuse, je i dnešní kontroverze kolem postoje k uprchlíkům hlavně soubojem konzervativní elity se vznikající infrastrukturou kritického levicového intelektuálního proudu, který se během aféry dostal do nejasné koalice s liberální pravicí.

Záplava názorů, které se s příchodem prvních uprchlíků k hranicím EU rozlily po virtuálním prostoru, je zcela disproporční vůči projevům xenofobních spolků ve veřejném prostoru. Ano, bylo zde léto intenzivních nenávistných demonstrací, ale zúčastnit se debaty pod facebookovým statusem je přece jenom stále snazší, než se vypravit na demonstraci do Prahy. Právě nebývalá činorodost protimuslimsky naladěných jedinců na sociálních sítích vytvořila dojem, že lid si skutečně o této věci něco myslí. Lidu se však ani jedna strana na nic neptala, protože většina lidí ještě před třemi lety ani netušila, co to znamená „šaría“. Lid (tedy veřejnost) byl oběma bloky konstruován a v podstatě pouze reagoval na dikci klíčových aktérů.

Sociální sítě umožnily vznik nového bloku organických intelektuálů xenofobie, který se stal tribunou lidu. Ovšem jejich „tribunství“ bylo spíše více či méně úspěšnou sebestylizací než reakcí na reálnou podporu. Simulakrum legitimity (když už je teď Baudrillard zase v módě) je totiž něco, co sociální sítě dokážou nebývale lehce konstruovat díky iluzi, že na nich probíhá diskuse veřejnosti. Sociální sítě nejenže vydělávají na naší pozornosti, jako to činila masová media, ale především těží z naší potřeby býti součástí společnosti a nabýt v ní uznání. Můžeme se tak pohodlně z obýváku vykřičet ze všech svých frustrací („Jsou to sluníčkáři a nemakačenka!“), vyjádřit bez obalu své zájmy („Pověsit!“), a přitom si užívat pocit, že jsme součástí veřejné diskuse, protože proč by nás jinak lajkovali, že? Nevnímáme přitom, že naše publikum se utváří ruku v ruce s tím, jak se člověk na sociální síti projevuje. Takto nuancovaně segmentované publikum již nemůže být ani nositelem veřejného mínění, ani obrazem veřejnosti.

Žaluji ještě jednou

To ovšem neznamená, že onen lid je nějaká pasivní masa. Lid má názor, dokonce má občas i úplně jiné starosti, než se z veřejného mínění může zdát. Nicméně diskuse o tomto názoru se opět omezuje na privilegované intelektuální okruhy. Ostatně celý český humbuk kolem uprchlíků znovu prospěl zavedeným politickým značkám (mezi ně už je zřejmě třeba počítat i ANO) a posunul první vrh hrdých islamobijců za okraj trapnosti. Za tím vším ale onen lid, v jehož jménu se to prý celé děje, nenalézá odpověď na svoji reálnou sociální a ekonomickou situaci.

Tím, kdo z nenávistné rétoriky a mediální porážky antirasismu nejvíc vytěžil, není lid, ale právě konzervativní elity, které jsou tu s námi již od devadesátých let. Žádní noví lidoví politici se na obzoru nezjevili, staré kádry pouze uspokojila nová politická agenda, která jako by jim doslova spadla z nebe ve chvíli, kdy se zdálo, že po destruktivních letech Nečasovy vlády někdo bude muset konečně začít dělat skutečnou veřejnou politiku. Za povšimnutí v této souvislosti stojí podobnost s brexitem. Zatímco se premiér David Cameron a bývalý starosta Londýna Boris Johnson hašteřili o to, kdo má být v čele konzervativců, lid se v referendu vysmál sám sobě v domnění, že se vysmál elitám. Jedno křídlo vnitrostranického sporu nakonec vyhrálo, ale poškodilo během toho celou společnost na dekády dopředu.

Veřejní intelektuálové nemluví ani ve jménu lidu, ani proti němu: mluví mezi sebou, zatímco se na ně ostatní dívají. Protiuprchlická nálada ve společnosti není produktem demokracie, ale médií a establishmentu. Je tudíž třeba obviňovat z xenofobní nálady ve společnosti ne lid, ale ty politiky, média a intelektuální elity, kteří se xenofobních argumentů sveřepě a zoufale drží, ačkoliv o složitosti celé reality uprchlické krize dobře vědí. Nebývale široká aliance konzervativních elit od prezidenta Zemana a Ovčáčka, Haška či Škromacha přes Klause nebo Duku až po Babiše, Fialu či Okamuru není žádnou hlásnou troubou lidu, ale strategickou politickou silou. Nestačí se jí vysmívat, je třeba ji politicky porazit.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.

 

A2LARM