Poslední srpnový den zbavil senát brazilského Národního kongresu definitivně funkce prezidentku Dilmu Rousseffovou. Několik hodin po tomto hlasování složil prezidentský slib viceprezident Michel Temer, který je od května, kdy byl proces impeachmentu Rousseffové zahájen, rovněž úřadujícím prezidentem. Nyní se tedy plně chopil funkce hlavy státu, který je v prezidentském systému zároveň šéfem exekutivy. Rousseffová sice s poukazem na slabý právní základ celého procesu akt senátu již napadla u Nejvyššího soudu, šance na její návrat do funkce jsou však mizivé.
Záminka k převratu?
Za jednu z předností prezidentských systémů bývá považována stabilita exekutivní moci volené na pevně dané období, které nemůže být předčasně ukončeno vyslovením nedůvěry. Výjimkou je tzv. impeachment, který sice musí mít trestněprávní základ (důvodem k odvolání může být pouze hrubé porušení zákona, nikoliv ztráta politické podpory), avšak soudcem obvykle bývá orgán legislativní moci (v Brazílii je to Národní kongres). Institut impeachmentu má být pojistkou proti zneužití moci prezidentem, jenž je ale politicky odpovědný pouze svým voličům (v některých zemích, např. ve Venezuele, je v ústavě zakotvena možnost odvolacího referenda).
Namísto progresivní levicové vlády, kterou si brazilští občané zvolili před dvěma lety, nyní budou mít vládu pravicovou, konzervativní, a to patrně až do konce roku 2018.
O odvolání prezidentky senát rozhodl přesvědčivou většinou 61 ku 20 hlasům (k odvolání prezidentky bylo třeba minimálně 54 hlasů) a s výjimkou vlastní strany Rousseffové proti ní hlasovali zástupci téměř všech stran zastoupených v druhé komoře Kongresu, včetně bývalých spojenců a ministrů její vlády. Podobný poměr odpůrců a zastánců panuje i uvnitř brazilské veřejnosti. Je třeba dodat, že nově dosazený prezident Temer se potýká se stejně hlubokou nedůvěrou mezi lidmi jako jeho odstavená předchůdkyně.
Rousseffová při své obhajobě před plénem senátu 29. srpna, jež trvala více než sedm hodin, označila dokonání impeachmentu (tedy její odvolání) za parlamentní převrat. Z vystoupení mnohých senátorek a senátorů je jasné, že provinění uvedené ve formální žalobě – údajné čerpání úvěrů, jež neschválil Kongres – je jen záminkou. Členové horní komory mnohem častěji hovořili o špatném stavu ekonomiky a korupčních skandálech než o rozpočtových pravidlech a jejich obcházení. Šlo o politicky motivované vyslovování nedůvěry, nikoliv o rozsudek v trestněprávní rovině, a právě z tohoto pohledu lze rozhodnutí senátu za parlamentní převrat označit.
Problém s interpretací události spočívá ve svébytném fungování brazilského politického systému, pro nějž se vžil pojem „koaliční prezidencialismus“. Brazilská vláda není pouhým poradním orgánem přímo zvoleného prezidenta, který rozhoduje sám podle vlastního uvážení, jak předpokládá model prezidentského systému. Je kolektivním orgánem tvořeným zástupci stran, jež se dohodnou na podpoře vlády. Za tuto podporu dostanou podíl na exekutivní moci, již vykonávají s určitou autonomií. V případě Rousseffové to bylo přibližně deset stran (v průběhu let se koalice měnila), přičemž nejsilnější stranou co do počtu zástupců v Kongresu byla strana jejího viceprezidenta Temera. Koalice se však rozdrolila a odpůrci Rousseffové našli odvahu a dostatečnou podporu k jejímu sesazení. Rozhodnutí senátu se na rozdíl od soudních rozsudků detailně nezdůvodňuje, je to čistě politický akt. Ten byl učiněn v souladu s ústavou, v souladu s postojem většiny v obou komorách Kongresu a – což je pro Rousseffovou asi nejbolestnější – v souladu s hlasem většiny Brazilců.
Nejproblematičtějším momentem celé změny vládní garnitury je ale skutečnost, že do opozice se dostala strana, jejíž kandidátka byla v roce 2014 za šéfku exekutivy zvolena, a naopak mezi ty vládní se začlenila strana poraženého kandidáta a přizvány byly další dříve opoziční strany.
Vyslat jasný signál
Namísto progresivní levicové vlády, kterou si brazilští občané zvolili před dvěma lety, nyní budou mít vládu pravicovou, konzervativní, a to patrně až do konce roku 2018. Zde již slova o převratu nabývají znepokojivějších kontur. Vůle voličů byla upozaděna rozhodnutím skupiny 61 osob, z kterých je navíc deset přímo vyšetřováno kvůli korupční aféře, jež Rousseffové rovněž politicky výrazně uškodila.
Temer se sice stal prezidentem, ale stejně jako Rousseffová bude muset najít řeč s fragmentarizovaným Kongresem i vlastní stranou, jež si v obviněních z korupce prozatím připsala snad nejvyšší skóre. Už hlasování o sesazení Rousseffové ukázalo, že minimálně jeden z Temerových spolustraníků bude důležitým hráčem příštích zákulisních jednání. Předseda senátu Renan Calheiros, sám obviněný z korupce, podpořil a prosadil návrh spolustraníků Rousseffové, aby se samostatně hlasovalo o zákazu zastávat veřejné funkce dalších osm let, jež má být podle ústavy důsledkem impeachmentu. Návrh na oddělené hlasování prošel a pro dočasný zákaz dalšího veřejného působení Rousseffové se vyslovilo pouze 40 senátorů. Bývalá prezidenta tak může v příštích volbách kandidovat a její údajné provinění tím senát notně zrelativizoval. Těžko věřit v Calheirosův soucit vůči své bývalé spojenkyni – předseda Senátu spíše chtěl vyslat jasný signál, že kontroluje nemalou část Senátu, jež může být pro budoucí vládu rozhodující. A že by se vláda v zájmu vlastní stability měla činit, aby jeho problémy s justicí neskončily odsouzením.
V Brazílii se tento týden píše významná kapitola moderních dějin. S odstavením Dilmy Rousseffové skončilo více než třináct let vlády levice, první autentické levice vybudované zdola. Zda návrat konzervativních kruhů k moci bude dlouhodobý, ukáží volby v roce 2018. Pro brazilskou levici bude mezidobí strávené v opozici klíčovým pro reflexi vlastních chyb, personální obměnu a obnovení vztahů se sociálními hnutími. Pro udržení demokracie a vymáhání politické odpovědnosti své vlády Brazílie silnou levici bezpochyby potřebuje.
Autor je politolog.