Ekonomka Beáta Farkas s odvoláním na data Evropské komise z roku 2008 identifikovala ve středovýchodní Evropě svébytný typ kapitalismu. Vedle středozemního, anglosaského, nordického a kontinentálního modelu se tak podle ní etabloval i model „nových členských států“, který je hybridem dosud existujících modelů.
Podrobnou historii vzniku tohoto kapitalistického modelu „nových členských států“ přináší kniha Philippa Thera Nový pořádek na starém kontinentě: Příběh neoliberální Evropy (2014, česky 2016). Ta vstupuje do současné akademické debaty o neoliberalismu, která si přece jen zaslouží malou odbočku. Inflace slova neoliberalismus v žurnalistickém a aktivistickém jazyce totiž jeho praktické užívání znesnadňuje. Akademické knihy jako The Origins of Neoliberalism: Modelling the Economy from Jesus to Foucault (Počátky neoliberalismu. Formování ekonomie od Krista po Foucaulta, 2016) Dotana Leshema totiž nachází jeho původ už v raně křesťanských textech a neoliberalismus je tak všechno a současně i nic. Pokud ale přistoupíme k serióznější snaze neoliberalismus definovat a datovat, lze sáhnout po knize Davida Harveyho Brief History of Neoliberalism (Stručná historie neoliberalismu, 2007). Harvey neoliberalismus definuje jako politický projekt reagující na krizi akumulace kapitálu v sedmdesátých letech s cílem restaurovat kapitalismus na úkor sociálního státu. Vedle příslovečných „škrtů“ jsou jeho klíčovými znaky konkurenceschopné trhy, malé a autoritativní státy, hierarchicky organizované firmy, management i vlastníci a v neposlední řadě kapitalismus.
Z resentimentu vznikajícího z frustrace, že o postsocialistickém prostoru se rozhoduje primárně někde jinde, dokázali těžit různí autoritativní populisté: Vladimir Putin, bratři Kaczyńští, Robert Fico, Viktor Orbán nebo Miloš Zeman.
Zatímco politická kritika zprava se termín neoliberalismu snaží zdiskreditovat jako aktivistický termín, kritici zleva upozorňují na jeho ukotvení v kritice parazitického finančního kapitalismu a současné opomíjení kapitalismu průmyslového. Kritika neoliberalismu totiž nechce rušit společenský vztah kapitálu, jen jeho konkrétní formu. Současně nereflektuje to, že některé jeho znaky patří ke kapitalistické normalitě přerušené evropským poválečným hospodářským boomem financujícím náročný sociální stát. Některá kritika neoliberalismu se i proto může jevit jako nostalgie za sociálním státem, jeho suverenitou ohrožovanou globalizací a jím garantovaným ochranářstvím.
Prekérní zaměstnávání a individualizované pracovní vztahy ale v žádném případě nevznikly s neoliberalismem a existovaly i v kontextu takřka plné zaměstnanosti. Jak píše jeden z pamětníků italského operaismu Franco „Bifo“ Berardi, prekarita mohla v dobovém kontextu a duchu dobové logiky odmítání práce znamenat i osvobození od stabilního zaměstnání. Procesy intelektualizace a imaterializace práce reagující na technologické inovace analyzuje jiný pamětník stejného kontextu – Sergia Bologna. Ten poukazuje na to, že model freelance, v němž se pracující jeví jako sebezaměstnavatelé, nevede ve výsledku k neoliberálnímu ideálu svobodného trhu, ale k monopolům typu Google nebo Apple. Vraťme se ale do období budování, podle Philippa Thera spíše přejímání kapitalismu ve středovýchodní Evropě.
Export neoliberalismu na východ
V jedné ze závěrečných kapitol své knihy Markets in the Name of Socialism: The Left-Wing Origins of Neoliberalism (Trhy ve jménu socialismu. Levicové kořeny neoliberalismu, 2011) popisuje Johanna Bockmann klíčovou roli mezinárodních expertů a finančních institucí při budování postsocialistického kapitalismu. U mnoha vlád středovýchodní Evropy si poradci ze Západu podávali dveře a často se u nich střetávaly vize Jeffreyho Sachse a Josepha Stiglitze. Jeffrey Sachs ale nakonec zatáhl za silnější konec a šokové terapii bylo mezi lety 1990–1992 podřízeno postupně Polsko, Československo, Bulharsko, Rusko, Albánie, Estonsko i Lotyšsko. Tuto klíčovou roli západních expertů ukazuje v působivé metafoře Východoevropanů jako dětí schopných ze sebe setřást komunistické jho, ale neschopných si vládnout i Boris Buden a na významný postkoloniální motiv závislosti východoevropského postsocialismu na světových politicko-ekonomických centrech poukazuje ve svých naratologických pracích Nataša Kovačević. O to paradoxnější je, že neoliberalismus podle Johanny Bockmann vznikl v debatě v rámci neoklasické ekonomie za významného přispění ekonomických expertů z východní Evropy dodávajících argumenty o vadách centrálního plánování.
Historik Gerald Power a politolog Jaroslav Weinfurter v knize Thatcherismus v českých zemích: vývoj a recepce (2015) věnované českým recepcím thatcherismu ukazují politickou vůli aplikovat na českou ekonomiku i ty nejvíce diskutabilní části thatcherovské politické praxe. Řada badatelů v této souvislosti zmiňuje transfer neoliberální ideologie na východní okraj evropského kontinentu. To by odpovídalo i představě Philippa Thera, jehož kniha představuje potřebný ucelený pohled ve srovnávací perspektivě na celý prostor postsocialistické Evropy, a to včetně „nových spolkových zemí“, tedy východního Německa.
Ther přesvědčivě ukazuje, že transformační proces lze různě periodizovat a jeho ukončení není jednoznačné. Obojí může vyplývat z různých představ souvisejících s ekonomickou, institucionální nebo genderovou situací, navíc těžko zobecnitelných na celý prostor postsocialistické Evropy. U Thera se ale nejvíce jedná o „čtvrtý rozměr transformace“, tedy o výše diskutovanou roli mezinárodních institucí a Evropské unie. Z tohoto důvodu nezařazuje do svého pohledu třídní analýzu, s níž ve stejném kontextu pracovali třeba Iván Szelényi, Michael Burawoy nebo i Michał Buchowski. Ti ukázali, že i v nelehkých podmínkách postsocialistické transformace se dokázali obyvatelé středovýchodní Evropy nejen přizpůsobit, ale stát se i aktivními hráči o vlastní materiální osudy. Nezahrnutím třídní analýzy může vyznění Therovy práce působit až viktimizačně. Z resentimentu vznikajícího z frustrace, že o postsocialistickém prostoru se rozhoduje primárně někde jinde, totiž dokázali těžit autoritativní populisté různého odstínění: Vladimir Putin, bratři Kaczyńští, Robert Fico, Viktor Orbán nebo Miloš Zeman.
Rozmělňování venkova v sídelní kaši
V této souvislosti lze zmínit i jednu z klíčových Therových kapitol, která řeší otázku, zda postsocialismus měl za jeden z výsledků zvětšující se distanci mezi metropolemi a venkovem. Sugestivní opozice Varšavy, která prošla v uplynulých patnácti letech významným boomem, a „Polska B“, vojvodství u běloruských a ukrajinských hranic, tomuto chápání samozřejmě napomáhají. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že venkov ve své tradiční představě v řadě míst postsocialistického světa už dávno neexistuje. I ve vnitřní geografické periferii České republiky, na Českomoravské vrchovině, najdeme vedle dnes už minoritního mechanizovaného zemědělství celou řadu malých a středních firem, které fungují především jako subdodavatelé v segmentu automobilového průmyslu. Jako by se i zde potvrzovala prorocká slova Guy Deborda, autora Společnosti spektáklu, který ve Francii šedesátých let pozoroval rozmělňování měst i venkova v jednu sídelní kaši.
Českému překladu Therovy knihy lze místy vytknout nedostatečnou jazykovou redakci. Autor navíc opakuje některé informace na více místech a některé kapitoly se zdají být šité horkou jehlou. To platí především pro tu, která se věnuje dění na Ukrajině a v níž autor vybočil z relativně sevřené historicko-ekonomické analýzy a pustil se do geopolitických spekulací. Anebo pro významné, avšak ve výsledku nepříliš přesvědčivé kapitoly věnované srovnání transformace postsocialistické středovýchodní Evropy s transformačními požadavky na státy jižní Evropy postiženými krizí nebo kapitolu zabývající se spolutransformací západní Evropy. Přestože se jedná o velmi významná témata, nejsou bohužel tyto části dotaženy tak, aby z nich vyplývala Therova centrální teze.
Konečně, mírně rušivě a opět ne vždy zcela přesvědčivě působí některá autorova subjektivní pozorování. Nezaměstnaní italští výrostci nosící značkovou módu nemusejí nutně být závislí na rodičích, ale mohou třeba vykonávat pochůzky pro podzemní čínské továrny šijící kopie nerozeznatelné od originálu. Obdobně je tomu i u jiného subjektivního memu – přetékajících nákupních vozíků v supermarketech postsocialistické Evropy, které jsou pro Thera důkazem zdejšího blahobytu. Opoziční čtení by naproti tomu mohlo poukazovat na to, že předzásobování se velkými nákupy v diskontních prodejnách by spíše svědčilo o strategiích s cílem ušetřit. Takové detaily by ale neměly zájemce od této knihy odradit.
Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.