Před dvěma týdny rozhodla Evropská komise, že firma Apple musí Irsku, kde sídlí jeho evropská centrála, zpětně zaplatit třináct miliard euro plus úroky na daních, které Apple za poslední roky ušetřil díky extrémně nízké daňové sazbě. Problém nespočívá v samotné nízké sazbě, protože stanovování daní spadá do výhradních kompetencí národních států a Komise ho nemá právo nikterak hodnotit či sankcionovat, ale problémem je skutečnost, že Irsko tuto sazbu poskytlo pouze Applu a zvýhodnilo ho tak oproti jiným. Protesty rozhodnutí vyvolalo nejen u samotného Applu a americké vlády, která v něm spatřuje neférové zpětné znevýhodnění jednoho ze svých hospodářských šampionů ze strany instituce, která nemá právo se do daňových systémů jednotlivých států plést, ale také u samotného Irska, jehož parlament si odhlasoval podání rozporu proti komisnímu rozhodnutí.
Apple a jemu podobní otevřeně pohrdají systémem placení odvodů na financování veřejných infrastruktur a služeb, bez nichž by to oni sami těžko kdy dotáhli tak daleko.
Způsob, jakým se Apple placení daní vyhýbá, je přitom pro velkou řadu amerických korporací působících v Evropě exemplární. Různými legálními přesuny zisků uvnitř koncernu – typické je například, že pobočka v jednom státě účtuje pobočce v jiném státě poradenské nebo licenční poplatky – se většina zisků převede do evropských daňových rájů, mezi které vedle Irska patří například také Holandsko. Zde jsou zdaněny minimální sazbou a poté většinou přesunuty dále do některého ze zaoceánských daňových rájů. Jmění Applu tak například činí neuvěřitelných 216 miliard dolarů (pro představu asi šestinásobek ročního rozpočtu České republiky), přes devadesát procent z této astronomické částky nicméně leží právě v karibských daňových rájích. Podle zákonů Spojených států se totiž zisky amerických firem dosažené v zahraničí daní až v okamžiku jejich návratu do země, a tak je Apple nesmí do USA převést, pokud z nich nechce čtyřicet procent zaplatit na daních. A Applu je očividně milejší nechat ležet peníze v daňových rájích bez možnosti je jakkoli využít, a dokonce se navzdory tomuto obrovskému jmění zadlužovat, aby mohl vyplácet dividendy – výše dluhů Applu je aktuálně kolem dvanácti miliard dolarů.
Co přesně tím Apple a jemu podobní – kromě otevřeného pohrdání systémem placení odvodů na financování veřejných infrastruktur a služeb, bez nichž by to oni sami těžko kdy dotáhli tak daleko – sledují? Těžko říct. Je ovšem pravděpodobné, že do sporu s Evropskou komisí nežene Američany jen starost o prospěch jedné z nejúspěšnějších amerických firem, ale i zálusk, který si na odkloněné peníze Applu dělá jejich finanční správa.
Kontrolu způsobu danění zisků Evropská komise aktuálně provádí také u McDonalds’s, Amazonu či Starbucks a proti daňovým optimalizacím se brání i jednotlivé státy. Itálie či Velká Británie požadují doplacení daní po Googlu. Problém řádného zdaňování těchto mezinárodních gigantů je ovšem symptomem toho, že zde máme co do činění s ekonomickými aktéry zcela nového typu, s jejichž smysluplnou a společensky prospěšnou regulací si zatím politika neví příliš rady.
Lídři světové ekonomiky
Na počátku tohoto roku se stal nejcennějším ekonomickým hráčem světa Alphabet, mateřský koncern Googlu. Spolu s Applem, který je za ním nyní v těsném závěsu, mají hodnotu přes bilion dolarů. V pětici firem s nejvyšší hodnotou na světě jsou pak za nimi Facebook a Amazon a teprve jako pátý figuruje starší a co do modelu podnikání tradičnější firma, řetězec obchodů Wallmart. Ještě nikdy nedosáhly firmy tak rychle takové hodnoty. Jedním z extrémních příkladů je aplikace Uber, která má pouhých sedm let po svém založení hodnotu šedesáti miliard dolarů – to je skoro desetinásobek hodnoty Lufthansy. Zároveň je pro tři aktéry z pětice nejhodnotnějších firem typické, že nevyrábí nic hmatatelného ani neposkytují služby ve fyzickém světě, ale že nabízí virtuální služby a obchodují s digitálními informacemi (a i čtvrtý z nich, Apple, vydělává kromě hardwaru také na softwaru a digitálních službách).
Tito internetoví giganti mají v oblasti svého působení v podstatě monopolní postavení. Digitální prostor jim umožnil rychlý a místně neomezený růst, zároveň ale mají prospěch také z takzvaných síťových efektů. Digitální platformy, kterými internetoví giganti většinou jsou, navyšují svou popularitu přímo úměrně počtu svých uživatelů. Při poskytování nemateriálních služeb pro ně přibývání nových uživatelů neznamená v podstatě žádné náklady navíc – naopak můžou být zdrojem zpeněžitelných dat nebo novými cíli pro placenou reklamu.
Běžnou praxí je i skupování potenciálních konkurentů, jak ho předvedl například Facebook, který za astronomické částky převzal messenger WhatsApp i sociální síť ke sdílení fotek Instagram a podnikl také – nevydařený pokus – zmocnit se aplikace Snapchat. Ne všechny nákupy jiných digitálních firem mají ale sloužit k přisvojení nápadu, který by mohl být vlastnímu byznysovému modelu konkurencí – často je činnost převzatých firem také cíleně ukončena či jsou „vykuchány“ na data. Takový plán zřejmě vězí za nedávným nákupem profesní sociální sítě LinkedIn Microsoftem za gigantických dvacet šest miliard dolarů. Zasvěcení pozorovatelé míní, že Microsoft hodlá využít data uživatelů LinkedInu, aby na nich testoval a vyvíjel svůj asistenční systém Cortana (autonomní systémy, například i ty ovládající bezpilotní auta, se zpracováváním obrovských objemů digitálních informací – proces zvaný deep learning – připravují na nejrůznější situace).
Vedle střetů za férové odvádění daní tedy jednotlivé státy i Evropská komise svádí s internetovými koncerny boje také o otázku, zda jsou skutečně v monopolní pozici, a pokud ano, tak zda jí nepřípustně zneužívají. Kupříkladu Facebooku bylo převzetí Whatsappu dovoleno pouze za předpokladu, že data uživatelů obou služeb nebudou propojována. Před několika dny ovšem Whatsapp změnil podmínky užívání a žádá nyní uživatele o odsouhlasení přenosu dat včetně telefonního čísla Facebooku. Evropská komise zvažuje znovuotevření kartelového procesu. Google je zase Komisí podezírán z toho, že při vyhledávání zvýhodňuje své vlastní nabídky, a debata se vede také o tom, zda se jedná o zneužití význačného postavení na trhu a diskriminaci konkurenčních aplikací, když Google na přístroje se svým široce rozšířeným operačním systémem Android předinstaluje řadu svých služeb, které nejdou odinstalovat.
Prostoupit do všech sfér života
Otázek okolo kvazimonopolního postavení řady internetových gigantů je ale více, než naznačují především ekonomicky motivovaná řízení Evropské komise. Jejich služby zatím nepodléhají v podstatě žádné regulaci, a tak je čistě na nich, jak se svými uživateli zachází – od toho, komu službu povolí používat, až po to, co se komu a jak na jejich platformách zobrazuje. Do velké míry to sice určují algoritmy, ale bylo by naivní si myslet, že ty jsou neutrálním nebo objektivním filtrem: jejich výsledky závisí vždy na tom, jak jsou konstruovány a mohou reprodukovat zkreslení reality obsažené v datech, z nichž vychází.
Kromě toho je známo dost případů cílených zásahů: bezdůvodně zablokované účty, nátlak na cenu za produkty nabízené přes jeden z online rozdělovníků či již výše zmíněné netransparentní upřednostňování informací či produktů (často vlastních). Využívání digitálních platforem je velmi složité se v běžném životě vyhnout – minimálně je to velmi nepohodlné. Jakmile se člověk rozhodne je nevyužívat – ať už dobrovolně, či nedobrovolně (zablokování uživatele, nemožnost přístupu na internet, nedostatečná PC gramotnost) – je do jisté míry vyloučen z nových způsobů fungování společnosti.
Stále častěji se tedy objevuje uvažování, že se digitální platformy postupně stávají podobně zásadní strategickou infrastrukturou, jakou byla dříve pošta či železnice. A podobně jako u nich musí být dříve či později zodpovězena otázka, zda má být strategická infrastruktura v soukromých či státních rukou. Představa, že státní moc v tak stěžejních okamžicích, jako jsou teroristické útoky, informuje své občany skrze kanály amerických soukromých koncernů, jejichž šéfové jsou většinou libertariáni hledící na stát a státní politiku jako na přežitek 20. století, jako tomu bylo s Twitterem při nedávných mnichovských útocích, vzbuzuje zneklidnění ještě jiného než ekonomického rázu.
Se specifickým pohledem zakladatelů a šéfů těchto firem na svět souvisí další pozoruhodnost typická pro digitální koncerny: málokteré z nich se omezí na to, mít monopol pouze na jednom, původním poli činnosti. Místo toho vytváří impéria zabývající se zdánlivě nesouvisejícími oblastmi zájmu – Apple a Alphabet pracují na autonomních autech, Facebook se věnuje virtuální realitě, Amazon vyvíjí drony a natáčí vlastní filmy a seriály, Microsoft investuje do chytré medicíny a farmacie a dceřiná společnost Alphabetu X rovnou v rámci projektu Moonshots zkoumá například nesmrtelnost. S tím, jak digitální technologie pronikají do všech oblastí lidského žití, mají tyto firmy očividně ambici být v lidském životě všudypřítomné. Trpí přitom nekritickým technooptimismem, tedy dojmem, že technologický pokrok je v zásadě vždy pozitivní, i představou, že všechny problémy lidstva jsou řešitelné technologicky – namísto tradičního politického procesu. Dají se v lepším případě označit za fanatické mesiáše, někteří pozorovatelé už ale ztratili zábrany a nazývají je vůdci totalitních systému nového druhu.
V souvislosti s aktuálními debatami o zdanění nadnárodních koncernů bychom tedy neměli pustit ze zřetele daleko komplexnější problematiku související především s jedním typem těchto ekonomických aktérů: nadnárodními digitálními či – v návaznosti na americký pojem – technologickými koncerny. Ty během bezprecedentně krátké doby v mnoha směrech proměnily základní principy fungování ekonomických subjektů a jejich vzestup má široké společenské důsledky, které překračují meze byznysu. Snaha Evropské komise dodatečně zdanit Apple a postavit se nekalým monopolním praktikám Googlu by mohla být prvním krokem státu a politiky k získání určité kontroly nad děním. Dosud to koneckonců vždy bylo tak, že revoluční změny – a digitalizaci se všemi průvodními jevy a důsledky k nim můžeme počítat – nejprve vyvolaly chaos a jistou bezradnost, dokud nevznikla širší shoda na pravidlech, jak s nimi zacházet. Snad tomu tak bude i tentokrát.
Autorka je politoložka.