Řešení současné ruské krize


Strana Vladimira Putina Jednotné Rusko opět jasně vyhrála parlamentní volby. Může levice nějak ovlivnit Putinovo panství nad Ruskem?

S vítězstvím Vladimira Putina v prezidentských volbách v březnu 2012 došlo k redefinici toho, co vlastně znamená podporovat jeho vládu. Ve svých prvních dvou obdobích hovořil v poněkud měkkých pojmech „suverénní demokracie“. Ale na začátku období třetího odložil masku uvážlivého technokrata slibujícího ekonomický vzestup a namísto toho se převtělil v charismatického vůdce, kolem nějž se národ musí sjednotit, tváří v tvář zahraniční hrozbě a spiknutí.

Putinova bojovnost – jejímž příkladem je reakce vlády na povstání kyjevského Majdanu, po němž následovala hbitá anexe Krymu, a „hybridní“ intervence na východě Ukrajiny – fundamentálně proměnila vztah Rusů ke svému prezidentovi. V tomto smyslu potvrzují události roku 2014 Clausewitzovo staré rčení, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Od tohoto momentu již podpora stávající vládě není racionální volbou, ale občanskou povinností, vyplývající z patriotické oddanosti své zemi a jejím národním zájmům.

Podle vlády je skrytou touhou každé demonstrace, aby cizí mocnost „destabilizovala situaci“ a konečně přinesla změnu režimu s katastrofálními důsledky.

Ředitel kremelské kanceláře Vjačeslav Volodin to vyjádřil dost jasně: „Putin je Rusko – nebude Putin, nebude Rusko.“ V praktickém smyslu tato personifikace povznáší Putina nad každodenní politiku; stává se symbolickou otcovskou figurou.

Rusové mohou být liberální nebo třeba nacionalističtí, mohou podporovat ekonomický intervencionismus nebo volný trh, mohou třeba i nesnášet vládu a její představitele. Ale oponovat Putinovi znamená oponovat Rusku jako takovému – propojení mezi Putinem, Krymem a Ruskem je mimo diskusi. Ti, kdo nesouhlasí, jednoduše zmizeli z politického spektra; stali se, podle Putina, „zrádci národa“.

Podle této logiky jsou ministři, poslanci, gubernátoři – každý kromě prezidenta – zodpovědní za prudký pokles životní úrovně a úsporná opatření. Dokonce i nyní, s upadající propagandistickou hodnotou „znovusjednocení s Krymem“, zůstává prezidentova osobní podpora vysoká: důvěřuje mu 81 procent obyvatel. Zatímco ministerskému předsedovi Dmitriji Medveděvovi věří jen 59 procent; a méně než polovina (47 procent) věří vládě jako celku.

Zářijové parlamentní volby se konají na pozadí těchto podivných výjevů. Demonstrují novou taktiku Putinovy vlády, jak se udržet u moci i přes vzrůstající veřejný nesouhlas. A zároveň ukazují, jak moc potřebují ruští pracující organizovanou radikální levici, pokud mají přestát nastávající ekonomickou nepřízeň.

Oficiální opozice

Skutečnost, že vysoko postavené kremelské figury samy přičítají těmto volbám výjimečný politický význam, může vypadat pozoruhodně. V rámci ruského rigidního personalistického režimu nemá Státní duma žádnou nezávislou roli. To, kdo je nebo není zvolen, nebude mít žádný dopad na vládní politiku. Jsou to ministři a prezidentská administrativa, kdo vyvíjí téměř veškerou znatelnou legislativní iniciativu, kterou pak loajální poslanci jen odkývají. Ale přece parlamentní volby hrají důležitou roli v systému – slouží jako plebiscit, který legitimizuje vládu a její stávající kurs.

Během Putinových prvních dvou období byly parlamentní a prezidentské volby propojeny v jednotném cyklu: vítězství jeho strany v parlamentu předcházelo a předem stvrzovalo jeho ještě drtivější prezidentské vítězství. Ale v prosinci 2011 tento mechanismus zkolaboval – občané vyjádřili svou nespokojenost s Putinovou vládou masovými demonstracemi, jež zažehly rozsáhlé volební podvody.

Od té doby Kreml vyvinul novou strategii, jak zvládat nepokoje: použít parlamentní volby, jejichž výsledek má nepatrný hmatatelný dopad, ke kanalizaci lidového vzteku co nejdál od Putina. Minulé léto vláda rozhodla odsunout parlamentní volby z původně zamýšleného prosince 2017 na září 2016, přičemž prezidentské volby posunula na březen 2018, čímž stvrdila prodloužení prezidentova funkčního období z pěti na šest let. Myšlenka je jasná: parlamentní a prezidentské volby již nejsou dvě části jednoho procesu, ale dvě naprosto oddělené akce zrežírované tak, aby produkovaly rozhodnou podporu Putinovi.

Během voleb bude celá ta omezená škála partají „oficiální opozice“ (z nichž všechny podporují krymský konsensus) kritizovat vládu a sebe navzájem, aby soutěžily o sympatie roztrpčených mas. Mezitím budou občané nadávat kvůli pokračujícím škrtům a upadající životní úrovni ne na výkonnou moc, ale právě na Dumu, přestože ta nemá žádnou šanci změnit ruské politické směřování.

Oficiální opozice – Komunistická strana Ruské federace (KSRF) a Spravedlivé Rusko – již tvrdě kritizovaly vládu, dokonce volaly po jejím vyhnání. Tyto dvě strany, fungující se souhlasem Kremlu, se chovají jako barometr toho, kolik kritiky může vláda tolerovat. I přes momentální rétoriku předseda KSRF Gennadij Zjuganov a vůdce Spravedlivého Ruska Sergej Mironov podporují každou vážnější iniciativu Kremlu – od přijetí nových represivních zákonů proti „zahraničním agentům“ po schvalování vojenské pomoci Bašáru Asadovi v Sýrii. A Putinova strana Jednotné Rusko – jehož představitelé nejenže stojí v čele vlády, ale tvoří velkou většinu gubernátorů – slouží v konfrontaci se vzrůstající sociální nespokojenosti (ačkoli momentálně pasivní) jako obětní beránek.

Kreml revidoval volební procedury tak, aby umožnil opozičním kandidátům distancovat se od Putinovy široce zdiskreditované strany, aniž by tím ohrozil vlastní hegemonii. Na rozdíl od kontroverzních voleb 2011 bude v těchto volbách využit smíšený systém proporčního hlasování, v němž polovina poslanců bude volena z kandidátních listin politických stran a druhá polovina potom na základě jednomandátních okrsků. Prokremelští kandidáti se tak mohou odstřihnout od Jednotného Ruska, aby vyhráli ve vlastních okrscích, stavíce se do pozice těch autentických a „nezávislých“ putinistů, kteří bojují proti zkorumpované byrokracii necitlivé k zbídačelému lidu.

Tento nový arzenál triků zajistí, že vláda opět dostane k dispozici poslušný parlament. Ale tyto volby budou také první veřejnou zkouškou masové nespokojenosti s ekonomickou krizí.

Rozsah krize

Sociální důsledky ekonomického propadu již zasáhly většinu populace, která nadále nevěří, že lze krizi svést na machinace Západu. Když na konci roku 2014 rubl na mezinárodních trzích zkolaboval, Medveděv otevřeně připouštěl, že Rusko „se teprve musí zotavit z krize roku 2008“. Globální krize zasáhla Rusy dvojnásobnou silou. Nejenže oslabila ruskou ekonomiku, vyprovokovala také rozklad celého postsovětského kapitalistického systému, který závisel na vzrůstajících vojenských aktivitách a konsolidaci Putinovy vlády. Ale v posledních dvou letech prudký propad výtěžků z vývozu ropy a neschopnost ruských bank refinancovat hypotéky Rusů u západních věřitelů ponechaly vládu v ještě užším manévrovacím prostoru. Její stará taktika – záplatovat díry v ekonomice pomocí kolosálních devizových rezerv – je téměř vyčerpaná. Rozsah krize přibližuje možnost sociálního kolapsu blíž a blíž.

Na konci roku 2015 ruská ekonomika poklesla o 3,7 procenta, s inflací dosahující 15,5 procenta. Míra zbídačení za tak krátké období je ohromující: počet lidí žijících pod hranicí chudoby vzrostl z 16,1 milionu na 19,2 milionu (13,4 procenta populace). Číslo by však mohlo být ještě vyšší. Loni vláda nastavila měsíční minimální mzdu na 9 452 rublů (149 amerických dolarů), ale je jistě mnoho Rusů, jejichž příjem tuto míru sotva přesahuje. Poslední průzkumy navíc ukazují, že 73 procent Rusů nemá žádné úspory a přežívají od výplaty k výplatě. Míra nezaměstnanosti nevypadá tak zle – státní statistiky hovoří o 5,8 procentech, tedy 4,4 milionu lidí. Vláda udržuje takto nízkou nezaměstnanost pomocí opatření, která zachovávají formální zaměstnanost, ale zkracují platy a pracovní dobu.

Například mnoho předních průmyslových firem závisí na nedobrovolném čerpání dlouhodobé dovolené, což je obvyklé v malých městech – starých „firemních městech“ sovětského průmyslu, kdysi vybudovaných kolem vlajkových lodí státních podniků. Když nyní soukromé firmy čelí rozsáhlým škrtům, ohrožuje to významnou část městské populace chronickou nezaměstnaností. Udržování zaměstnanosti pomocí redukcí platů a benefitů zatím pomáhá vládě vyhnout se masovým demonstracím.

Tento vnitřní rozpor – mezi udržováním pracovních míst (i na úkor příjmů) a uskutečňováním dalších škrtů ve veřejných rozpočtech – stojí v základech ruské fiskální politiky posledních dvou let. Přijetí rozpočtu na rok 2016 Medveděv komentoval následovně: „Neobejdeme se bez vážné racionalizace nákladů, a toho nelze dosáhnout tak jednoduchou cestou, jak se to dařilo dřív – zvyšováním daňové zátěže byznysu a redukcí neefektivních výdajů.“

A podobně vláda zachází s penzemi. Medveděv navrhl postupné snížení míry valorizace penzí pro pracující důchodce (14,9 milionu lidí) a omezení valorizace penzí u ostatních o čtyři procenta, i když oficiálně očekávaná inflace zůstává nad deseti procenty. Vláda také navrhla zvýšení věku odchodu do důchodu na 65 let, aby zalepila vzrůstající rozpočtový deficit. Ovšem implementace těchto opatření musí počkat, až bude po parlamentních a možná i prezidentských volbách. Téměř třetinu populace – 41,4 milionu lidí – totiž tvoří penzisté.

Záruky pracovního práva, které určují navyšování mezd, jsou chabé a nevynutitelné: ke zvýšení platů spíše dochází v rámci kolektivních vyjednávání omezujících se na korporátní sektor. Pracujícím ve veřejném sektoru se platy nezvedly už dva roky. A co je příznačné, vláda plánovala zvýšení mezd – které by stále ani nedorovnalo inflaci – přesně se kryjící s volbami na podzim 2016.

Ale rozpočet pro rok 2016 – i když už nyní zahrnuje významné škrty ve výdajích na školství a zdravotnictví – byl jen pár měsíců po svém schválení osekán o dalších deset procent. Struktura státních příjmů, kde až sedmdesát procent zisků pochází z vývozu ropy a plynu, znamená, že opakující se škrty jsou v předvídatelné budoucnosti dále nevyhnutelné.

Mají nějaký plán?

V Rusku dnes prakticky nikdo nevěří projektům a ujištěním, které vláda pravidelně vypouští. V březnu 2015 – za rostoucí inflace – ministr financí Anton Siluanov prohlásil, že „z nejhoršího jsme venku a pozorujeme momenty stability“. V červnu už sám Putin ujišťoval národ, že „jsme stabilizovali situaci“. A v prosinci předsedkyně centrální banky Elvira Nabiullinová ujišťovala, že „bankovní systém není v žádné krizi“.

Nekonečný proud uklidňujících prohlášení linoucí se od vlády směrem k občanům lze pochopit jedině jako pokus potlačit šířící se paniku. Také ukazuje, že putinská elita nemá na oživení ekonomiky žádný dlouhodobý plán. Protikrizová opatření cílí především na zachování současného stavu, dokud se vnější faktory (například ceny ropy) nevrátí na předkrizovou úroveň. Cynismus ruské elity se mísí s téměř mystickou vírou v neviditelnou ruku trhu, od níž očekávají opětovnou spásu, tak jako je spasila po roce 2000, když vyletěly vzhůru ceny ropy. To byl pro ně dar z nebes.

Bezprostředně poté, co se 16. prosince 2014 zhroutila hodnota rublu, Putin sliboval, že „růst je nevyhnutelný, už kvůli změnám v zahraniční ekonomické situaci“. Není důvod pochybovat o jeho upřímnosti. Jedna z určujících vlastností putinismu byla vždy oddanost „megaprojektům“, tedy koncentraci zdrojů a byrokratického úsilí do jediného upřednostněného cíle, s osobní odpovědností a pevně danými termíny. Tuto roli sehrálo mnoho projektů: od olympiády 2014 k integraci anektovaného Krymu. Tím dnešním megaprojektem je Putinovo znovuzvolení. Všechna protikrizová opatření jsou jím do značné míry určována. A málokdo si dělá hlavu s tím, co přijde pak.

Za vším zároveň prosvítá čistě neoliberální logika: ekonomický úpadek a zbídačení lidí pomůže prosadit strukturální reformy, radikálně snížit sociální standardy a cenu práce v zemi. Ruská rozvojová banka odhaduje, že pokud bude pokles příjmů pokračovat a nepřijde důkladné zvýšení mezd, rozsah hrubých výnosů bude převyšovat v letech 2017 a 2018 cenu práce a země bude atraktivnější pro investory…

Vláda mezitím zvažuje privatizaci státních podílů, jako například Ruských drah a obří Sberbank. I při stále platných mezinárodních sankcích není překvapením, že si Mezinárodní měnový fond a Světová banka v březnu tyto vládní protikrizová opatření pochvalovala.

Hledání nových zdrojů pro státní příjmy v těchto podmínkách povzbuzuje další militarizaci ekonomiky a s ní související vzrůstající agresivitu zahraniční politiky. Rozsáhlé investice do zbrojního průmyslu zůstávají jednou z vládních priorit: vojenský rozpočet na rok 2016 byl na úrovni čtyř procent HDP (oproti minulému roku to znamená nárůst o 0,8 procenta). Vojenské operace v Sýrii slouží jak Putinově zahraniční politice, tak propagaci nejnovějších ruských vojenských technologií. V souladu s tím objednaly Indie, Alžír a další státy bombardéry a vojenské helikoptéry za sedm miliard dolarů.

Roztříštěné protesty

Jednou z klíčových součástí krymského konsensu byla kriminalizace jakéhokoli projevu politického či sociálního neklidu. Protiukrajinská propaganda, která zaplavila provládní média od roku 2014, soustavně zdůrazňuje spojení mezi masovými protesty a chaosem a zbídačením. Vláda zdokonalila klasický konzervativní argument o marnosti: touha lidí po zlepšení – říkají – nakonec jen všechno zhoršuje.

To jde ruku v ruce se vytěsňováním všech sociálních konfliktů. Podle vlády je skrytou touhou každé demonstrace, aby cizí mocnost „destabilizovala situaci“ a konečně přinesla změnu režimu s katastrofálními důsledky. Jakákoli stávka či lokální sociální hnutí jsou okamžitě ocejchovány jako pokus o další Majdan. Toto tvrzení neztrácí mezi ruskými lidmi na síle. Protesty proti krizi a vládní protikrizové politice jsou přitom stále častější. Ale tato nová hnutí nejsou připravena přijít s alternativní agendou ani se rozšířit v koordinovanou celonárodní akci.

Protest dálkových řidičů, který začal v listopadu 2015, byl nejvýznamnější demonstrací za poslední dobu. Řidiči kamionů ve čtyřiceti administrativních regionech současně vystoupili proti nové dani zaměřené na financování opravy silnic. Daň znamenala vážný zásah do zavedeného dopravního systému a většinu dopravců přivedla na pokraj bankrotu. Enormní hněv vyvolal fakt, že prostředky jsou vybírány pomocí speciálního úřadu vytvořeného za „spolupráce“ veřejného sektoru se soukromou firmou (za spoluúčasti nejloajálnějších Putinových kumpánů).

Autority zůstaly od počátku neoblomné: nesmí přijít naprosto žádné ústupky a nová daň nebude za žádných okolností přehodnocena. Výjimečný politický tlak, stejně jako absence struktury, která by jednotlivé akce koordinovala, povstání postupně zadusily. Ale navzdory tomu všemu menší tábor protestujících řidičů několik měsíců bivakoval na moskevských předměstích.

Od roku 2014 vzrostl počet protestů námezdních pracujících o čtyřicet procent. Některé byly spontánní, jiné organizované nezávislými odbory – mířily proti rušení pracovních míst a proti krácení mezd a jejich zpožděnému vyplácení. Pracující ve velkých průmyslových firmách, ve veřejném sektoru (nemocnice a sociální služby), službách, a dokonce i v obranném průmyslu se na těchto demonstracích podíleli – většinou šlo o jednodenní stávky.

Role KSRF a Spravedlivého Ruska v těchto roztříštěných protestech v současnosti roste. Bez spolehlivé sebeorganizace a za nechuti angažovat se ve vážném konfliktu s Putinovou administrativou hledají protestující politické zprostředkovatele, kteří by byli zakotveni v systému a disponovali zdroji potřebnými k veřejné artikulaci jejich požadavků. Od devadesátých let fungují ruští komunisté jako svého druhu ventil nesouhlasu pracující třídy. Tato role má plnou podporu Kremlu – strana nemíří na státní moc a dokázala, že je loajální opozicí v parlamentním švindlu.

Liberální opozice nenabízí lepší alternativu. Uskupení jako Strana lidové svobody jsou od nových vln sociálního resentimentu izolovaná. Politici jako Michail Kasjanov či Alexej Navalnyj přesto doufají, že veřejná nespokojenost s některými sektory středního a velkého byznysu jim přinese profit. Kasjanov, a dokonce i exilový byznysmen Michail Chodorkovskij, nadhodili možnost spolupráce s prominentními členy Putinova liberálního křídla, jako jsou bývalý ministr financí Alexej Kudrin, ředitelka Centrální banky Nabiullinová nebo ředitel státní Sberbanky German Gref, v budoucím „svobodném Rusku“. Sní o tom, že rehabilitují zkorumpované figury a demokratizují režim až k rozpoznání nevyhnutelnosti strukturálních reforem a ukončení konfliktu se Západem.

Rozdělená levice

Radikální levice, vyloučená jak ze stran oficiální opozice, tak liberálů, se musí spojit se vzestupným – ale zatím stále organizačně a politicky nezformovaným – sociálním protestním hnutím. To je výzva, protože radikální myšlení je dnes na ústupu. Pár dobře známých vůdců, jako Sergej Udalcov a Alexej Gaskarov, zůstává ve vězení s obviněním z organizování „masových nepokojů“ dne 6. května 2012, které předcházely Putinově třetí inauguraci.

Také události na Ukrajině levici rozdělily, když někteří představitelé ruské vměšování podporují. Stávající organizace jako Levá fronta a Ruské socialistické hnutí znatelně oslabily, když se dostaly pod rostoucí tlak ze strany státu. Jejich schopnost uspořádat něco na veřejných prostranstvích je utlumena. Nicméně rostoucí krize a slábnoucí kouzlo krymského konsensu vytváří pro socialistickou agendu novou příležitost postavit se do středu dění.

Pro dnešní ruskou radikální levici musí být demokratická změna zdola spojena s novým promýšlením mechanismů soukromého vlastnictví a politické moci, které tu dominují od devadesátých let. Taková debata by zpochybnila celý ekonomický a politický systém, jehož je Putinova vláda pouze přirozeným symptomem.

Autor je moskevský publicista, člen redakční rady Openleft.ru.

Z anglického textu Resolving the Crisis, publikovaného na stránkách amerického časopisu Jacobin, přeložil a upravil Michal Jurza.

 

A2LARM