Vepřové maso představuje v Evropské unii devět procent zemědělské produkce. To není úplně málo. V Česku připadá na hlavu cca 42,1 kg vepřového ročně, což představuje více než polovinu celkové spotřeby masa na obyvatele (v roce 2011 to bylo podle Agropressu 78,6 kg). V tom třeba oproti Německu nejsme nijak výjimeční – přeci jen kultura stravování například v Bavorsku je našemu vepřovému „pornu“ velmi blízká, i když se máme stále co učit. Německo eviduje spotřebu 53,1 kg vepřového na obyvatele. Zajímavé je také, že spotřeba vepřového na území Čech a Moravy od roku 1936 do roku 1990 stoupla více než trojnásobně (z 14,6 na 50 kg) a v dalších letech zhruba o pětinu poklesla. Spotřeba ostatních druhů masa vyjma drůbeže a zvěřiny permanentně klesá. To všechno jsou zajímavá a asi i spolehlivá data.
Ideologie masa
Pan prezident miluje uzeninu. Všichni to víme. Zejména gothaj a tlačenku skloňuje velmi často a vepřové je obecně takové naše „národní maso“. Statistiky i gastronomická sebeprezentace pana prezidenta a mnoha dalších hovoří jasně. Kdo z vás si dokáže představit velikonoční nádivku bez uzeného bůčku či krkovice? Nebo dokonce vepřo, knedlo, zelo bez vepře? Naprostá utopie. Vždyť i Michal Hašek se Zdeňkem Škromachem si ve svém volebním spotu před grilovanou rybou dají klobásku s nějakým tím procentem vepřového pod střívkem.
Vztah k vepřovému a k masu obecně je také vztahem k českému společenskému řádu, k pojetí místní kultury a státnosti.
„Ty nejíš maso? A co jako, prosím tě, budeš jíst?“ Podobné otázky jistě slýchá každý nejedlík masa prakticky denně. V našich končinách je totiž negativní odpověď na „masovou otázku“ často chápána jako nejapné či úsměvné narušení mainstreamových stravovacích návyků (podobně jako, když někdo nepije alkohol). Za problematikou chutí se ale skrývá jasné ideologické rozlišení. Vztah k vepřovému a k masu obecně je totiž také vztahem k českému společenskému řádu, k pojetí místní kultury a státnosti. Nejíst vepřové maso (nebo maso obecně) pro mnoho lidí může také znamenat odmítnutí tradiční české kultury.
Mnohé z toho připomněly výroky ministra Andreje Babiše o koncentráku v Letech. Nejviditelnější rovinu celé kauzy všichni známe a nemá smysl ji dál rozebírat. Kolik procent živočišné výroby a masozpracujícího průmyslu v Česku vlastní Babiš, je obtížné zjistit. Masobaron a ministr financí se nicméně po svém varnsdorfském varietním vystoupení, nejspíš rozhodl stát se dalším politikem, který deklaruje vůli k tomu s letským vepřínem skutečně něco udělat. Blahosklonné záměry odkoupit a zlikvidovat vepřín po více než dvaceti pěti letech bizarní a trapné diskuse, oparfémované nehorázným smradem v okolí památníku, nikoho nevzruší. Nyní ale snahu vyvinul člověk, jehož podnikatelským polem je vepřový průmysl. Co na to vlastně firma Agpi, která vepřín provozuje?
Nevěřím tomu, že současný ministr financí bude tím, kdo vystřelí z pomyslné zabijačkové pistole, aby učinil téhle ostudě přítrž. Vášně (i ty ministrovy) rychle opadly – vždyť to byl jen „pracovní tábor“. Nabízí se otázka, zda Babiš svým výstupem nenajel na geniální politický tah, jak spustit předvolební pavlovovský reflex části českého elektorátu. Česká otázka je zase otázkou vepřovou. Hlavně, že budou pašíci dál vesele pochrochtávat nad masovým hrobem. Štiplavý zápach z prasečích výkalů tváří v tvář lidským právům v této zemi zaniká ve vůni uzeného kolínka a vidině plného žaludku. Co by také v Čechách mohlo lépe zakrýt neúctu k romské genocidě než vepřové maso, respektive vepřový dobytek, který je plynule přeměňován v uzenářské výrobky a čerstvé maso na pultech domácích i zahraničních prodejců? Je to trapné konstatování, ale v Čechách znamená vepř domácí víc než Rom. Tisíce utýraných individuí neznamenají víc než neustálý přísun vepřové krkovice v akci za 99,90 Kč/kg. Nikdo se nad tím nepozastaví a střívka se vesele plní jaterničkou nebo jelítkem. Nejednou se ukazuje, že typicky česká postřižinská idylka v podobě mordu, rozbourání a zpracování pašíka možná zastírá něco, co v téhle zemi zahnívá. Kazit si chuť vzpomínkou na tisíce Romů zplynovaných v Osvětimi si nechá jen málokdo.
Co nám říká bůček o migraci?
Jenže vztah k vepřovému nekončí u našich historických a současných ostud, ale promítá se i do současné migrační krize. „No, a co budeš dělat, až ti zakážou jíst vepřový,“ povídal mi blízký příbuzný během únavné diskuse. Všichni víme, kdo nám chce vepřové vzít… Osobně nebudu dělat nic, navíc pochybuji, že mi to bude někdo zakazovat. Dřív přestane pan prezident pít, než by v Čechách padla vepřová dynastie. Vepřové maso se v této rovině stává dokonce předmětem konspirace a paranoidních představ. Muslimové podněcují fantazii místní lidové tvořivosti. Je třeba zpracovat strach z toho, že naše „národní maso“ může být v ohrožení. Nebezpečí je permanentní a bezprostřední, i když muslim/uprchlík/ekonomický migrant pořád nikde. Přesto nám bude v první řadě kázat o nepřístojnosti pojídání tohoto mrzkého tvora a vyhazovat do povětří vepříny. Co když naše děti nebudou ve školách dostávat smažený řízek z krkovice? Apokalyptická vize muslimů jedoucích na vepřích a táhnoucích Středoevropana v poutech trýznivé bezvepřové diety je na světě.
Vztah určité části české společnosti k vepřovému masu může být nahlížen jako projev svérázu kultury. Pod tímto štětinatým hávem se neskrývá nic jiného než konzum a netečnost vůči tématům, která mohou alespoň částečným způsobem kultivovat vědomí společnosti a mohou dokazovat, v čem je „ta naše evropská kultura“ výjimečná. Mastná ústa to nejsou. V Čechách bychom se konečně z roviny poraženeckého étosu mohli dostat k proaktivnímu postoji, který by zahrnoval vědomí toho, že jsme dějiny evropského prostoru vždy spoluutvářeli – a to i v negativním smyslu. Jsme to stále my, současní občané, kdo utváří své budoucí viny, ze kterých se budeme jednou zodpovídat. A to stojí za zamyšlení. Místo toho ale tuhle country pořád sžírá vepřový (díky Mc Donald’s, vaši kreativci fakt bodují). Všem vepřům patří omluva za to, jak necitlivě jsem s nimi v celém textu slovně zacházel.
Autor je kulturní antropolog.