Nynější uprchlická krize je jedna z nejzávažnějších humanitárních katastrof moderní doby. Kromě množství celosvětových hrozeb představuje specifické ohrožení také pro miliony žen na útěku. Stejně jako u ostatních feministických problémů spočívá řešení v solidaritě. Summit OSN pro uprchlíky a migranty, který se konal tento měsíc, je klíčovým momentem pro feministky a feministy, aby jednohlasně požadovali po světových lídrech skutky, a ne pouhá slova.
Ženy na cestách
Zatímco svět odvrací zrak, iniciativy CARE International a Women for Refugee Women spolupracují na tom, aby ženám mezi uprchlíky poskytly platformu, na níž by se mohly svěřit se svými příběhy, zármutky a strádáním, které ukazují, že tato krize je do značné míry ženskou krizí. Stvrzuje to například příběh ženy jménem Nadia, která byla nucena uprchnout z rodného Iráku, když byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, a hledala bezpečí za hranicemi v Sýrii. Jak zoufalý musí člověk být, když je pro něj menším zlem riskantní cesta do nebezpečné Sýrie? Nadiu vyhnal hrůzný obraz hořícího auta plného jezídských dívek, které v něm byly upáleny extremisty. Bála se, že ji a její rodinu potká stejný osud. Po době plné beznaděje se Nadia, tehdy již v devátém měsíci, vydala ze Sýrie do Řecka na děravé lodi. Během cesty však o své nenarozené dítě přišla – byl to důsledek podvýživy a stresu.
Když je žena v tak strašné situaci, že musí přistoupit na „sex pro přežití“, aby si zajistila mužského ochránce na cestu, je to feministický problém.
Po příjezdu do Řecka jí v rychlosti udělali císařský řez. „Ani mě nenechali podívat se na mé dítě. Prostě ho odnesli a zahrabali do masového hrobu. Plakala jsem dlouhé dny, nemůžu ani navštívit hrob svého syna,“ vzpomíná. Když CARE International a Women for Refugee Women volají po důstojné a kvalitní léčbě uprchlíků, je to právě i kvůli ženám, jako je Nadia.
Dana, další z uprchlic, shrnuje: „V Sýrii vás může jednoho dne zabít bomba, ale na těchto cestách umíráte každý den.“ Matka dvou dětí nyní žije v uprchlickém táboře v Srbsku. Dorazila jen s minimem věcí, zato ale s velkým trápením, které by žádná žena, a vůbec žádný člověk, neměl nikdy zažít.
Proti dehumanizaci uprchlíků
Tyto příběhy jsou ale jen kapky v moři. Když je žena v tak strašné situaci, že musí přistoupit na „sex pro přežití“, aby si zajistila mužského ochránce na cestu, je to feministický problém. Když je žena nucena plahočit se stovky mil pěšky, v pokročilém stádiu těhotenství a s podvyživeným dítětem v náručí, jde o feministický problém. A stejné to je, když jsou dívky provdávány v příliš mladém věku, protože to zvyšuje jejich šanci na přežití; když ženy potratí u cesty v neznámé zemi; když jsou matky nuceny dávat své děti na noční čluny bez záruky, že je ještě někdy spatří živé; nebo když jsou zneužívány, ponižovány nebo odmítány poté, co konečně dosáhnou Velké Británie. To vše je feministickým problémem. Naléhavým, zoufalým, skandálním. Jako feministky a feministé musíme jednat.
V době globálních summitů proto zveřejňujeme jasné požadavky. Zajistěte větší podporu pro uprchlické ženy v rozvojových zemích. Zabezpečte legální trasy pro zranitelné ženy, ať nemusejí podstupovat nebezpečné cesty v rukou převaděčů. Udělejte konečně něco, aby byly ženy a dívky chráněny před sexuálním násilím a překupnictvím. A hlavně, a to platí obzvlášť pro britskou vládu, jednejte s ženami důstojně a vyslyšte je.
Uprchlická krize je kontroverzní a v těchto rušných časech se jakékoli volání po zvýšené ochraně uprchlíků ihned setkává s protihlasy. Ale když se podívám na mediální obraz uprchlíků, na jejich objektivizaci a dehumanizaci, vidím opakující se historii: stejnou historii, která donutila mé předky utéct, aby se zachránili. Jsem dcera a vnučka uprchlíků. Partnerem mé babičky (slavné sufražetky Sylvie Pankhurst) byl italský anarchista, pro kterého se Velká Británie stala domovem. Má matka je rumunská rodačka, která v roce 1938 utekla před rostoucím fašismem.
Kdykoli v dějinách vidíte, že byly vyháněny nebo vyhlazovány davy lidí, garantuji vám, že spolu s tím se někde jinde objeví propaganda tvrdící, že na těchto životech nezáleží. Naše země byla na správné straně dějin, když se fašismus a nacismus dostával k moci. Musíme zajistit, aby tam zůstala i nyní. Hanbu této krize nesmažou historické knihy. A stud zjizví naše kolektivní vědomí na generace dopředu. Proto musíme jednat, je to naše osobní i společenská zodpovědnost.
Autorka pracuje v organizaci CARE International.
Z originálu The refugee crisis is a feminist issue. We can’t just sit by and watch publikovaného v listu The Guardian přeložil Lukáš Pokorný.