Vezmou vám roboti práci?

Dva přední akceleracionisté, autoři knihy Inventing the Future, analyzují budoucnost práce.

V poslední době řada studií varuje před zaměstnaneckou apokalypsou. Nejznámější z nich je studie z Oxfordu, ve které se tvrdí, že 47 procent amerických pracovních míst bude s vysokou mírou pravděpodobnosti během příštích dvou dekád automatizováno. Metodologie, která odhaluje pravděpodobný technologický vývoj, jehož možnosti následně porovnává s úkony, které vykonávají lidé v rámci současných pracovních pozic, byla od té doby použita na spoustu dalších zemí. Jiná studia tak tvrdí, že v Evropské unii bude pravděpodobně automatizováno asi 54 procent pracovních míst, zatímco hlavní ekonom Bank of England tvrdí, že se podobné ohrožení týká 45 procent britských pracovních pozic.

Není to ale jen problém bohatých zemí – vypadá to, že nízkopříjmové ekonomiky budou automatizací zasaženy ještě daleko tvrději. Rutinní práce s nízkou úrovní mezd a kvalifikace byly totiž vytlačeny z bohatých kapitalistických zemí do chudších ekonomik, a právě takové práce automatizaci snadno podlehnou. Výzkum, který zpracovala společnost Citi, tvrdí, že se toto riziko týká v Indii asi 69 procent úvazků, v Číně 77 procent a pro Etiopii to znamená celých 85 procent současných zaměstnání. Vypadá to, že jsme na pokraji masového zániku pracovních pozic.

Nic nového?

Přesto si s tím řada ekonomů nedělá žádné starosti. Pokud se podíváme na dějiny technologií a trhu práce, zjistíme, že automatizace nezpůsobila masovou nezaměstnanost, ale změnila strukturu trhu práce. Je pravda, že jednou z hlavních charakteristik kapitalistického způsobu výroby byly neustálé převraty ve výrobních prostředcích, které dokázaly nově začlenit pracovní sílu tak, aby efektivněji vytvářela ekonomickou hodnotu. Mechanizace zemědělství je jedním z nejranějších příkladů, stejně jako třeba čističky bavlny. S nástupem fordismu a montážní linky bylo možné převést komplexní práci v manufakturách do série jednoduchých a efektivních úkonů. S nástupem éry „štíhlé výroby“ pak začala komputerizovaná správa dlouhých zbožních řetězců, které mění proces výroby ve stále více automatizovaný systém.

Pokud je hnutí pracujících silné, můžeme očekávat více automatizace, a pokud je toto hnutí slabé, můžeme očekávat automatizaci menší.

V žádném z těchto případů jsme nebyli svědky masové nezaměstnanosti. Místo toho některé pozice zmizely, zatímco byly vytvořeny jiné, které je nahradily, a ještě k tomu byly vytvořeny další v odpověď na rostoucí populaci. Masovou nezaměstnanost jsme mohli pozorovat spíše jako důsledek cyklických faktorů jako například během velké hospodářské krize, a nikoli v rámci pomyslného trendu nezaměstnatelnosti způsobené pokročilou automatizací. Na základě těchto pozorování jsou mnozí ekonomové přesvědčeni, že budoucnost práce bude vypadat stejně jako v minulosti: některé pozice zmizí a nahradí je jiné.

Jak je ale pro ekonomy typické, tyto myšlenky ignorují širší sociální kontext dřívějších dob. Kapitalismus možná nevytvořil masovou nezaměstnanost, ale že se tak nemůže stát v budoucnu, není žádným ekonomickým zákonem. V rané fázi automatizace dělníci intenzivně usilovali o zkrácení pracovního týdne. To se setkalo s úspěchem a pracovní týden se podařilo zkrátit z 60 hodin na počátku století až na 40 hodin ve třicátých letech, a někde i na 30 hodin. V takovém kontextu nás těžko může překvapit Keynesův předpoklad, že v budoucnosti budeme pracovat 15 hodin týdně. Prostě jenom pozoroval tehdy existující hnutí pracujících. Dnes ale žádné hnutí, které by tlačilo na zkracování pracovní doby, nemáme, a důsledky automatizace tak mohou být daleko vážnější.

V poválečném období díky tomu, že se většina západních ekonomik ocitla v troskách, a zároveň docházelo k výrazné americké podpoře při revitalizaci těchto ekonomik, došlo k velkému ekonomickému růstu. K tomu se přidala politika plné zaměstnanosti. Dohoda odborů a kapitálu zaručovala existenci velkého množství dobře placených pozic. To vedlo ke zdravému růstu mezd, stejně jako k růstu agregátní poptávky, která stimulovala ekonomiku a vytvářela nová pracovní místa. Nesmíme ale zapomínat na to, že během této doby byla polovina potenciální pracovní síly připoutána k domácnosti.

Za těchto specifických podmínek není divu, že byl kapitalismus schopen vytvořit dostatek pracovních míst navzdory tomu, že pokračovala automatizace práce. Dnes máme jen pomalý růst, politika plné zaměstnanosti neexistuje, mzdy stagnují a velká část žen je součástí pracovní síly. Kontext je tedy zásadně odlišný od minulých dob. Stejně tak i typy technologií, která jsou vyvíjeny a zaváděny do pracovního procesu, se výrazně liší od předešlých postupů. Zatímco dřívější vlny automatizace zasáhly to, co ekonomové nazývají „rutinní práce“ (tedy práce, která může být vykonávána v sérii jasných kroků), dnešní technologie začínají ovlivňovat i nerutinní práce. Je to jako rozdíl mezi prací ve fabrice u montážní linky a řízením auta v chaotickém prostředí moderního města. Výzkum ekonomů Davida Autora a Maartena Goose ukazuje, že úpadek rutinních pracovních pozic během posledních čtyřiceti let hrál důležitou roli v polarizaci práce a nárůstu nerovnosti. Když už jsou tyto typy práce nenávratně pryč, s novou vlnou automatizace přicházejí na řadu zbylé oblasti lidské práce. Celá oblast špatně placených zaměstnání je potenciálně plně automatizovatelná, což se týká jak fyzických, tak i duševních činností. Je tedy vysoce pravděpodobné, že nové technologie budou mít daleko větší dopad na trh práce než předchozí vlny technologických inovací.

Co se bude dít? Zatímco jedna strana přichází s apokalyptickými scénáři a druhá jen zívá nad tím, co nazývá opakováním historie, oběma je společné opomíjení politické ekonomie automatizace – především pak role práce. Jednoduše řečeno: pokud je hnutí pracujících silné, můžeme očekávat více automatizace, a pokud je toto hnutí slabé, můžeme očekávat automatizaci menší.

Rezervní armáda pracujících

Silné hnutí práce bude schopné tlačit na stále vyšší a vyšší mzdy. Nicméně rostoucí cena práce znamená, že stroje začnou být dostupnější. To můžeme vidět například v Číně, kde jsou reálné mzdy na vzestupu už deset let a čínská práce je tak stále dražší. Výsledkem je, že se Čína stala největším globálním investorem do vývoje průmyslových robotů a celá řada společností (například Foxconn) chce stále více automatizovat své fabriky. Ocitneme se v situaci masové nezaměstnanosti, až roboti obsadí všechny pracovní pozice? Odpověď zní ne. Spíše než k odstranění pracovních míst dojde k tomu, že se zaměstnanci, kteří přišli o práci, přesunou do jiných sektorů. V pokročilých kapitalistických ekonomikách se během posledních čtyřiceti let pracující přesouvali z rutinních do nerutinních prací. Jak jsme však řekli, nová vlna automatizace bude značně odlišná, stejně jako její důsledky pro trh práce. Některé pracovní sektory budou touto vlnou velmi tvrdě zasaženy – například maloobchod nebo doprava.

Co tito lidé budou dělat? Příběh o Sillicon Valley se nám snaží namluvit, že se všichni stanou programátory a vývojáři na volné noze a že bychom se všichni měli naučit programovat, abychom v utopické budoucnosti našli uplatnění. Bohužel se hlasatelé této utopie stali obětí vlastního zápalu a ignorují fakta. Ve Spojených státech vyžaduje programovací dovednosti jen 1,8 procenta úvazků. To lze srovnat s americkým zemědělstvím, ve kterém pracuje 1,5 procenta práceschopné populace nebo s průmyslovou výrobou, která v této deindustrializované zemi zaměstnává asi 8,1 procenta pracujících. Že by zájem o programování narůstal? Úřad pro vedení pracovních statistik předpokládá, že v roce 2024 bude na pracovních pozicích, které vyžadují schopnost programování, pracovat asi 2,2 procenta Američanů. Pokud se podíváme na oblast IT jako celek, nepůjde podle Citi o více než tři procenta veškerých pracovních pozic.

A co lidé, kterých bude zapotřebí na údržbu robotů? Dojde tady k masivnímu nárůstu pracovních pozic? V současnosti takoví technici a inženýři představují asi 0,1 procenta pracovních pozic a do roku 2024 se jejich počet bude dokonce snižovat. Žádný nárůst programátorských nebo inženýrských pozic nás tedy nečeká, i když si to Sillicon Valley nechce přiznat. Pouze to dokazuje přetrvávající trend, kdy nové ekonomické sféry generují jen mizivý počet pracovních míst. Všichni víme, jak málo zaměstnanců pracovalo v Instagramu nebo WhatsApp v době, kdy tyto společnosti Facebook skupoval za miliardy dolarů. Nízké počty zaměstnanců jsou ale problémem celého sektoru. Výzkum z Oxfordu došel k tomu, že ve Spojených státech se od roku 2000 přesunulo do nových ekonomických sektorů jen asi půl procenta pracovní síly (týká se to takových oblastí, jako je streamování videa, web design nebo obchodování na internetu). Budoucnost práce rozhodně nevypadá jako armáda programátorů a youtuberů.

Ve skutečnosti je to dokonce tak, že sektory, které produkují nejvíce pracovních pozic, vůbec nepotřebují vzdělanou pracovní sílu. Představa, že se všichni staneme velmi zručnými a dobře zaplacenými zaměstnanci, je jen ideologická mystifikace. Nejvíce roste trh práce ve zdravotnictví. Ve Spojených státech se počítá s tím, že tento sektor vytvoří od roku 2014 do roku 2024 celkem 3,8 milionu nových pracovních míst a jeho podíl na trhu práce se tak navýší ze současných 12 procent na 13,6 procenta, čímž se stane sektorem s největším počtem zaměstnanců. Důvody, proč se tato oblast přitáhne zaměstnance z ostatních sektorů, jsou dva. Především demografická křivka ekonomik s vysokými příjmy ukazuje na vysoký nárůst podílu starší populace. Rodí se méně lidí a zároveň žijí déle, což znamená, že bude stále větší důraz kladen na péči o starší, a tím pádem se ocitne více lidí v pečujících pracovních místech. Zároveň je tento sektor málo náchylný k automatizaci, a je to tedy jedna z posledních bašt specificky lidských schopností, jako je kreativita, chápání sociálního kontextu nebo flexibilita.

Pokud tedy nastane scénář, ve kterém budeme svědky silného hnutí pracujících, půjde růst mzdy, který v některých sektorech způsobí rapidní automatizaci, ruku v ruce s tím, že zaměstnanci budou bojovat o pozice ve špatně placeném sektoru zdravotní asistence a péče. Výsledkem bude postupné mizení středně placených pozic a polarizace pracovního trhu, který bude stále více tlačen do špatně placených sektorů. Vysokoškolsky vzdělaná generace, která aspiruje na zajištěná a dobře placená místa, přitom bude nucena přijímat pozice s nižší kvalifikací. Bude tak tvořit to, čemu Robert Brenner říká „rezervní armáda nezaměstnaných“.

Hnutí pracujících v úpadku

Co se ale stane, pokud bude hnutí pracujících slabé? Tím se před námi rozprostírá úplně jiná vize budoucnosti. V takovém případě se setkáme se stagnujícími mzdami a práce bude relativně levná vůči investicím do automatizace. Důsledkem bude nízká úroveň soukromých investic a slabý růst produktivity. V situaci, kdy nebude existovat ekonomický důvod pro investice do automatizace, budou firmy selhávat ve zvyšování produktivity práce. Kupodivu se můžeme v tomto scénáři dočkat vysoké míry zaměstnanosti ruku v ruce s tím, jak budou firmy využívat levnou práci namísto investování do nových technologií.

To není jen hypotetický scénář, ale aktuální situace, které jsme svědky už dnes. Společně s bídnými mzdami, slabými investicemi a nízkou produktivitou můžeme vidět, že firmy mnohem spíše najímají levné pracovníky. Například zaměstnanost ve Spojeném království dosáhla rekordní výše – 74,2 procenta v květnu 2016. Nezaměstnanost se drží na 5,1 procenta, což je ve srovnání s  evropskými sousedy velmi nízké číslo. Může nás proto překvapit, že prostředí, kde je hnutí pracujících slabé, vede k vysoké míře zaměstnanosti.

Jak kvalitní jsou ale tyto pracovní úvazky? Už jsme viděli, že mzdy stagnují a dvě třetiny úvazků vytvořených od roku 2008 tvoří práce na volné noze. Také došlo k nárůstu úvazků bez pracovní doby (zero-hour contracts). Podle odhadů se to týká asi pěti procent pracovní síly, což v Británii znamená přes 1,7 milionu úvazků bez pracovní doby. Ekonomika Spojeného království se stává nízkopříjmovým a prekarizovaným trhem práce nebo, jak říkají Toryové, konkurenceschopnou a flexibilní. Tak vypadá budoucnost bez silného hnutí práce: nízká úroveň automatizace na úkor mezd a agregátní poptávky, stálých zaměstnání a práce na plný úvazek.

Takové jsou tedy dva budoucí scénáře. Na jedné straně vysoce automatizovaný svět, ve kterém budou pracující vytlačeni z nerutinních špatně placených pozic do špatně placených pečujících zaměstnání. Na straně druhé tu pak máme svět, ve kterém lidé pokoří roboty, ovšem za cenu nízkých mezd a prekarizace práce. V obou případech potřebujeme vytvořit sociální systémy, které umožní lidem přežít a rozvíjet se uprostřed těchto turbulentních změn. Potřebujeme rozvíjet myšlenku základního příjmu a podporovat investice do automatizace, která bude moci odstranit ty nejhorší práce. Stejně tak potřebujeme oživit diskusi o zkracování pracovního týdne.

Musíme si vydobýt právo být líní – což není požadavek stát se línými, ani to není přesvědčení o přirozené lidské lenosti. Je to právo odmítnout dominanci svého šéfa, manažera, kapitalisty. Seberou nám roboti práci? Doufejme, že ano.

Autoři jsou teoretici.

Z anglického originálu Will robots Take Your Jobs? publikovaného na webu ROARmag.org přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image