Za posledních pětadvacet let zmizelo v důsledku intenzivní lidské ekonomické aktivity až deset procent veškeré divoké přírody na Zemi. Celkově naše planeta pozbyla na 3,3 milionu kilometrů čtverečních území nezasaženého lidmi. Tento dramatický pokles úzce souvisí s úbytkem živočišných druhů, protože divoká místa jsou často epicentry biodiverzity. Vědec James Watson z univerzity v Queenslandu tuto skutečnost pojmenoval jako „masové vyhynutí“. Ve studii publikované v časopise Current Biology poukázal jeho vědecký tým na to, že pokud se politika ochrany divočiny během příštích dvou dekád nezlepší, hrozí, že v budoucnu již stopy divoké přírody – tedy oblasti ponechané přírodním procesům bez lidského zásahu – nebudou na planetě prakticky k nalezení. Nejhůře je na tom za období od roku 1990 území Amazonského pralesa, které přišlo až o 30 procent plochy divoké přírody, a to i přes snahy brazilské vlády omezit masivní těžbu dřeva. Ve střední Africe zase zmizelo 14 procent veškeré divočiny, která přitom byla domovem vzácných druhů primátů nebo lesních slonů. Ani lesy kolem řeky Kongo, které v minulosti překypovaly životem, už dnes nemůžou být chápany jako světově významné lokality divočiny.
Ochrana divočiny a biodiverzity se netýká jenom amazonských pralesů a dalších exotických oblastí – je rovněž nutné zaměřit se na ochranu a rozvoj divoké přírody přímo v České republice.
Autoři studie varují, že mezinárodní instituce v současnosti při ochraně divočiny selhávají. Kromě cílené záchrany konkrétních druhů se musíme zaměřit i na plošnou pomoc zbylým velkým plochám divočiny a zajistit jim právní ochranu na mezinárodní úrovni. Dle studie Watsona a jeho týmu totiž více než tři čtvrtiny všech zbylých oblastí tvoří velké, kompaktní plochy divoké přírody, které se dají chránit zákazem kácení, těžby surovin a umělé transformace pralesů v zemědělské plochy. Sice nás může těšit zpráva, že roztomilá panda velká již oficiálně není ohroženým druhem, ale na celý problém se musíme dívat z mnohem komplexnější perspektivy – záchrana konkrétních druhů je úzce svázaná s osudem celého lokálního ekosystému, se všemi jeho druhy a přírodními procesy.
Také programový ředitel české ekologické organizace Hnutí DUHA Jiří Koželouh upozorňuje na souvislosti mezi biodiverzitou a divokou přírodou: „Velké oblasti přímo neovlivňované člověkem jsou jedinými místy, kde může dále probíhat přirozená evoluce.“ Ze studie, která mapuje oblasti, ve kterých by v budoucnu mohly vzniknout nové plochy české divočiny, se dozvídáme, že „průzkum vzorků půdy odebraných v šumavských pralesovitých zbytcích zjistil padesát dosud nepopsaných druhů půdních živočichů, kteří se v okolních, člověkem ovlivněných porostech nevyskytovali“. Ochrana divočiny a biodiverzity se tedy netýká jenom amazonských pralesů a dalších exotických oblastí – je rovněž nutné zaměřit se na ochranu a rozvoj divoké přírody přímo v České republice.