„Každý, kdo byl někdy zaměstnaný, ví, že to nejotravnější na práci je vypadat zaměstnaně před šéfem,“ říká v rozhovoru David Graeber, antropolog a autor eseje Práce na hovno. Od devatenáctého století, kdy byla práce symbolicky degradována na pouhý výkon podnikatelských nápadů, se morální hodnotou stal samotný výkon zaměstnání bez ohledu na to, co člověk konkrétně dělá. „Z tohoto hlediska by byla práce, která neprodukuje vůbec nic, ta nejmorálnější, čirá platónská idea práce,“ říká Graeber. I když se takováto „čirá“ práce dnes týká spíš korporátních a kancelářských jobů, ideál práce pro práci sleduje i u nás nedávno obnovená veřejná služba pro nezaměstnané, byť se týká lidí na úplně opačné části sociálního spektra. Poslanci tuto „službu“ totiž nezavádí proto, že by někdo skutečně potřeboval práci, kterou budou nezaměstnaní dělat. Důvodem obnovení veřejné služby je „udržení pracovních návyků“ nezaměstnaných. Motivací k práci je samotná práce a lhostejno jaká.
Argumentace „pracovními návyky“ je přitom tentokrát nadbytečná. Schválená novela totiž, na rozdíl té od ministra Drábka z časů Nečasova kabinetu, neobsahuje donucovací prvek: v případě odmítnutí nehrozí dotyčnému trest. Jedná se o možnost přivydělat si peníze, jakkoli směšné, ve chvíli, kdy nezaměstnaným po pěti měsících skončí nárok na další dávky a zbude jim jen existenční minimum. Koalice pravicových poslanců (ODS, ANO, TOP 09 a Úsvit), která zákon protlačila, však nežene nezaměstnané do reflexních vest kvůli starosti o jejich prázdné žaludky, ale kvůli důvodnému podezření z lenosti. Kdyby neměli nezaměstnaní přirozené sklony místo práce polehávat u televize, tak by přece práci měli. A kdyby pracovali tvrdě, mohli by z nich být třeba agrochemičtí miliardáři, rakouská knížata nebo v nejhorším aspoň profesoři politologie.
Práce jsem já
V románu Charlese Bukowského Faktótum jezdí otec autorova alter ega Chinaského během hospodářské krize každý den na deset hodin pryč z domu, aby si sousedi mysleli, že má práci. V Karviné chodí nezaměstnaní uklízet veřejná prostranství za stravenku a v reflexních vestách nikoho nematou, že mají normální práci. Záchranná sociální síť, která měla sloužit jako pojistka v těžkých časech, funguje jako shromaždiště lidí nucených pracovat za poukázku na jídlo všem na očích. Z koho neudělá lepšího člověka reflexní vesta a smeták, nic dobrého si na tomto světě nezaslouží. Reflexní vesta ale udělá lepšího člověka skutečně z málokoho. A pokud města skutečně potřebují lidi na údržbu, není nic jednoduššího než někoho skutečně zaměstnat, dát mu plat a důstojnost.
Nezaměstnaným případné „udržení pracovního návyku“ nepomůže, snad jen uklidní ty, kteří práci mají a neradi ze svých daní podporují vyžírky. Andrej Babiš nedávno nenechal nikoho na pochybách, že pracovat se musí a že je potřeba to připomínat při každé příležitosti a doslova všude, klidně na místě bývalého koncentráku. Štítit se práce bylo a je odporné a nic na tom, zdá se, nemění ani skutečnost, že pracovat mezi roky 1940–1942, kdy byl v Letech „pouhý“ pracovní, a nikoli cikánský tábor, znamenalo vyrábět zbraně pro válčící třetí říši. Kolaborantský motiv „pracovitého národa“ ve službách Říše se bez větší pozornosti spojil se současným odporem proti nemakačenkám všeho druhu.
Nemorální pracák
Kult práce pochopitelně nectí jen politici. Lidé, kteří po mnoha letech ztratí práci, často cítí silný ostych jít si na úřad pro dávky. To platí pro havíře na Ostravsku i pro kancelářské krysy v Praze. Pobírání dávek tito lidé vnímají jako osobní selhání a taky jako znak příslušnosti k deklasovaným. V některých případech pomoc odmítají i navzdory hrozící exekuci a k přijetí peněz je přemlouvají pracovníci neziskovek. Stigma toho, kdo selhal, je ale v některých případech silnější než potřeba racionálního řešení situace. Pokud je práce tak velebena, že se stává morální kvalitou, instituce pro nezaměstnané se stávají institucemi pro „špatné“ lidi.
Celý příběh o vzdělání, píli a tvrdé práci pro ty dole nefunguje, a tak je o jejich pracovní návyky potřeba pečovat. Absence pracovních návyků ze strany dlouhodobě nezaměstnaných neohrožuje ekonomiku, ale morálku pracujícího zbytku. Špatně placenou práci Česká republika povýšila na národní zájem a exportní komoditu, jejímuž vývozu na Západ brání i antidumpingový úřad. Ale i špatně placený zaměstnanec potřebuje jistotu, že se za jeho peníze nefláká nikdo, kdo si to nezaslouží.
Dokud nebude zavedena nějaká forma základního příjmu nebo nezačne regulérní debata o radikálním zkrácení pracovní doby, bude se hodně lidí dál navzájem ztrapňovat předstíráním práce a vedle toho poroste podíl prekérních pracovních úvazků. Podle ekonomů Nicka Srniceka a Alexe Williamse se potenciál automatizace, který by celou společnost ještě více zbavil nutnosti pracovat, neuplatní bez vytrvalého nátlaku na zvýšení ceny práce. Snaha českých odborů o #koneclevneprace je cestou také ke konci zbytečné práce, která však nesmí vyústit ve společnost věčných brigádníků a sociální politiku udržování pracovních návyků pomocí nepotřebné a mizerně placené práce.
Autor je redaktor A2larmu.