Rychle, představte si Kanadu. Co se vám vybaví? Zázračná progresivní země, plná slušných lidí a majestátních losů? To, čím by byla Amerika, kdyby se trochu vyvinula? Místo, kam se přestěhují Američané, když Trump zvítězí? Pro mě za mě, myslete si to. Je to totiž naše značka: jsme Neamerika. My jsme ti dobráci. Nudní, laskaví a neškodní. Nevadí nám, že si to myslíte. Ale jsou to majestátní kecy.
Spousta špíny
Nejsme takoví, jací si myslíte. Nikdy jsme nebyli. Náš první ministerský předseda a jeden z otců zakladatelů Kanady, John A. Macdonald, byl chronický alkoholik. Během své kampaně se mu snad ani nepodařilo vystřízlivět a jednou se na pódiu během projevu pozvracel. Když na to jeho sok poukázal, Macdonald odsekl, že se nepoblil kvůli alkoholu, ale protože byl „nucen poslouchat bláboly svého ctihodného rivala“. Byla to odpověď hodná Donalda Trumpa. Macdonald posléze s přehledem vyhrál.
Justin Trudeau dobrovolně přijal roli cukříku, který vyvažuje hořké zprávy z celého světa.
A víte, proč jezdí Královská kanadská jízdní policie na koních? Protože během odborářských stávek ve třicátých letech bylo pro „Mounties“ jednodušší s nimi najíždět do protestujících horníků a imigrantů. V šedesátkách se s nimi už jen vytahovali – když zrovna neměli plné ruce práce s měřením erotických reakcí na gay porno u usvědčených homosexuálů.
Kanada je v současnosti druhým největším vývozcem zbraní na Střední východ. Dehtové písky v Albertě vyprodukují každý rok víc emisí uhlíku než celá Kalifornie. Naše tajná služba může získávat informace mučením. A spousta francouzských Kanaďanů nedá dopustit na poctivou rasistickou řachandu. O tomhle se obvykle moc nemluví. Prostě proto, že za našimi hranicemi leží USA. Je-li váš soused vychytralá miliardářská celebrita se zálibou v automatických zbraních a potřebou být neustále středem pozornosti, spousta věcí vám zkrátka projde. Je příjemné, když se o vás mluví jako o slušňácích světa, a hodí se to – zakryje to spoustu špíny.
V roli cukříku
Loni už to vypadalo, že se Kanaďané konečně smíří s falešností své pověsti. Po deseti letech Harperovy pravicové vlády s jejími protěžařskými, antivědeckými a antimuslimskými idejemi začalo být těžké udržet si onu snobskou nadřazenost. Když se pak média celého světa pásla na již zesnulém torontském starostovi Robu Fordovi, který si tolik liboval v cracku, začala se kanadská pověst hroutit. Toto rozčarování skýtalo příležitosti. Kdybychom chtěli získat zpět pověst spravedlivé, starostlivé a ochotné společnosti, možná bychom bývali měli zkusit se tak chovat. Během loňských voleb se vrátilo všechno od volebních a ekologických reforem po mezinárodní mírové dohody zpátky na stůl a dokonce jsme se odvážili otevřít oči a podívat se (nebo spíš jen mrknout) na opomíjené domorodé komunity s otřesně vysokou sebevražedností a ostudně nízkým přístupem k nekontaminované pitné vodě. Vypadalo to, že Kanada je připravená dospět a založit svou národní identitu na tom, co dělá, a ne na tom, kým není.
A místo toho jsme zvolili premiérem Justina Trudeaua, zázrak sociálních médií, který dobrovolně přijal roli cukříku, který vyvažuje hořké zprávy z celého světa. Trudeau je politický ekvivalent videa se štěňátkem na YouTube. Po denním přívalu Trumpa a teroru si můžete být jistí, že vaše zdrásané nervy zklidní některý z jeho utěšujících memů. Každý týden Trudeau krmí zprávy dalšími a dalšími momentkami a naše facebookové feedy jsou plné fotek rozkošného mladého státníka tulícího se k pandám, objímajícího uprchlíky a pózujícího v divočině bez trička (dvakrát).
Pro mezinárodní obecenstvo byl Justin Trudeau neškodným rozptýlením. Pro Kanaďany je nebezpečným odvedením pozornosti. Víc než kanadská politika nás zajímá, co si o nás myslí Američané. Není divu, že vyhlídky zůstávají tak chmurné. Navzdory Trudeauově progresivní značce zůstává Kanada přesně tam, kde ji Harper zanechal. Od voleb uběhl rok a stále prodáváme zbraně Saúdské Arábii, stále škrtáme 36 miliard dolarů ze zdravotnictví a stále zakládáme naši ekonomiku na těžbě fosilních paliv, čímž zvysoka kašleme na práva domorodých obyvatel.
Přemíra javorového sirupu se vám nakonec znechutí. Když jsem viděl Trudeaua, větřícího další horký mem, klečet před tříletým princem Georgem, který neopětoval jeho „high five“, říkal jsem si, že idylka je u konce, kouzlo konečně vyprchalo. Ale mýlil jsem se. Jakmile Trudeau oprášil svou rétoriku z kampaně ohledně volební reformy, stoupla jeho obliba na 64 procent.
Kanadská hvězda by asi už dávno zhasla nebýt amerických voleb. Srovnání Trumpa a Trudeaua je ale pro média příliš lákavé. Kanadě vládne švihácký princ od Disneyho a ve Státech kandiduje tohleto? Deník Washington Post nazval Trudeaua „Antitrumpem“. Jakákoli výhrůžka stěhováním do Kanady, když Trump vyhraje, je v Kanadě hned obrovskou mediální událostí. Vezměme to ale takhle: když Američan říká, že se přestěhuje v případě Trumpovy výhry do Kanady, je to jako kdyby hlavní roztleskávačka vyčetla arogantnímu quarterbackovi, že je jeho nadutost tak nesnesitelná, že půjde radši randit s Urkelem. Urkel sice může být v sedmém nebi, když slyší své jméno z úst krásné dívky, ale ve skutečnosti to žádná lichotka není, nikdy s ním totiž na rande nepůjde.
Minulý týden poslala jedna oportunistická kanadská reklamka Americe na YouTube sérii podlézavých přáníček, v nichž hrstka pobledlých Kanaďanů upozorňuje své trpící sousedy, že i navzdory „vy víte komu“ si stále myslíme, že Amerika je skvělá! Pasivně agresivní podtext je samozřejmě v tom, že si rovněž myslíme, že jsme o něco lepší. Jenže nejsme. Za to sorry.
Autor je kanadský novinář a mediální kritik.
Z anglického originálu Think Canada is a progressive paradise? That’s mooseshit publikovaného na stránkách deníku The Guardian přeložil Lukáš Pokorný.