Návštěva dalajlamy – slavnosti pokrytectví a zbabělosti

Každá návštěva tibetského duchovního vůdce v České republice hrozí fraškou, do níž se vměstná lidskoprávní kýč, vnitropolitický boj i nedůstojná servilita vůči Číně.

Dalajlama to nemá jednoduché. Většina světových politiků se kontaktu s ním vyhýbá, a pokud se s ním setkají, neopomenou vzápětí zdůraznit, že uznávají celistvost čínského území. Václav Havel, který dalajlamu vždy vítal s nejvyššími poctami, byl pro tibetského duchovního vůdce výhrou. Nebylo divu, že do České republiky přijížděl často a rád. Postupem času se ale z jeho návštěv stávala kýčovitá show, která připomínala příjezdy rockových hvězd. Ne kvůli němu nebo Havlovi, ale kvůli zástupům těch, kdo se za každou cenu chtěli s dalajlamou ukázat. Fotka s dalajlamou – samozřejmě náležitě sdílená na sociálních sítích – se stala posvěcením; jakýmsi červeným diplomem stvrzujícím, že se jedinec zajímá o lidská práva, je duchovní osobností a vůbec dobrým člověkem. Například Martin Bursík s Kateřinou Jacques vypadali, že by s „jeho Svatostí“ nejradši vlezli i do koupelny.

Hrdinství, nebo marketing?

Po odchodu Václava Havla nadšení pro dalajlamu v nejvyšších patrech politiky poněkud ochladlo. Vzpomeňme na slova expremiéra Petra Nečase o dalajlámismu, který škodí našemu exportu. Ta slova nám mimo jiné připomínají, že přeorientování na Čínu není doménou Miloše Zemana ani současné vlády ale začalo mnohem dřív. Mimochodem, tehdy Nečase za jeho výrok kritizoval i současný architekt „čínské cesty“ Lubomír Zaorálek.

Do Číny vyvážíme zhruba jedno procento českého zboží. Oproti tomu do zemí Evropské unie je to více než osmdesát procent.

Setkání s dalajlamou se tak stalo doménou druhořadých politiků, těch, kteří vzpomínají na Václava Havla, a těch, kteří chtějí dát najevo odpor k současné politické garnituře. Do čela boje za svobodný Tibet se postavil ministr kultury Daniel Herman (ano, ten samý Herman, který zároveň i mírné kritiky okupace palestinských území označuje za antisemity a blokuje jejich diplomatickou kariéru) a místopředseda vlády Pavel Bělobrádek. Lidovci toto setkání náležitě prodali voličům. Na sociálních sítích prostřednictvím placených statusů neopomněli zdůraznit, že jsou z vlády jediní, kdo se s dalajlamou sešel. Tisíce lajků na jinak spíš skomírajícím facebookovém profilu ukazuje, že tento politický marketing zafungoval. Reálná rizika jak pro stranu, tak pro jejich pozici ve vládě se přitom rovnala nule.

Čína na setkání kohokoli s dalajlamou reaguje vždy poněkud hystericky. I Barack Obama po letošní červnové schůzce rychle zdůraznil, že Tibet patří Číně a s dalajlamou se sešel jen jako s duchovní autoritou. Jenže Obama se s tibetským duchovním alespoň sám sešel. Provést takovou ponižující tirádu, jakou předvedli naši nejvyšší ústavní činitelé, je i v dějinách tradičně opatrnické české diplomacie poměrně velký unikát.

Ekonomické zájmy

V debatách o vztazích s Čínou se staly zaklínadlem ekonomické zájmy. Ponechme stranou, že žádné setkání s dalajlamou ve skutečnosti ekonomické vztahy nezničí. Česká republika má pro Peking cenu především jako otevřená branka do EU. Tu si rozhodně nehodlá zavřít kvůli symbolickým gestům. Je ale pozoruhodné, jak nesmírně se v případě Číny přeceňují právě ony ekonomické vztahy.

Je pravda, že za několik posledních let se vzájemný obchod s Čínou zvýšil. Co to ale znamená v praxi? Do Číny vyvážíme zhruba jedno procento českého zboží. Oproti tomu do zemí Evropské unie je to více než osmdesát procent. Jenom sousední Německo se postará prakticky o třetinu našeho vývozu. Statistiky nezachrání ani drobné investice do mizerného českého fotbalu, ani dovoz čínského zboží, které mnohdy naopak pomáhalo likvidovat některá odvětví našeho vlastního průmyslu.

O tom, kde leží naše skutečné ekonomické zájmy, nemůže být prostě nejmenších pochyb. Slyšeli jste ale snad někdy vrcholné české představitele, že by se omlouvali Evropské unii nebo Angele Merkelové za neustálé invektivy populistických politiků – a to i těch z vládních stran? Nikoli. Ostatně ani v Německu, ani v EU to nikdo nevyžaduje. Řeči o konci „bruselského diktátu“ se směrem na západ prohlašují pohodlně, bez rizika. Jakmile ale zaštěká čínský pes, je po odvaze i po hrdé a sebevědomé zahraniční politice. Český mopslík stáhne ocas a přijde s prohlášením, které mluvčímu Ovčáčkovi nadiktovali patrně rovnou na čínské ambasádě.

Zvláště smutnou postavou této frašky je premiér Bohuslav Sobotka. Ten po debaklu v krajských a senátních volbách zdůrazňoval, jak strana musí oslovit mladé liberální voliče ve městech. Když Petr Pithart vysvětloval svůj rudolfínský projev u příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla, řekl, že jím chtěl právě Sobotkovi dodat odvahu.  Je vidět, že si pan premiér Pithartova slova opravdu nevzal k srdci.

Autor je historik a publicista.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image