Nobelovka pro Dylana: od textu ke zpěvu a zase zpátky

Nobelova cena za literaturu pro písničkáře Boba Dylana by mohla inspirovat i český literární prostor k překračování pevně vymezených hranic.

Elitářské reakce na udělení Nobelovy ceny Bobu Dylanovi (vpustí literáti na horu Parnas „písničkáře“?) jsou nakonec v menšině. Vítr z plachet takové kritice snad vzala už tajemnice nobelovského výboru Sara Danius, která zdůraznila Dylanovy kvality coby „samplera“ a podtrhla spojitost mezi Dylanem, Homérem a Sapfó, kteří „rovněž psali básnické texty“ a k tomu se doprovázeli na nástroje. Vedle názorů, že cenu dostal zase bílý americký milionář, který další propagaci nepotřebuje, jsem se setkal hlavně s reakcemi vysloveně přejícími, a to v tom smyslu, že Nobelovka udělená Dylanovi oceňuje zároveň básnické kvality hudby a písňových textů – a nejen Dylanových. Není tedy tolik, s kým se pouštět do křížku, spíš se ve formulacích objevují nepřesnosti, které inspirovaly následujících několik poznámek k Dylanově písňové tvorbě v kontextu psané a písňové slovesnosti.

Klesající zájem o psanou poezii

Od nástupu šedesátých let ztrácí psaná poezie širší publikum. Tato krize je v něčem plodná – poezie se může vydat ve svých formách dál k vizuálním a zvukovým experimentům, jež právě v šedesátých letech vrcholí. Ztrácí tím však čtenáře – výjimku tvoří básníci, kritici, studenti a učitelé literatury. Americký básník Randall Jarell pravdivě napsal, že „Bůh vzal básníkům čtenáře, ale dal jim studenty“. Právě příčinou i důsledkem nezájmu o psanou poezii je úspěch Dylana a rock’n’rollu: pochodeň potom převzali rockeři ve všech mutacích, punk, rap, hudební alternativa, slam poetry aj. Pokud si básník nekoupí harmoniku nebo kytaru a nezačne sám skládat písně, těžko osloví publikum mimo vlastní branži.

Sama šíře příkopu, jejž Bob Dylan vykopal mezi sebou a publikem, signalizuje, jak výrazně se odlišuje od zpěváka orální kultury.

Dylan nepíše písňové texty (jak je v reakcích na Dylanovu Nobelovku často slyšet), ale primárně zpívá písně a v písni je hudební složka neoddělitelná od slovesné. Těžko se jenom začíst do Dylanových textů jako do poezie: čtu-li Dylanovy texty, slyším v hlavě Dylana zpívat. Pouhé texty bez znalosti písní samozřejmě neobstojí, byť se Christopher Ricks v knize Visions of Sin (Představy hříchu, 2003) nepřesvědčivě pokouší dokázat opak, když srovnává Dylanovy písňové texty s poezií Johna Keatse a Johna Donna. Psaná poezie většinou pracuje s rytmem a melodikou slov a vět: metra jsou spolu s veršovou melodií protějškem písňového nápěvu. (Z toho plyne, že překládat písňové texty – i ty Dylanovy – je lepší tak, aby se daly zpívat.) S Dylanem se pro široké publikum poprvé „lyrika“ vrací zpátky ke svým kořenům, tedy k lyře a zpěvu – k původnímu, dvoudomému podání, které se zúžilo v úsvitu modernity v pouze „psaný hlas“ literárního romantismu. Dylan zosobňuje moderního minstrela na „nekonečném turné“ (Never Ending Tour), které odstartovala tajemná smlouva s „vrchním velitelem“.

Nobelova cena vznikla v roce 1901, v době kdy literatura – a především poezie – plnila funkci náhradního náboženství humanismu doznívajícího 19. století. Mělo se za to, že čtení z nás dělá lepší, empatičtější a citlivější lidi, nabízelo Andersonovo národní „sdílené společenství“, jednoznačně vládla tištěná forma slovesnosti, které dnes říkáme „literatura“. Ani jedno z toho dnes nutně neplatí. Přestože existence knihy jako spotřebního zboží, literární instituce a literární ceny stále udržují status tištěné slovesnosti, je třeba si uvědomit, že dnešní výměr „literatury“ jako „psané slovesné produkce“ je až nedávný; podle etymonline.com nese „literature“ tento význam až od roku 1812. Slovesnost však existovala před „literaturou“ – a bude existovat i po ní.

Úzkost literáta

Zbývá ještě problematizovat Dylanovo bardství. Dylanova písňová lyrika a epika vychází z tradice amerických folkových balad, blues, spirituálů a rock’n’rollu, ale sytí se i psanou poezií. Do svých písní nejenže nasamploval, ale i přetavil ohromné množství literární tradice (Baudelaire, Rimbaud, Eliot, Pound, Ginsberg, Miller, Joyce, Jevtušenko, Fitzgerald, Dylanem znovuobjevený Henry Timrod aj.). Co do počtu citací i vlivu by u Dylana zvítězila Bible.

Stejně důležitá jako literární vlivy je pro Dylanovu písňovou poetiku „úzkost literáta“. Jan Assmann ve své knize Kultura a paměť (1997, česky 2001) píše o básníkovi z egyptské Střední říše, Chacheperrésenebuovi, který chce mít k dispozici „neznámé výrazy, neobvyklé výroky nebo nová slova“, a pociťuje tak úzkost moderního píšícího básníka, který se chce vymezit vůči svým předchůdcům a zdůraznit jedinečnost své tvorby. Zatímco od „barda očekává věci důvěrně známé, od autora věci, které nezná. Ve světě ústního podání rozhoduje o pozici pěvce výhradně rozsah jeho znalostí, tedy to, zda umí vyprávět sedm, dvacet nebo tři sta historek“. Z Dylanových přímých předchůdců to byl právě Woody Guthrie, který vyřkl slavnou větu, že „kdo bude zpívat jeho písničky, stane se jeho dobrým přítelem“. Dylan je v tomto ohledu spíš Chacheperrésenebu: často zatěžuje médium písně literární složkou na maximum, jeho písně mnohdy nejsou srozumitelné na první poslech. Dylan sice „sampluje“ čili „sešívá“ formule, které si vypůjčuje z bohaté pokladnice americké písňové i literární tradice, jenže už to se děje spíš v duchu literárních modernistických koláží, třeba po vzoru T. S. Eliota v následujícím úryvku z Chiméry Johanna (Visions of Johanna) na albu Blonde on Blonde (1966): „Uvnitř muzeí Nekonečno před tribunálem klečí/ Hlasy ozvěnou zní: ,Počkejte si/ Takový bude spasení!‘“

Chacheperrésenebuovská je i Dylanova specifická literární tendence k neustálé proměně, k převlekům, změnám písňové poetiky, ke stálému postupu dopředu a dál, zleva doprava podle čtení textu, což se projevuje i v tom, že nikdy nezahrál jednu píseň dvakrát stejně, a to ani melodicky ani textově. Často svými písněmi v duchu disonance, distance a hyperreflexivity černé linie modernistické lyriky dvacátého století svým hlasem podivně skřípe a ironizuje zpívané verše. Samota, lyričnost a introspekce vyústí v písni Já a Já (I and I) z alba Infidels (1983) až do tematizace roztržené moderní subjektivity v extrémním měřítku: proti Boží přítomnosti v člověku zde stojí cosi jako posvátná hrůza z vlastního já:„Už je to tak dlouho, co u mě spala cizí žena/ Tak krásně spí, co se jí asi zdá/ V jiným životě jí patřil svět nebo byla šťastně vdaná/ Za spravedlivýho krále, co psal žalmy pod hvězdama// Já a já/ Nic mi není odpuštěno a nic není moje/ Já a já/ Spolu mluvěj – mou tvář nikdo živej neviděl.“

Dylanova introspekce a introverze na pódiu hraničí až s autismem. Naposledy Dylan před několika lety vystupoval podivně zakrytý velkým studiovým mikrofonem. Zásadně nekomunikuje, nezdraví, neděkuje – a všichni už si na to zvykli. Sama šíře tohoto příkopu, jejž písničkář vykopal mezi sebou a publikem, signalizuje, jak výrazně se odlišuje od zpěváka orální kultury. Tuto Dylanovu pódiovou literární samotu dobře ilustruje poslední záběr Pennebakerova filmu Don’t Look Back (Neohlížej se, 1967).

Znovuobjevení kořenů slovesnosti

Je-li láska do jisté míry produktem romantické literatury, může jím být trochu i hněv: Dylanův písňový hněv se pak pohybuje někde mezi hněvem literárního padoucha Heathcliffa jako v písni Idiot vítr  (Idiot Wind), kde zpívá: „Nadvakráts mě proklela/ A teď jsem volný – konečně!/ Na hranici mne a tebe/ Naposled tě líbám, vyjící bestie!“, a spravedlivým hněvem biblického proroka, jako v písni Hattie Carroll (The Lonesome Death of Hattie Carroll) z alba Times They Are a-Changin’ (1964): „Hattie Carroll pomáhala v kuchyni/ Bylo jí padesát jedna a porodila deset dětí/ Drhla hrnce a vyhazovala odpadky/ (­…) Zabila ji špičatá hůl/ Co letěla vzduchem, co přelítla pokoj/ Aby zničila a zabila všecko dobrý/ A nikdy nic neudělala Williamu Zanzingerovi“).

Na závěr ještě poslední příklad napětí mezi písňovostí a literárností v Dylanově písňové slovesnosti, jímž jsou dialogy. Dialog je určující pro lidovou písňovou lyriku a baladiku, jako třeba v baladě Manželka vrahyně, sebrané Františkem Sušilem: „Má paničko, má švagrová,/ co je toto za krev nová?// Zabila jsem holubičku/ mému pánu k snídaničku.“ Příkladem Dylanova dialogu budiž píseň Isis z alba Desire (1976), je to však dialog jakoby okopírovaný z románu, i s uvozovacími větami: „Ona: ,Kdežes to byl?‘ A já: ,Nic výjimečnýho‘/ Ona: ,Vypadáš jinak‘ A já: ,Možná jo.‘/ Ona: ,Byl jsi pryč?‘ A já: ,To je normální.‘/ Ona: „Zůstaneš?“ A já: „Tak jo, jestli chceš.“

Z výše uvedených důvodů lze tak plně souhlasit s vyjádřením Nobelovy komise, že Dylan „obohatil slavnou americkou tradici o nové poetické formy“. Rozhodnutí odměnit kontroverzního Dylana je dobrá zpráva pro všechny zastánce svobody tvorby. Nobelovka pro Dylana – a je samozřejmě úplně jedno, jestli si ji vyzvedne, nebo ne – může vést mimo jiné i k většímu zájmu o kořeny slovesnosti. Málokdo ví tak dobře jako Dylan, že psaná poezie se rodí z ducha písňové tradice. On sám přitom dokázal psanou poezii do písňové tradice opět vrátit. Tento pohyb od textu ke zpěvu a zase zpátky není ve folklorní tradici americké, ani české ničím novým. Nobelovka pro Dylana může inspirovat české básníky, literární ceny i české literární instituce k větší otevřenosti vůči slovesným projevům a zkoumáním překračujícím žánr striktně literární.

Autor je amerikanista a folklorista.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image