Poznámky k mobilizaci

Letošní svátek založení Československa byl především projevem krize českého politického života.

Společenskou událostí posledních dní – v souvislosti s blížícím se 28. říjnem – se staly děje vpravdě očekávatelné: (ne)udělování státních vyznamenání, (ne)pozvání rektorů vysokých škol na tuto událost, proklamovaná (ne)účast různých osobností a státních představitelů a představitelek tamtéž. V letošním roce je však na všech možných stranách provází absurdní politický a aktivistický marasmus.

Studenti stojí s rektory

Začít lze klidně od prvně jmenované kauzy. Do středu pozornosti se dostal Jiří Brady, člověk, který přežil pobyt v koncentračním táboře a celý svůj život zasvětil výzkumu a osvětě právě v této problematice. Spor, v jehož rámci byly postupně odkrývány detaily o motivacích vedoucích k rozhodnutí prezidentské kanceláře neudělit Bradymu původně slíbené ocenění, však vyvrcholil absurdním divadlem v kulisách talkshow Jana Krause věnované speciálně výročí založení Československa. Aktivisticky pojatý úvod pořadu se v podání známých osobností českého kulturního a politického života okamžitě zvrhnul v primitivní antizemanismus a opakování sametových manter nebo různých klišé posledních prezidentských voleb. Došlo tak i na otřepané „Mohli jsme na Hradě mít knížete“, na přímou, ale primitivní kritiku prezidenta, ageistické poznámky na jeho adresu či dokonce vpravdě pitomou říkanku o státních vyznamenáních. Zkrátka kulturní fronta na cestě k další hrdé prohře.

Miloš Zeman učinil z České republiky republiku prezidentskou – a podařilo se mu to natolik, že svou opozici doslova přitlačil ke zdi a pevně jí svírá krk.

Silami plýtvaly i různé akademické obce. Prohlášení akce Jdeme s rektory signovalo 51 studentských spolků, které chtěly vyjádřit podporu svým rektorům, kteří opakovaně nebyli pozváni na již zmíněné předávání státních vyznamenání. Na Hradčanské náměstí dorazilo kolem dvou set lidí, kromě akademiků i někteří političtí představitelé. Je jasné, že se letos nejedná o žádné novum, ale o krok, na který jsme ze strany Miloše Zemana zvyklí. Proto zůstává záhadou, proč například Petr Havlíček (spolek Miroslava, FSV UK) uvádí následující: „Hlavním impulsem byly události okolo prezidenta Miloše Zemana z posledních dní, kdy jsem si řekl, že již není možné posouvat hranice přijatelného, které se poslední roky postupně a nenápadně posouvaly. Proto jsem se rozhodl, že je nutné, aby se studenti postavili za hodnoty demokratického státu.“ Hranice přijatelného současný prezident překročil několikrát a žádná výrazná moblizace studentstva se stejně nekonala. Rétorika podpůrného vyjádření je takřka revoluční, výsledek podpory samotné však dostředivý. Jestliže se utužily akademické vztahy, je to jistě dobře. Jenže neakademická veřejnost z toho opět neuvidí skoro nic.

Lepší společnost

V samotný páteční večer se pak tisíce lidí sešly na Staroměstském náměstí, aby alternativně oslavily 28. říjen. Ačkoliv se akce propagovala jako apolitická, měla silně stranické zarámování. Za alternativou totiž stojí Petr Gazdík, osobnost velmi pevně politicky ukotvená, např. v bývalé Nečasově vládě. Akci navíc moderoval Michal Horáček, jeden z mála doposud známých kandidátů na prezidenta.

Celý večer připomínal setkání pánského klubu, jehož členové svou motivaci vysvětlili hned v úvodu: „Jsme tu, abychom vzpomněli na všechny významné muže historie.“ Plejádu politických a veřejných patriarchů tak narušila pouze Miroslava Němcová, tedy politička, známá hlavně svým asociálním přístupem k chudým. Na pódiu se dále objevili zástupci akademické obce, kteří tváří v tvář širokému publiku přistoupili na pochybnou a elitářskou rétoriku. Například Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity, označil shromáždění za „lepší společnost“. Jakkoli tento pocit může chovat osobně, v případě vyslání takového vzkazu do médií selhává, neboť Zemanův elektorát si toto rozdělení snadno vztáhne i na sebe.

Opět se opakovaly řeči o pravdě, o lásce, rovné páteři a čestné politice. Kdo zde cítí dnes již zatuchlé atributy sametové revoluce, cítí je správně. Ve výsledku jde o reklamu pro Horáčka, která v kontextu předchozích událostí balancovala na hranici vkusnosti.

Je bohužel jisté, že několikatisícová manifestace českou politiku v širším měřítku nezmění. A to i kdyby byla proti současnému prezidentovi sebevíc kritická a oplývala olbřímím fondem veřejných autorit. Hledání kandidáta či kandidátky proti Zemanovi příští volby nezachrání. V současné sociální, ekonomické a kulturní situaci (a příslušné pluralitě názorů a politických hnutí) je složité najít kandidáta či kandidátku vyhovující většině názorového spektra. A někdo, kdo bude jen „Antizeman“, svému oponentovi elektorát nesebere. Miloš Zeman učinil z České republiky republiku prezidentskou – a podařilo se mu to natolik, že svou opozici doslova přitlačil ke zdi a pevně jí svírá krk. V takové situaci rozhodně nepomůže ronění sametových slz ve frustraci z minulosti a obavách z budoucnosti. Vzhledem k tomu, že Česká republika je jednou ze zemí s největším nezájmem o politický život (navíc mezigeneračním), se myšlenka, že se v případě dění okolo 28. října nejedná o další z projevů posmrtné ztuhlosti české veřejnosti, bohužel zahání velice těžko.

Autorka je aktivistka v trans* hnutí

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image