Kandidatura filosofa Václava Bělohradského v senátním obvodu na Praze 6 přitahuje velkou pozornost. V první řadě proto, že se jeden z nejznámějších veřejných intelektuálů rozhodl vstoupit do politiky. Soudě podle facebookových reakcí se řada lidí ptá, co by měl intelektuál-filosof v politice vlastně pohledávat. Není jeho místo někde jinde? Neměl by raději zůstat u toho, že bude politiky a obecně ty, kteří drží v rukou moc, kritizovat? Co když ztratí kritický odstup? Podobné otázky se jistě nabízejí, jenže u Václava Bělohradského jsou vlastně zbytečné. Bělohradský byl totiž vždy nanejvýš politická osobnost. V jeho kandidatuře jde ve skutečnosti o víc.
Státotvorný anarcholiberál
Bělohradský nepřichází z nějaké neposkvrněné říše idejí nebo krásných duší. Naopak se vzpírá archaické představě, podle níž je intelektuál „svědomím národa“. V minulosti se už mnohokrát politicky „pošpinil“ a ve veřejném prostoru vždy hájil navýsost politické záležitosti, kterým dodával hloubku. Vždyť už někdejší místopředseda ODS Josef Zieleniec mohl konstatovat, že Bělohradský na začátku devadesátých let ukázal Čechům, že „pojmy jako tržní ekonomie, svobodný politický trh a jeho instituce, i sama občanská společnost, jsou pojmy, které patří do velké filosofické tradice“.
Václav Bělohradský by v Senátu jistě nezpůsobil revoluci. Mohl by to ale být hlas výrazného, odvážného a hlavně aktivního člověka.
Éra divokých devadesátek s Václavem Klausem však skončila. Bělohradský už mnoho let kritizuje ekonomický „růst růstu“, čímž nepříjemně překvapil řadu svých někdejších fanoušků, ale nadchl mladší generaci, která hltala jeho eseje, přednášky a později knihu Společnost nevolnosti (2007). Kapitalismus podle Bělohradského zhruba od poloviny devadesátých let dostal novou globální podobu, zhoubně roste a není schopen řešit civilizační krizi. Bělohradský kdysi sebekriticky přiznal: „Po roce 1989 jsme my, evropští intelektuálové, svěřili lehkomyslně úkol položit na náš stůl předměty k popisu nejnebezpečnějším idiotům minulého století – ekonomům; zahaleni v umělé mlze matematických formulí nepopisují svět, ale arogantně přikazují, co pro nás má světem být.“
Jsou to Bělohradského eseje a články v deníku Právo, které se pro mnohé z nás staly důvodem, proč si tyto noviny ještě čas od času koupit. Důležité nicméně je, že tu byl někdo, kdo do postkomunisticky zglajchšaltovaného veřejného prostoru vnášel čerstvý vítr – ať už kritikou války v Iráku, diktatury finančních trhů a plundrování zemí globálního jihu nebo výzvami k solidaritě s životem na planetě Zemi. Byl to Bělohradský, který podvracel zavedené verze světa – tedy anarcholiberál, jak ho kdysi označil komentátor Bohumil Pečinka. A vynecháme-li krátké intermezzo s Andrejem Babišem, nyní je tu před námi Bělohradský ve své druhé poloze – tentokrát státotvorné.
Návrat k lidskosti
Bělohradského senátní kampaň si v první řadě zaslouží respekt. Soustředí se totiž na aktuální hrozbu rostoucí společenské nenávisti. Bělohradský ji zahájil smytím neonacistických nápisů ze zdi pražského metra na Hradčanské. Na jeho Facebooku najdeme odkazy na projev norského krále, který se zastal práv lidí s LGBT orientací, stejně jako na odvážného Mexičana, který se postavil jedenáctitisícovému davu protestujícímu proti svatbám párů stejného pohlaví. Bělohradský také otevřeně podpořil Czarny protest proti zákonu znemožňujícímu legální provedení potratů v Polsku. Sám tvrdí, že zhoubou společnosti je „tekutý hněv“, který reaguje na nesrozumitelné změny prostředí, a že chce přispět ke změně nálady ve společnosti, která se z blbé může stát nenávistnou.
Právě tohle je klíčové. Bělohradský si uvědomuje aktuální nebezpečí a aktivně proti němu vystupuje. Mezi liberály i levičáky už dlouho probíhají debaty o tom, co si počít se sílícím xenofobním konzervatismem. Často se ale odvíjejí na příliš fantaskní rovině hledání velkolepé „alternativy“ nebo „něčeho“, co by zvrátilo vývoj lepším směrem. Bělohradský místo toho ukazuje zcela konkrétní a vlastně dost jednoduchý příklad. Vyšel „do pole“, kde mluví s lidmi – hovoří o porozumění, ochotě naslouchat, dobré náladě, solidaritě a důvěře. Jeho kampaň ukazuje, že možná je i „přátelská společnost“, kde nechceme jeden druhého zničit, srazit na kolena nebo v horším případě pověsit za střeva. Současná krize je totiž také krizí lidskosti, a právě tu je nutné do veřejného prostoru vracet. Bělohradskému patří velký dík za to, že se o to pokouší.
Protiváha v hnědnoucí ČSSD
Pojďme ale k mocenské podstatě věci. Bohužel je smutnou skutečností, že se velká část ČSSD rozhodla vyjít vstříc „tekutému hněvu“ a nabízí svým voličům to, co by jim jinak nabídla ultrapravice. Ať už se jedná o úmorné výzvy k obraně před imigrací, nenávistné výroky vůči neziskovkám nebo převádění sociální otázky na problém „neslučitelnosti kultur“ a hodnot. Namísto snahy hledat řešení vyčerpávání sociálního státu a společenské solidarity politici uměle vyvolávají pocit ohrožení a etnizují sociální nerovnosti. V ČSSD zároveň chybí osobnosti, které by proti těmto trendům důrazně vystoupily. Buď neexistují, anebo na to rezignovaly, lavírují a často pokrytecky mlčí. Bělohradský představuje výjimku a z tohoto důvodu čelí opozici i ve straně, za kterou kandiduje. Mnoha lidem by ve skutečnosti udělalo velkou radost, kdyby ve volbách pohořel. Lze si snadno představit, že Zdeněk Škromach, Miloš Zeman či Milan Chovanec by pak – v jednom šiku s Václavem Klausem – škodolibě poukazovali na to, že liberální levice je kavárensky elitářská, odtržená od normálních lidí, a tudíž nevolitelná.
Václav Bělohradský by v Senátu jistě nezpůsobil revoluci. Mohl by to ale být hlas výrazného, odvážného a hlavně aktivního člověka. Někoho, kdo – na rozdíl od většiny naší politické reprezentace – nezaměňuje příčiny a následky našich problémů. Dobře totiž ví, že se za nimi skrývá úpadek práv pracujících, privatizace veřejného prostoru, ekologická krize, globální nerovnosti nebo arogance těch, kteří šermují „západními hodnotami“, aby za nimi skryli rasismus, řinčení zbraněmi nebo touhu stavět „evropská Guantánama“. Pokud máme oslabit sílící xenofobní konzervatismus, který je vydáván za „alternativu“ k současným pořádkům, potřebujeme protiváhu, která je vidět a slyšet. Kdybych tedy žil na Praze 6, volil bych Bělohradského. Levicového liberála, jací nám dnes ve vrcholné politice bolestně chybí. Víc než si myslíte.
Autor je šéfredaktor A2larmu.