Prožíváme historický přelom


Rozhovor s německým historikem Philippem Therem o zvláštnostech východoevropského přechodu k tržní ekonomice a jeho dopadu na politiku západních zemích.

Philipp Ther je německý historik a profesor na Vídeňské univerzitě. Ve svých pracích se zaměřuje na soudobé evropské dějiny, zejména na východní a střední Evropu. Jeho poslední kniha, Nový pořádek na starém kontinentě. Příběh neoliberální Evropy vydaná v roce 2016, zkoumá dopady neoliberální reformy na bývalý východní blok po pádu železné opony.

 

Vaše nejnovější kniha líčí dějiny neoliberální Evropy, ale hodně se zaměřuje na střední a východní Evropu. Proč je tenhle region v příběhu neoliberalismu tak důležitý a proč adoptuje neoliberální politiku s takovým nadšením?

Většina dějin Evropy je psaná z okcidentální perspektivy, tak mě napadlo se od téhle tradice odtrhnout. Moje kniha je psaná víc z východní perspektivy – byť bych měl dodat, že dělení na Východ a Západ je poněkud zastaralé. V Evropě vznikají nová dělítka, zejména dělítko mezi Severem a Jihem. Pokud chceme analyzovat dějiny neoliberalismu, pak podle mého názoru dosáhl globální hegemonie právě v roce 1989 díky rozpadu východního bloku. Východní Evropa následně sloužila jako experimentální oblast a Milton Friedman, jeden ze zastánců chicagské školy, dokonce sám řekl, že to je jeden z největších ekonomických experimentů v dějinách lidstva. Zároveň bych ale netvrdil, že radikální reformy byly východní Evropě nějak jednoduše jen vnuceny zvenčí. V České republice byl Václav Klaus a ODS, v Polsku byl Leszek Balcerowicz, v Rusku Yegor Gaidar, takže to prosazování reformy vycházelo i zevnitř. V jejich případě to souviselo s frustrující zkušeností se státním socialismem. To radikální směřování k reformě vzniklo už před rokem 1989 a mé zdroje to potvrzují. Příběh o tom, proč došlo k přijetí neoliberální politiky, je zvláštní směsice – do jisté míry to bylo vnuceno z vnějšku, ale působila tu i vnitřní připravenost na tento konkrétní typ modernizační strategie.

Mám trochu obavy o Českou republiku a Slovensko, kde manažerští oligarchové v současnosti získávají čím dál větší politickou sílu. Opravdu pochybuji, že to je dobré řešení.

Jednou z hlavních tezí vaší knihy je, že pozice neoliberalismu, který dominoval v posledních pětadvaceti letech, je v současnosti zpochybňována. Jak přesně?

Hlavním zpochybňujícím faktorem jsou selhání neoliberalismu, zejména krize z let 2008–2009, která obecně oslabila západní hegemonii. Ta krize poškodila nebo prostě zničila vyvýšený status Západu. Joseph Stiglitz kritizuje základní premisy neoliberalismu, respektive tržního fundamentalismu, jak to on sám nazývá. Jde o kritiku racionality tržních aktérů, kteří během krize jednali naprosto iracionálně, ale také o kritiku deregulace, což je další základní kámen neoliberalismu, a kritiku radikální liberalizace. Pokud bychom neoliberalismus definovali na základě Washingtonského konsenzu, což byl jeden z raných pokusů o jeho kodifikaci a implementaci, a pokud bychom za jeho hlavní rysy označili škrty, deregulaci, privatizaci, liberalizaci a samozřejmě ideu externí modernizace prostřednictvím přímých zahraničních investic, pak podle mého názoru platí, že tyto základní hodnoty neoliberalismu se ocitají pod palbou a jsou už částečně zdiskreditované. Na druhou stranu bych ale nerad upadl do té pasti, že bych na neoliberalismus svaloval vinu za všechno špatné. Vinit ho ze všeho je intelektuálně nepřesvědčivé.

Nedochází ale k tomuto zpochybňování jen na akademické rovině? Nebylo snad politickou reakcí na krizi z roku 2008 jenom víc škrtání?

Děje se to na akademické rovině, ale děje se to i na politické úrovni. Vezměte si tři příklady. V Polsku zrušili částečnou privatizaci penzijního systému. Zčásti ze špatných důvodů – aby zaplácli díry ve státním rozpočtu –, ale zčásti i z důvodů dobrých: jasně se ukázalo, že poplatky a transakční náklady spojené s těmi privatizovanými systémy byly moc vysoké a ve výsledku kofinancovaly dividendy pojišťovacích společností. V jiných zemích zase zrušili rovnou daň, například na Slovensku. Když se podíváte na Německo, a podobné je to v Polsku i na Slovensku, tak tam se na krizi 2008 reagovalo víc keynesiánsky. Můj argument je, že státům, které si mohly dovolit tuto keynesiánštější reakci, se pak vedlo lépe než zemím, jež se ocitly pod konstantním tlakem a musely zavádět přísné výdajové škrty.

Myslíte si, že rok 2008 bude zpětně nahlížen jako zásadní historická cézura?

Rok 2008 je jedna cézura, ale podle mého existuje ještě další z roku 2014, která částečně trvá dodnes. Historické zlomy se nikdy nevyčerpávají nějakým jedním konkrétním rokem. Když se mluví o roce 1989, musí se mluvit i o roce 1991. Rok 2014 je možné vidět jako přelom z mnoha aspektů. Jedním z nich je chování Ruska, které zpochybnilo celý světový řád ustavený po roce 1989. Jde sice víc o problematiku ruských vnitřních vztahů, ale anexe Krymu a pak intervence na Ukrajině jsou otevřeným zpochybněním západní hegemonie. Dál můžeme uvést dodnes trvající krizi na jihu Evropy, kterou nelze spojit s žádným konkrétním rokem – trvá stále. A pak nejnověji došlo k Brexitu. V tomhle případě je západní hegemonie ohrožena zevnitř. Podle mě je kolem nás spousta známek toho, že něco končí. Pokud bychom neoliberalismus historizovali, což je cílem mé knihy, pak bych řekl, že vrcholu dosáhl na počátku tisíciletí, kdy panovala tendence privatizovat všechno, co se privatizovat dá. Od té doby – byť to samozřejmě závisí na konkrétní zemi – nastává úpadek neoliberalismu. V tomhle smyslu jsem přesvědčený, že neoliberalismus historizovat lze, což ovšem samozřejmě neznamená, že skočil úplně.

Souvisí krize neoliberalismu se současným nacionalisticky populistickým obratem ve východní a střední Evropě?

Podívejme se na příklad Polska. Na jedné straně tu existuje tradiční elektorát Práva a spravedlnosti (PiS) v takzvaném „Polsku B“ – venkovském, méně rozvinutém Polsku. Tohle platilo už dřív. Ale na druhé straně PiS vyhrála volby, protože ji – nebo Pavla Kukize a další sorty krajně pravicového populismu – volila spousta mladých lidí. K tomu došlo v důsledku roztrpčení nad směrem reforem. Podle mého názoru zafungovaly jako jedna z hlavních příčin nejisté pracovní smlouvy (takzvané śmiecówki). Tyhle smlouvy nakonec začal uzavírat i stát, a pokud nemáte vůbec žádné zabezpečení, pak to u velké části populace, a hlavně u mladší generace, prostě musí vyvolat protireakci. Podle mě voliči vytrestali Občanskou platformu (PO), která vládla předtím a nebyla úplně vždy neoliberální, dělala i některé keynesiánské kroky, za její sociální necitlivost.

Ve své knize píšete, že v zemích bývalého východního bloku bývají jejich západní oblasti mnohem bohatší než východní. Jakou příčinu tyto lokální nerovnováhy mají?

Pokud se na tyto oblastní rozdíly podíváme, uvidíme, že k nim většinou docházelo v průběhu devadesátých let až do momentu rozšíření EU. Od té doby se regionální nerovnováha stabilizovala, a někde dokonce ustupuje – jako v Polsku. Do určité míry tu pomáhají strukturální fondy EU a zemědělské subvence. Ale jak tyto rozdíly vznikly? Souvisí to s transformací. V celém regionu se usilovalo o to přitáhnout zahraniční kapitál. Ale kvůli neoliberálnímu uvažování nechtěl stát moc určovat kam tyto – většinou externí – investice poputují. Mimochodem ty země, které mají méně zahraničních investic a více interních, jako Česká republika a Slovensko, vykazují také menší regionální nerovnováhu. Ale na celou situaci se musíme podívat také z dlouhodobého hlediska, jinak nepochopíme, proč země, které byly rozvinutější už před druhou světovou válku, jsou také dnes rozvinuty mnohem vyrovnaněji. Obecně regionální rozdíly souvisejí s konkrétní reformní strategií a se zanedbáváním venkovských a maloměstských částí dané země. Nechat takové rozdíly vzniknout byla nepochybně chyba a ekonomové jako Paul Krugman ukazují, že existence takových rozporů představuje překážku pro celou zemi a brzdí její růst.

Jakou Evropu bychom teď měli, kdyby transformace probíhala odstupňovaněji?

Kdyby se východní blok rozpadl v roce 1979, třeba kvůli rychlé porážce Sovětského svazu v Afghánistánu, pak by se možná uplatňovala spíš keynesiánská reforma. V takovém případě by vznikla sociálnější Evropa. Ale keynesianismus selhal, když nedokázal vyléčit „stagflaci“ na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A jestli by býval vedl k větší prosperitě, to je hypotetická otázka, na kterou se těžko hledá odpověď. Když se to vezme kolem a kolem, neoliberalismus má spoustu chyb, ale musíme brát do úvahy také fakt, že země, které s reformami váhaly a zachovaly si kontinuitu mezi komunistickým a postkomunistickým režimem, jako je Rumunsko nebo Ukrajina, dopadly ještě hůř.

V jakém přesně smyslu selhala transformace v zemích jako Ukrajina nebo Rusko?

V zásadě tam došlo k privatizaci, kterou ovládly korupce a vnitřní zájmy. To považuji za asi největší chybu. Na Rusku je vidět, jak „privatizace privatizačního procesu“ v devadesátých letech vytvořila obrovskou korupci a ekonomickou oligarchii, která pak vedla k vzniku politické oligarchie. Teď mám trochu obavy o Českou republiku a Slovensko, kde manažerští oligarchové v současnosti získávají čím dál větší politickou sílu. Opravdu pochybuji, že to je dobré řešení.

Neřekl byste, že přesně tato tendence je důsledkem neoliberalismu? Neoliberalismus se rád vydává za „normální“ řád, ve kterém jsou problémy „přirozeně“ řešeny trhem. Není logika manažerismu produktem právě toho?

Souhlasil bych, že idea manažerismu jakožto hodnoty a manažera coby ideálu je výsledkem neoliberalismu. Koneckonců, před rokem 1989 byste v Polsku narazili na kierownika (ředitele), ne na manažera. Jedna ze slabin neoliberalismu se ukazuje při srovnání se zakořeněnější formou kapitalismu či regulovanější ekonomickou politikou, které panovaly na Západě po válce. Tehdy na rozdíl ode dneška fungoval antimonopolismus. Kdyby se zvolil typ politiky více zaměřené proti trustům, neprodukoval by vývoj takové všeobjímající oligarchy s obchodními zájmy v tolika různých sférách ekonomiky. Je zřejmé, že s politikou více zaměřenou proti monopolům by trend k oligarchizaci nebyl tak silný, ale k tomu je potřeba silný stát. Neoliberální reformátoři ale při své antietatistické misi moc nemysleli na reformy státu – přemýšleli hlavně o privatizaci. A to pak zejména v zemích, jako Rusko, výrazně stát oslabilo. Když je stát v troskách, je těžké budovat antitrustovou legislativu. To je jedna z hlavních chyb transformace.

Tvrdíte, že zavádění neoliberálních reforem nejen hluboce proměnilo východní Evropu, ale mělo to hmatatelný dopad i na Západě. Jak ovlivnil příběh východoevropské transformace západní Evropu?

Tranzitologie se soustřeďovala jenom na postkomunistickou Evropu. Tahle pozornost byla oprávněná z hlediska spousty problémů, před kterými tyto země stály. Zároveň ale také dál udržovala při životě mentální mapu studené války a potvrzovala Fukuyamovu podivnou teleologii dějin. Jeho text o „konci dějin“ tvrdil, že Východ se pozápadní a celý svět že zavede tržní ekonomiky a liberální demokracie. Západ, vítěz studené války, tohoto již dosáhl. To ale nepřímo znamenalo, že všechny změny budou probíhat na Východě, kdežto na Západě se nemusí měnit nic. Takový byl také postup Helmuta Kohla ve sjednoceném Německu a také Evropské unie při procesu rozšiřování.

Já se pokouším vykročit z tohoto studenoválečného, uzavřeného pohledu na východní Evropu a ukázat, jak východoevropské reformy ovlivnily Západ. V tomto krátkém rozhovoru se nemůžu pouštět do detailů, ale snad nejdůležitějším výsledkem bylo, že radikální reformy na Východě zapůsobily jako utvrzení pro neoliberály na Západě. Na konkrétním případu Německa také ukazuju, jak se reformy přelily z Východu na Západ. To lze demonstrovat na rovině mediálního diskursu. Když například Slovensko zavedlo rovnou daň, vzbudilo to mediální pozornost v Německu a přineslo to požadavky zavést totéž. Částečná reforma německého penzijního systému a reformy trhu práce po roce 2001 byly neseny názorem, že reformy na Východě svým rozsahem zasáhly mnohem dál a že fungovaly. Ve Švédsku, abych použil jiný příklad, zase zapůsobil efekt penzijních reforem v pobaltských státech. Ale i když tu můžu poukázat na různé spojnice, na Západě přece jen měly určitě větší dopad západní koncepty, jako třeba reformy prosazené Tony Blairem a celé jeho pojetí New Labour. Jde mi ale o to, že změny mezi Západem a Východem neprobíhaly rozhodně jenom jedním směrem. Zejména v Německu je patrné, jak bylo transformací samo transformováno. Po eurokrizi se Řecku a Itálii často radilo, aby schválily přesně ty reformy, které zavedla postkomunistická Evropa v devadesátých letech. Takže to je další spojnice.

Obecně lze říct, že tohle odkazování na externí příklady je jedním z klíčových rysů éry neoliberalismu. Jak dobře víme, tento internacionalismus kdysi býval rysem umírněné i radikální levice. Po roce 1989 přejali tento internacionalismus neoliberálové, zatímco levice se uzavřela do slábnoucí skořápky národního státu. To je jeden z mnoha paradoxů této historické éry.

Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.

 

A2LARM