Když ministr zahraničí Lubomír Zaorálek podepsal v roce 2014 v Pekingu společné prohlášení, že Česko respektuje teritoriální celistvost ČLR, strhla se mediální mela. Jak jsme se mohli tak ponížit? Soudnější komentáře sice konstatovaly, že nezávislost Tibetu není předmětem naší společné agendy a tibetský exil stejně otevřeně nezávislost nežádá, výsledný dojem však vyzněl tak, že vláda selhala. Zradila. Nikdo se neptal, jak to bylo na počátku devadesátých let, kdy premiér Čalfa (politický mentor Václava Havla) v Pekingu vše urovnal poté, co Havel vzal dalajlamu rovnou na Hrad. Role hrdinů národa a šedých urovnávačů přetrvaly, jen s tím rozdílem, že slušný Havel a tou dobou ještě ne tolik ideologicky zdivočelá média chápali dvoukolejnost pragmatické politiky vůči nedobře vypadajícím mimoevropským režimům. Praktikují ji ostatně všechny demokratické státy, v čele s USA a Velkou Británií, a pozoruhodně též třeba i Izrael, dodavatel významných vojenských technologií Číně. Prohlášení, kdy znovu ujišťujeme ČLR, že respektujeme politiku jedné Číny, se opakovaně podepisují a podepisovat budou pokaždé, když někdo další z oficiálních činitelů rozčílí Peking setkáním s dalajlamou.
Po jedenácté návštěvě dalajlamy v Česku se zase nestane nic, Peking omluvný papír o minimálním počtu slov přijme, veřejně ušlechtilé osobnosti se zviditelnily a mohou se těšit na další spektákl.
Mezitím nám rozkvetl tematický mediální žánr o zradě odkazu Havla, zradě hodnot vůbec, úpadku národního charakteru a podlézání komunistické Číně. Psát dojímavě ideologické rychlovky je snadné, méně snadná je role vykonavatelů rutinní agendy demokratického státu před lítým publikem. Podívejme se zpět, co řekl ministr obrany Vondra v anketě Respektu (Jak rozumíte premiérem zmíněnému pojmu dalajlamismus?, 16. 9. 2012) o uvedeném verbálním výplodu tehdejšího Hradu: „Ve vlně kritiky se premiéra [Petra Nečase] zastanu. Loajálně ke své zemi napravuje, co způsobil bývalý premiér Jan Fischer, když přijal dalajlamu na ‚červeném koberci‘ v Kramářově vile. Václav Havel se setkával s tibetským duchovním vůdcem léta, pomáhal mu, když upozorňoval na porušování lidských práv. Vždycky ale respektoval ‚pravidla hry‘, nevyvolával pochybnosti o politice ‚jedné‘ Číny. Naopak Jan Fischer, kterého ve světě nikdo nezná, dalajlamovi ničím nepomohl, ale vztahy s Pekingem poškodil. Proč to udělal? Možná z módy, z touhy být viděn.“
Vondrův názor zajímavě vyjevuje rozpor mezi stranickou a vládní funkcí, vlastním politickým názorem a potřebou loajality vůči demokratickému státu. Ministr Herman a vicepremiér Bělobrádek, kteří se s dalajlamou setkali, postavili vlastní politický postoj nad oficiální politiku státu, která vřadila – alespoň formálně – Čínu do roviny strategického partnera. Vondrův postoj je ovšem podivně nekonzistentní, protože nýmand Fischer („ve světě neznámý“) se nemá co družit s dalajlamou, zrovna když úřaduje vláda vedená ODS, která má zájem vztah s Pekingem žehlit. Ze stejného zdroje lze vybrat i zajímavý vstup Romana Jocha, který si všiml, že „problémem současné Číny není čínská správa nad Tibetem, nýbrž charakter čínského komunistického režimu. Byl-li by čínský režim liberálnější, čínská správa nad Tibetem by nebyla problém. Takže namístě není obsese dalajlamou, nýbrž otázka, jak čínský režim prakticky přimět k větší svobodymilovnosti. Prázdné řeči a moralizování nepomohou. Zapotřebí jsou skutky…“.
We could be heroes…
Setkat se s dalajlamou je snadné a milé, navíc z toho plyne okamžitý obdiv. Nesetkat se s dalajlamou je hanebné, tím jako by se náš pohled na vztahy s Čínou rychle a jednoduše vyčerpal. Česká politika je většinovou veřejností vnímána prizmatem domácích poměrů a tento pohled zřejmě sdílí i nemálo profesionálních politiků. Náš vztah s problematickými režimy se liší případ od případu, zejména, když od nich něco potřebujeme. Čtenář si jistě sám dosadí příklady.
Pokud bychom někdy chtěli svou transformační zkušenost zhodnotit a předat Číně své demokratické ideály, cesta přes Tibet určitě nezabere. Lidé v Číně to nepochopí, protože houfně sdílejí nacionalistické pozice, jak je ostatně na Dálném východě obvyklé i ve formálně demokratických státech. Českou veřejnost by zahraniční zájem o problematiku soužití s Romy či momentální islamofobii asi také nenadchl. Společné prohlášení prezidenta, předsedů dvou parlamentních komor a premiéra, které má za cíl distancovat se od podrazu lidovců (Senát je podstatně méně iritující), bude strašit do té doby, než se na něj pozapomene. Pro Peking politicky nežádoucí kontakty v ČR jen bují, jak jsme si možná ani nevšimli. Za poslední tři roky se nám v Praze vystřídali místopředseda exilového parlamentu, premiér tibetské exilové vlády a nyní i sám dalajlama, kromě toho máme také „strategické partnerství“ s ČLR. Docela slušný výkon na několika frontách, jen ho ještě lépe zúročit, při zdi jsme určitě nestáli. Zatím to vypadá, že z něj nejvíce těží domácí mediální aktéři a všichni, co staví svou profesionální identitu na veřejné odezvě. Hlavně, aby nám ze samé rutiny neunikla idea, že nám také jde o lidská práva v Číně.
Po jedenácté návštěvě dalajlamy v Česku se zase nestane nic, Peking omluvný papír o minimálním počtu slov přijme, veřejně ušlechtilé osobnosti se zviditelnily a mohou se těšit na další spektákl. Přijede zase Aj Wej-wej a příští rok budeme mít v Praze asi summit 1+16. Uspokojili jsme potřebu někoho odsoudit, odnesl to tandem snadných terčů Zeman–Sobotka, vyvěsili jsme tibetské vlajky. Byli jsme hrdinové – jak zpívá David Bowie v písni Heroes – „just for one day“.
Autor působí na Ústavu mezinárodních vztahů.