V labyrintu ruského konzervatismu

Konzervativci v dnešním Rusku chtějí nově definovat budoucnost. Jak to vypadá a jaké to má důsledky?

Už dvě století je Rusko v Evropě vnímáno jako víceméně konzervativní země. Po roce 1999 navíc začalo přistupovat k domácí konzervativní tradici jako součásti hledání sebe sama po turbulencích perestrojky a transformace. Putinova vláda byla od začátku laděna v konzervativní notě, která navazovala z části na dovezené ekonomické modely (neoliberální), a také na domácí tradice konzervativního myšlení. V roce 1999 Putin napsal ve svém programovém manifestu poměrně výmluvně, že „Rusko vyčerpalo svoje limity na politické a sociálně-ekonomické otřesy, kataklyzmata a radikální reformy“. Jinak řečeno, nikdo už nechce žádnou revoluci.

Zdroje ruského konzervatismu

Rusko má dlouhou tradici konzervatismu, která sahá až do 16. století a je spojená se zrodem moskevské monarchie. Ruský konzervatismus je nejstarší ze tří tradic ruského politického myšlení. Kromě něj je tu ještě myšlení liberální, které se formovalo od 18. století a mělo souvislost pozápadněním země. A v 19. století se k těmto dvěma tradicím přidala ještě třetí, radikální, na kterou navázala ruská revoluce v roce 1917.

Specifikem nynějšího ruského konzervativismu je pohled do budoucnosti – jeho snaha o to redefinovat nově tradici pro dnešek.

K nejzákladnějším zdrojům ruského konzervatismu patří pravoslaví, které svým pojetím víry a věrouky klade zvláštní důraz na neměnnost tradic a autenticitu rituálů. Ruské pravoslaví bylo vždy na periférii pravoslavného světa a právě okrajovost Ruska může být dalším zdrojem konzervativního přístupu ke světu. Ruský konzervatismus byl zároveň vždy obrácen k ruské představě o silné, centrální autoritě. Ta zase odrážela konkrétní podmínky Ruska v kontextu obrovského a velmi různorodého prostoru. Slovy Richarda Pipese, autora kritické studie o ruském konzervatismu, stabilita a svoboda země zpravidla souvisí s její „velikostí a vnějším bezpečím, to znamená, že čím je země větší a má nejistější hranice, tím spíš si nemůže dovolit luxus vlády lidu a občanských práv“.

Konzervativní myšlení v současném Rusku má tři hlavní myšlenkové pilíře. Prvním je myšlenka silného státu a liberálního konzervatismu, druhým je idea autonomie a suverenity Ruska jakožto práva „být samo sebou“, a konečně třetím je tradiční myšlenka ruského konzervatismu, která se dá shrnout jako ruské hledání autentické Evropy či sebenazírání Ruska jako „svědomí Evropy“. Tyto tři motivy jsou v ruském konzervativním myšlení přítomny na pravici i levici. To znamená, že každý z nich je promýšlen nejen ve spojení s dnešní mocí (putinismem), ale velmi často také v opozici k němu.

Jednotlivec a silný stát

Ruský konzervatismus byl po druhé polovině 19. století zajímavě provázán s politickým liberalismem. Jak napsal filosof Peter Struve v roce 1933 z Prahy: „V určitém momentě se liberalismus a konzervatismus scházejí, protože bez svobody jednotlivce není možná pevnost současného státu a stejně tak není možná svoboda jednotlivce bez pevnosti současného státu jako jednoty národa.“ Snad paradoxně, ale přece jsou tato slova v dnešním Rusku stále velmi relevantní.

V Putinově Rusku je možné sledovat podobnou syntetizující linku. Tedy hledání odpovídajícího kompromisu mezi státem a jednotlivcem, konzervatismem a liberalismem, revolucí a stagnací či „svobodou a Ruskem“. Výsledkem je putinovská syntéza „liberálního konzervativismu“. Ten byl zhruba do roku 2012 základem takzvaného  putinovského centrismu jakožto hlavní stavební jednotky politické hegemonie, která spoléhala na usmiřování protikladů, depolitizaci a také na technokratické, manažerské pojetí politiky.

Silný stát byl – podobně jako v minulosti – chápán jako základní předpoklad pro existenci Ruska. Naprosto klíčové byly také bezpečnostní ohledy, které se stále projevují v některých formách represe a ve strachu z obklíčení vnějším nepřítelem. Silný stát nicméně doprovázela neoliberální politika v oblastech, které nebyly vnímány jako strategicky důležité. Tržní vztahy s řadou defektů, a to i v oblastech, jako je zdravotní péče nebo školství, představovaly doprovodnou realitu širšího ideologického příběhu, v němž se dodnes vede konflikt mezi neoliberalismem a paternalismem. To všechno v režimu dvojího státu, kde se mezi sebou – prakticky i teoreticky – utkával právní stát, vláda zákona a pravidel, se svévolnou, neformální a klientelisticky zakotvenou praxí.

Být samo sebou

Už v prvním Putinově manifestu z prosince 1999 se objevil další z výrazných motivů ruského (levého i pravého) konzervatismu. Putin psal, že reformy, demokracie a právní stát musí být v souladu s ruskou realitou. Tato slova byla de facto vyhlášením „zvláštní cesty“, která by hledala rovnováhu mezi globálním a ruským. Putinovská „zvláštní cesta“ byla tedy opět pokusem o novou syntézu dovezeného a ruského, další z ruských snah o přijetí zahraničních modelů.

Na začátku tohoto století psal například konzervativní novinář Boris Mežujev, že „národní suverenita je svoboda státu být sám sebou“. O něco později podobnou myšlenku zpracoval šířeji Vladislav Surkov ve svém programovém textu Nacionalizace budoucnosti. V něm jsou již prvky velmocenského vidění suverenity a také poměrně výrazné antiglobalizační postoje, spojené s autonomií Ruska. Z dnešní perspektivy se dá říct, že ruské ideologické myšlení se naladilo na deglobalizační notu mnohem dříve než západní země, kde dnes deglobalizační téma získává stále větší politickou rezonanci v konzervativním pojetí (a bohužel nikoliv na levici).

Svoboda „být samo sebou“ se pro Rusko posledních let stala dvojsečnou zbraní. Na jedné straně se v ní skrývá nesystémový náboj, který kritizuje hegemonii Západu a jeho arogantní eurocentrismus. Rusko v podstatě jako jediná z transformujících se zemí východní Evropy zpochybnilo univerzální platnost eurocentrických modelů transformace. A vyšel tu na povrch rovněž jeho tradičně problematický vztah k Evropě, který je součástí konzervativní tradice.

Rusko jako „pravá Evropa“

Dlouhodobou součástí ruského politického myšlení je také ideál Ruska jako té pravé, „autentické Evropy“. Po roce 2012 se toto vidění Ruska ve vztahu k Evropě ještě posílilo a dostalo neliberální charakter. Ukrajinské události pak tento trend jednoznačně podtrhly

V roce 2013 Vladimir Putin přišel ve své valdajské řeči s tím, že proti sobě postavil křesťanské hodnoty a jejich současný euroatlantický protějšek. Ten se podle Putina vzdal svých kořenů. Pokud si připomeneme základní prvky rétoriky reakce, jak je zpracoval Albert Hirschman, pak Putin nepřímo argumentoval v návaznosti na rétorický prvek „zvrácenosti“. Podle Putina je to politika relativizace, která staví na jednu rovinu „víru v Boha a víru v satana“ a stává se zdrojem „morální krize“ lidské společnosti.

Krátké vysvětlení si zaslouží také pojem „tradice“. Kupříkladu podle Michaila Remizova, dalšího z konzervativců začátku 21. století, je základní podmínkou konzervativismu nemožnost návratu k autenticitě tradic. Podle něj konzervativismus nastupuje v momentě, kdy je už tradice ztracená. To před něj staví jiné úkoly, než je pouhé konzervování. Někteří se dokonce domnívají, že specifikem nynějšího ruského konzervativismu je pohled do budoucnosti – jeho snaha o to redefinovat nově tradici pro dnešek. Ruský konzervativismus se totiž snaží o to přetvořit tradice do nové formy a přemostit minulost a budoucnost.

Komplic imperialismu

Motiv konzervativní pozice jako přístupu k budoucnosti opět najdeme i u Vladimira Putina a jeho dvou konzervativně laděných projevů z roku 2013. Ve druhém z nich mluvil o konzervatismu ve vztahu k tradici. Konkrétně řekl: „Samozřejmě, že je to konzervativní postoj. Ale řečeno slovy Berďajeva, smysl konzervatismu není v tom, aby bránil pohybu dopředu a nahoru, ale aby zabránil pohybu zpět a dolů, do chaotické temnoty.“

Ponechme teď stranou, že Putin necitoval slavného ruského filosofa autenticky, ale výběrově a parafrází. Přesto jsou zde skryty hned dva již dříve zmiňované motivy. Rusko se prezidentovými slovy přihlašuje k tradicím a hodnotám, které z jeho pohledu euroatlantické společenství opustilo. Je to nepochybně odpověď na západní kritiku. Tu Rusko chápe jako způsob vyloučení z Evropy, které vnímá přes veškerou siláckou rétoriku velmi bolestně. Traumatizující ruská neochota nebo neschopnost být Evropou se tu přetavuje do konstrukce „jiné Evropy“. Zároveň ale tento výrok vlastně pořád hledá rovnováhu mezi pokrokem a regresem pomocí zakořenění či kompasu tradic. A konečně, ruský prezident tu znovu odkazoval na další konzervativní motiv traumatizující chaotické temnoty revoluce. Tím se samozřejmě dotkl základní pozice konzervatismu, kterou je vztah ke změně.

S velmi problematickými pozicemi ruských konzervativců není nutné souhlasit. Je ale dobré kriticky si všímat některých prvků tohoto myšlení, které jsou jednoznačně komplicem ruského imperialismu. Jeho stín totiž Rusko – podobně jako jiné velké země – nepřekročilo.

Autorka je komparativní historička.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies