Vážení spoluobčané, veselme se


Včerejší předvolební superdebata byla spíše spektáklem než seriózní politickou diskusí.

Předvolební superdebata začala v uvolněném duchu a stejně tak i skončila. Nejprve připomínala vědomostní soutěž, jak i poznamenal rozveselený Pavel Bělobrádek, na konci zase Tomio Okamura vystřihl chiliastického kazatele z nároží, když zcela mimo téma zaburácel k obraně před koncem světa – rozuměj Evropy. Divák jistě ocenil, že oproti často nudným a vyčerpávajícím krajským debatám jsme se posunuli k zábavnímu žánru. Ale chechtání publika jen přehlušovalo dunění slov padajících do propasti bezobsažnosti, která čtvrteční večer nakonec pohltila.

Banalizace politiky

Na spektákl bylo vše připraveno. Jeviště, na kterém zástupci politických stran stáli či seděli podle své chuti a doporučení svých poradců, bylo rámováno velkými obrazovkami. Na nich se objevovaly lehce asynchronní polocelky mluvčích. Démonický hlas z nebes, prohnaný ekvalizérem, po každém předělu oznamoval, že sledujeme předvolební superdebatu. Čas k moderátorskému slovu poté odpočítala dramatická hudba. Václav Moravec v centru scény i celé show chrlil rádobyvtipné hlášky a poznámky, z nichž mnohé balancovaly na hranici trapnosti – ale některé se ujaly a dokázaly zpřítomnit absurditu některého z pronesených výroků.

Místo debaty o politických věcech jsme byli svědky banalizace politiky.

Když na konci pořadu režie zapomněla pustit dramatický podkres, nastalo podivné ticho, jež prořízl až Moravcův hlas. To ticho mi utkvělo v paměti jako zrcadlo celé debaty: jako by se najednou zhmotnila ostuda, která zůstane, když se vypnou efekty a pomineme domnělý Moravcův šarm. Myslím, že namísto debaty o politických věcech jsme byli svědky banalizace politiky. Zůstal jen soubor hlášek, směšných postaviček, panoptikum anekdot živených moderátorem, který se spíše opájel vlastní rolí, než aby sloužil jako zástupce lidu. Nedávno se diskutovalo o předvolební debatě kandidátů na amerického prezidenta (nebo prezidentku) – myslím, že americká diskuse nabídla i přes účast Trumpa mnohem více obsahu a kontaktu s realitou než její včerejší česká verze.

Moravec superstar

Václav Moravec otevřel pořad anketou, zda účastníci ví, kolikrát se měnil zákon o krajích. Doteď mi není jasné, proč by taková informace měla být důležitá a jaký má význam pro současné problémy českých krajů. Asi měla rámovat téma decentralizace, ale byla prostě jen podivným, vyčpělým vtipem. Neustálé patlání se ve vztahu centrální moci a krajských zastupitelů bylo násilné a svedlo ducha diskuse okamžitě mimo konkrétní problémy a otázky skutečných míst a lidí na rovinu jakéhosi obecného filosofování. To v určitých momentech vedlo až k takovým protimluvům, jako když zástupce Starostů a nezávislých Petr Gazdík začal hájit obnovení zemského zřízení. Od Okamury to tak nějak čekáte, u někoho, kdo by spíše měl hájit decentralizaci, vás to ale zaskočí – anebo pobaví.

Vlastně jsme se ani jednou nedostali k něčemu hmatatelnému, živému, konkrétnímu, a pokud ano, pak pouze tehdy, když sami kandidáti odkazovali na konkrétní nemocnice, konkrétní místa, konkrétní politické příběhy. Moravec to ovšem vždy vztáhnul zpátky k abstraktní taškařici na téma „jsou kraje jen průtokovým ohřívačem peněz, nebo ne?“. O tom se, věru, netřeba bavit dvě a čtvrt hodiny.

Ve vedlejších rolích

Zajímavé bylo, jak v této spektakulární situaci selhal Andrej Babiš. Navzdory předpokladům se nedokázal prosadit, nevyužil ducha chvíle a nezapojil se se svými lidovými hláškami. Byl nedostatečně připraven od svých poradců? Těžko říct – ale nezazářil ani při superdebatě v roce 2013. Dnes už nebyl kandidátem, nýbrž zástupcem establishmentu. A tak celou dobu setrval v defenzivě. Vizuálně byl nejmenší na jevišti: jako by ho ostatní přerostli svým významem i schopností ustát svoji roli.

Překvapivý klid a přesvědčivost prokázal Bohuslav Sobotka, kterému se mohl rovnat asi jen Ivan Bartoš za Piráty. Ten sice působil neuroticky, ale držel se hlavního tématu své kampaně (transparentnost), dokázal ho neustále prosazovat a k tomu ještě být důstojným protějškem Moravcovi. Nedovolil, aby si s ním pohrával. Babiš ve srovnání s ním působil jako zmoklé káčátko. Předseda Strany zelených Matěj Stropnický oproti tomu nedokázal razit nějakou jasnou myšlenku. I když se snažil hovořit srozumitelně, neartikuloval jednotné téma jako Bartoš. Když v závěrečné půlminutě vytáhnul ochranu krajiny a přírody, znělo to jako poznámka někoho, kdo zrovna vstoupil do sálu a netuší, o čem je řeč. V tom se povážlivě přiblížil Tomio Okamurovi, jenž po dvě hodiny překvapoval až státnickým pokojem, aby nakonec rozjel svůj klasický kafemlejnek migranti – referendum – senioři. A přitom oba politici jsou na opačné straně mentálního i politického spektra.

Petr Fiala má až příliš dobře naučeno (ale právě jen naučeno) heslo „zjednodušme to“, přičemž ho dokázal pořádně prodat až na konci. Jinak celou dobu spoléhal na svá toporná gesta, připomínající spíše němé dohady o délce točeného salámu než autentickou politickou diskusi. Když měl ukázat, že ODS prošla sebereflexí, jeho umělost a sveřepé opakování řečí o proměně jeho strany působily spíše jako nedostatek zdravého úsudku. Vrcholem bylo prohlášení, že je politický „nováček“ – on možná, ale třeba „don Pablo“ (Pavel Blažek), který byl poprvé zvolen do zastupitelstva Brna-střed v roce 1998 a do začátku tohoto roku byl Fialovým kolegou v předsednictvu, rozhodně ne. ODS patří mezi pilíře současných krajských problémů a hra na nové tváře připomíná Babišovu snahu přesvědčit diváky, že není podnikatel, když skupuje nemocnice do svého fondu.

Zajímavý byl pohled na Vojtěcha Filipa. V něm aby komunistu jeden pohledal: chvíli jsem byl na vážkách, jestli už taky není součástí vládní koalice. Ostatně o komunisty jde už jen podle jména, spíše působí jako technologové moci, podobní zarytým kádrům v ODS či ČSSD. Kdyby Filip v diskusi otevřel téma sociálního vyloučení, asi bych mu je mohl věřit jen stěží.

O čem se bude po dnešní debatě mluvit?

Přeci jen cosi ukázala superdebata České televize – totiž jak jsou zástupci českých politických stran schopni vyrovnat se se situací, v níž mají hrát divadlo. Kupodivu to nejméně šlo tomu, jehož mediální zdatnost vynesla do křesla ministra financí. Jestli si tedy lze něco odnést ze čtvrtečního večera, pak snad varovně vztyčený prst pro ty, kteří přišli nepřipraveni, anebo naopak vyškoleni až moc (Fiala). A taky pro Českou televizi, která by už měla upustit od velkohubosti svých formátů a konečně Moravce s poctami vypoklonkovat do moderátorského důchodu. Už několik let se po jeho debatách nemluví ani tak o tom, co říkali politici, ale spíše o jeho samolibé vyprázdněnosti.

Autor je vysokoškolský pedagog a člen Strany zelených.

 

A2LARM