Druhého října se v Maďarsku konalo referendum o evropských migračních kvótách. Předcházela mu masivní, státem placená kampaň, v níž vláda vybízela občany, aby hlasovali proti přijímání uprchlíků. K referendu se však nedostavila potřebná polovina voličů, takže nemohlo být uznáno za platné. Ještě před jeho konáním se ptali redaktoři rumunského webu Criticatac předního maďarského intelektuála Gáspára M. Tamáse na aktuální situaci v Orbánově Maďarsku. „Dokonce i takové levicové celebrity jako György Konrád vyjádřily podporu Orbánovu ostnatému drátu na maďarských hranicích,“ říká v rozhovoru.
Jaký je dopad říjnového referenda o evropských migračních kvótách na maďarský národní stát?
Říjnové referendum je důležité především kvůli kampani, která mu předcházela: tak masivní vlnu rasistické státní propagandy jsme v Evropě neviděli od konce druhé světové války. Je prostě všude: od obrovských billboardů až po nové učebnice pro základní školy, od internetu až po stovky tisíc telefonátů pracovníků veřejné správy, kteří byli mobilizováni v kampani za odmítnutí imigrantů. Výsledek samozřejmě nebude překvapivý – hlasy pro „ne“ budou mít nepochybně přes osmdesát procent; nicméně aby se podařilo dosáhnout potřebného volebního kvóra, bude ještě zapotřebí podvodů s voličskými hlasy, tím spíš, že se „opozičním“ stranám nepodařilo vyslat své zástupce do volebních komisí, které budou sčítat hlasy.
Zastrašování, výhrůžky, pomluvy, konspirační teorie, rasové stereotypy, stejně jako nestoudné lži, to všechno rozsévá vládní propagandistická mašinérie v rozsahu, který jsme ještě nikdy neviděli. V šoku je dokonce i oficiální krajní pravice – Jobbik. To všechno má své důsledky: zaslechl jsem ve vlaku rozhovor jednoho vesnického dělníka, který vysvětloval podstatu židovského spiknutí, v jehož čele je starý miliardář a filantrop George Soros, který má údajně usilovat o to, aby dostal Araby do Evropy jako pomstu na všem křesťanstvu – nabízí každému dvacet tisíc dolarů, když zaútočí na Maďarsko nebo jiné bílé země. Hlavním důsledkem je tedy změna politického klimatu – směrem ke xenofobii a rasismu – společně s přijetím diktátorských a autoritářských opatření ze strany vyčerpaného, vystrašeného a zmateného obyvatelstva.
Většina Maďarů dnes podporuje Orbánův kvazidiktátorský, autoritářský, šovinistický, etnicistní a sexistický režim, založený na jasné třídní politice, která jde na ruku střední vrstvě, ačkoliv se většina společnosti ocitá na okraji.
Pohotová vládní propaganda nic jiného nedělá. Pouze přesunuje zodpovědnost za všeobecnou deziluzi – od katastrofálních důsledků „přechodu“ a „změny režimu“ po roce 89, které šly ruku v ruce se zpustošením průmyslu, rychlým nárůstem nerovností a kolapsem sociálních systémů – na „cizince“. Tedy konkrétně na Evropskou unii. Výbušná směs nadvlády trhu, společenského a kulturního úpadku, korupce, chudoby a nejistoty společně s rétorikou o lidských právech, ústavnosti, právech menšin, pluralismu a tolerance, vyprázdněných evropských klišé a pseudokosmopolitních sklonů mizejících liberálních elit („pseudo“ především proto, že budapešťští liberálové neváhají provozovat národoveckou nesnášenlivost vůči pravoslavným národům, jako jsou Rusové, Řekové, Rumuni nebo Srbové) tvoří impozantní cíl etnického a autoritářského diskursu.
Díky masivním čistkám ve státních institucích (včetně vyššího vzdělání, umění a výzkumu) je teď inteligence daleko zranitelnější a už se prakticky neodváží jakkoliv protestovat nebo klást odpor. Velké části občanské společnosti, mezi nimi odbory nebo církve, opustily své kritické pozice a čím dál více hlavních opozičních postav vyjadřuje svůj souhlas s Orbánovým režimem, možná s několika formálními výhradami. Nejpopulárnější opoziční stranou je extrémní pravice, kterou teď v xenofobii, homofobii, sexismu a rasismu předčila ona „umírněná“ vláda, a díky tomu tato ultrapravice ztrácí svůj vliv. Tak či tak bude Orbánův triumf v referendu znamenat vrchol pravicové hegemonie.
Jaký vidíte vztah mezi maďarským referendem a procesy na mezinárodní úrovni?
Maďarský stát si hlídá, aby měl dobré vztahy s nadnárodními korporacemi, udržel nízký deficit a dluh, zavedl jednotnou daň a potlačil prakticky všechny formy sociální péče, kromě pečlivě vybraných skupin ze střední třídy. Tím se stal vzorným žákem západního neoliberalismu, proti kterému tito političtí lídři hřímají ve státní televizi. Dokud tento režim nepředstavuje hrozbu pro ekonomický a vojenský systém, který je pod vlivem Západu, nemusí se ničeho bát. Ostatně státní protimuslimská kampaň se vcelku podobá tomu, co můžeme slyšet od čím dál vlivnějších západních politických sil a jejich hlavních postav, jen je pouze o něco radikálnější. Na Západě se nestává často, aby veřejný činitel vyjádřil souhlas s postoji Oriany Fallaci nebo Thila Sarazina – kteří jsou v Maďarsku popularizováni státními médii –, ale ve skutečnosti s nimi mnozí z nich ve skrytu duše souhlasí. Přesto se zdá, že popularita zdejšího etnicistního režimu dosáhla svého vrcholu a teď budeme svědky pomalého a nechutného rozkladu. Vzhledem k tomu, že se tak bude dít souběžně s podobným rozpadem Evropské unie, porážky Orbánovy lokální hegemonie si nikdo ani nevšimne.
V souvislosti se začátkem kampaně v maďarských volbách pro rok 2018 jste společně s dalšími komentátory poukázal na to, že prakticky neexistuje opoziční tisk a opoziční strany se už adaptovaly na Orbánův režim. Můžete k tomu říct nějaké podrobnosti?
Je pravda, že opoziční média jsou velmi slabá, obzvlášť pokud se jedná o stále dominantní televizní a rádiové vysílání. Soukromé stanice byly připraveny o příjmy z reklamy, protože soukromé firmy si nechtějí zadat s „cizinecky uvažující“, „nepatriotickou“ levicí (která je ve skutečnosti středopravou politickou silou), a následně je koupili oligarchové napojení na vládní pravici. Tištěné noviny a internet jsou o něco svobodnější, ale podobné taktiky se začínají objevovat i tady. Stejně tak jsou opoziční strany buď zastrašovány, anebo „odkupovány“ – bývalí socialističtí a zelení politici dostávají luxusní místa v diplomacii a lidé, kteří mají blízko k opozičním stranám, dostávají hřejivé nabídky od polostátních agentur nebo od státem podporovaných a dotovaných spekulantů.
Rétorika opozice – s výjimkou několika skoro neviditelných mikrostran – je stále měkčí, více „patriotická“, anebo opoziční strany úplně mlčí. Představitelé nevládních organizací a sociálních hnutí mají plné ruce práce s vyvracením obvinění, že nejsou žádnou levicí, ale že chtějí pouze několik technických vylepšení v některých oblastech. Strach také hraje svoji roli v důsledku čistek v kulturní a akademické sféře a skandálního jmenování ultrapravicových militantů a ignorantů do vedoucích pozic. Do toho ještě musíme započítat masové propouštění úředníků (speciálně na periferiích) a ohrožení pracovních míst střední třídy. Zahraniční podpora různým institucím občanské společnosti, především těm, které se zabývají lidskými právy, je pod nepřetržitými útoky ze strany státu, pravicových médií a stejně tak i pod palbou veřejných funkcionářů, ministry nevyjímaje. „Sorosem financované neziskovky“ jsou na prvním místě. Celkově se to podobá Erdoǧanově nebo Putinově režimu, byť bez věznění a nájemných vražd. Intelektuálové jsou zastrašení. Více lidí bylo ochotno protestovat i v roce 1977 a 1979 (tedy v rámci systému, který jsme nazývali diktaturou) proti uvěznění Václava Havla než proti perzekucím, které byly páchány na uprchlících v posledních dvou letech.
Dokonce i takové levicové celebrity jako György Konrád vyjádřily podporu Orbánovu ostnatému drátu na maďarských hranicích. Strach a uplácení ale nestačí. Konrád není ani zkorumpovaný, ani zbabělý. Je to statečná a upřímná osobnost. Ale stejně jako on si čím dál více lidí myslí, že režim má zkrátka pravdu. Částečně je samozřejmě na vině obyčejný konformismus: někteří lidé prostě chtějí být zajedno s tím, co považují za svoji komunitu. Tlak veřejného mínění je obrovský. Dalším aspektem je upřímný strach z neznámého, který nachází své zosobnění v muslimském migrantovi, teroristické hrozbě a starém dobrém evropském strachu z Orientu, který byl posílen v roce 1989 příklonem k západním svobodám. Pozdní západní liberalismus nebyl dostatečně univerzalistický a autentický, aby dokázal poskytnout intelektuální a morální zbraně proti nové vlně rasismu a etnicismu. A skutečná levice je příliš slabá. Je namístě říct, že postavy této malé nezávislé levice také příliš neplýtvaly občanskou odvahou. Nastal zkrátka politický posun doprava, nezávislý na Orbánovi a jeho partě, který je patrně i politicky přežije.
Přišel jste s termínem postfašismus. Ten odkazuje k degradaci myšlenky univerzálního občanství v rámci současné krize globálního kapitalismu. Můžete objasnit, jak se tento termín vztahuje k Maďarsku a širší evropské realitě?
Týká se samozřejmě i Maďarska, kde dochází k tomu, že občanství je privilegium, nikoli právo. Esej k tomuto tématu jsem napsal už v roce 2000, přičemž uprchlická a migrační krize prokázala její platnost nadmíru jasně. Občanství – dokonce i ve své zakrnělé formě povoleného pobytu a minimální šance na přežití v rámci daného teritoria a na určitém obydleném prostoru – je odpíráno masám lidí. Rasová, etnická, náboženská a genderová diskriminace je všude horší, než byla v roce 2000. Když se Jeremy Corbyn stále drží svého přesvědčení o správnosti takového banálního principu, jako je svobodný pohyb osob v rámci Evropy, dokonce i po vystoupení z EU, je kritizován Guardianem jako naivní zelenáč, kterému to ještě nedošlo.
Nerovnost mezi bohatými a chudými státy, mezi státními populacemi a těmi, které nemají žádnou státní příslušnost, stejně jako mezi etablovanými a marginálními skupinami v rámci národních států, je klasickým důvodem a příčinou válečných konfliktů. Nejedná se o evropskou občanskou válku, jak ji známe z minulosti (mezi socialismem a kapitalismem, nebo, jak řekl Goebbels, mezi komunismem a „evropskou civilizací“). Místo toho jsme svědky smrtelného rozkladu moderního mezinárodního státního systému, ve kterém se nevyskytuje žádný jednotný společný nepřítel „liberálního kapitalismu“, jako tomu bylo mezi lety 1945 a 1989. Skutečné občanství (obsahující všechna práva) je předkládáno nikoli státy, ale kapitalistickými korporacemi. Občanství jako privilegium patrně skončí jako občanství ne jen tak pro někoho. Politická subjektivita se stává nejasnou, mlhavou a neprostupnou. Pošetilá označení, jako „populismus“, tu nejsou k ničemu – paralelní dezintegrace státu a občanské společnosti, kterou předvídal Marx, skončí v regresivním procesu, společně s oživením mnoha archaických forem. Takřka univerzální útok na ženské svobody a důstojnost, nenávist k ženské sexualitě od Indie přes islámský svět až po Polsko jsou toho ukázkovými příklady. Když slyšíte, že papež je označován za komunistu (a samozřejmě je placen Židy), dojde vám rozsah tohoto chaosu. A to všechno může a bude mírumilovně koexistovat s neoliberálním globálním kapitalismem, jak ostatně koncept postfašismu tvrdí.
V otázce maďarské pravicové vlády a jejich způsobu zacházení s migrací komentátoři jednou mluví o „maďarské vládě“, podruhé o „Maďarech“. Jak vnímáte v současné situaci vztah mezi „Maďary“ a jejich režimem?
Žádný národ nemůže být identifikován se systémem vlády. Vlády jsou instituce, ve kterých vládnou určité ideje a se kterými jsou historicky identické. Většina Němců svého času koexistovala s nacismem, a přitom je Německo dnes modelovou zemí autentického liberalismu, i když je v defenzivě. Většina Maďarů dnes podporuje Orbánův kvazidiktátorský, autoritářský, šovinistický, etnicistní a sexistický režim, založený na jasné třídní politice, která jde na ruku střední vrstvě, ačkoliv se většina společnosti ocitá na okraji. Orbán zůstane Orbánem, Maďaři se ale změní. Postfašismus není nic fatálního a žádná vláda ani státní ideologie není věčná, jde jen o to, jak dlouho vydrží.
Z anglického originálu G. M. Tamás on the Anti-Immigration Referendum in Hungary, publikovaného na webu Criticatac, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.