Na záběrech z mobilního telefonu jsou v přítmí restaurace vidět dva policisté klečící na člověku. Vzrušený rozhovor autora videa s kamarádem o tom, co situaci předcházelo, každou chvíli přerušuje hlasité zasténání. „Ale šest lidí ho drží, to je přehnaný, chápeš,“ ozývá se od stolu, zatímco o pár metrů dál někdo křičí bolestí. Potom se záběr přeruší, a když se znovu obnoví, je ticho. Příslušníci policie dávají muži srdeční masáž. Zbytečně – je mrtvý. Zní to jako příběh, po kterém by se média mohla utlouct. Před zraky lidí zemřel člověk a v posledních momentech jeho života proti němu zasahovali policisté. V médiích se o něm mnoho nedočtete. Tenhle příběh má totiž svá „ale“.
Spravedlnost do vlastních rukou
Co přesně se v úterý v Žatci stalo, nevíme. Do pizzerie přišel mladý Rom, choval se „divně“, někteří návštěvníci restaurace se ho jali „zklidňovat“ vlastníma rukama a nohama, potom přijela policie a nakonec zemřel. O celé kauze během uplynulého týdne důsledně nereferovala žádná mainstreamová média kromě serveru Romea.
Podle výpovědí svědků muž po příchodu do pizzerie napadal místní ženy. Míra obtěžování se přitom ve vzpomínkách různých přítomných liší. Někteří tvrdí, že muž jen zmateně chodil lokálem a chtěl připálit cigaretu, další zase, že fyzicky zaútočil na servírku podniku. Tak jak tak hosté a někteří členové personálu restaurace „narušitele“ zpacifikovali a po chvíli hospodského mlácení byla k incidentu přivolána policie. Po svém příjezdu policisté muže několika hmaty a chvaty poslali na zem. Řada lidí tvrdí, že bezmocného muže spoutaného na zemi pořád ještě samozvaní vykonavatelé spravedlnosti bili.
Bití lidí bez domova, Romů, drogově závislých a squatterů často působí jako hobby, a nikoli jako špinavá práce, kterou musí policisté pro dobro světa vykonat.
Následovala první pitva, jejímž oficiálním závěrem je, že muž zemřel bez cizího zavinění. Pokud jednoho člověka napadne pět dalších lidí a poté zaklekne několik policistů, těžko se můžeme domnívat, že takový stres nemá vliv na zdravotní stav člověka. Rány a strach mohou přispět k „selhání organismu“ podobnou měrou jako drogy nebo vyčerpání, kombinace obojího se pak smrtícím koktejlem může stát snadno. Je tedy namístě se ptát nejen na to, jestli muž zemřel důsledkem mlácení, ale také zda by mohl žít, kdyby se všechno odehrálo jinak. Třeba bez přehnaného fyzického násilí. Ptejme se, kdo rány rozdává, komu se v dané chvíli pomáhá a kdo koho chrání. Ptejme se, jaké postupy považuje policie za standardní a proč, případně jakou oporu mají tyto postupy v zákoně. Zvlášť když se v případu objevují i nejasné okolnosti – například to, že rodině bylo odepřeno vidět tělo zemřelého před pitvou.
Dostal, co si zasloužil
Když někdo obtěžuje druhé, může se situace snadno zvrhnout. Přítomnost policistů by ale v takovém případě měla být hlavně zárukou toho, že volání po spravedlnosti nevyústí v lynč a viník bude potrestán tak, jak se v právním státě sluší – u soudu. Jenže to se v Žatci nestalo. Zmatený muž byl totiž Rom, a co víc, byl pravděpodobně na drogách.
Kdyby existovala zvrhlá verze stáních vyznamenání, umlácení „cikána-feťáka“ by se v očích mnoha lidí stalo hrdinským činem dnešní doby. Dostal, co si zasloužil, neměl se chovat jako hovado v hospodě, neměl fetovat a neměl se narodit černej. Žatecká kauza představuje další potvrzení obav, že česká policie je semeniště rasismu, xenofobie a latentního náckovství.
Polistopadová představa policisty byla často spojována s rolí spravedlivého ochránce zákona, následujícího předobrazy z kriminálních seriálů. Férový člověk, který jde po krku všem narušitelům fungující demokracie. Jenže jak tyto narušitele poznat? Jednou jde o kluka pod vlivem drog, jindy je to schizofrenik při záchvatu a nakonec to může klidně být každý člověk, který se někde opije a nebude se chovat „slušně“. Policie si důvěru lidí často vykládá jako potvrzení neomezenosti své moci. I své jednání vykládá jako oprávněné, ať už je jakékoli. Bití lidí bez domova, Romů, drogově závislých a squatterů často působí jako hobby, a nikoli jako špinavá práce, kterou musí policisté pro dobro světa vykonat.
Pro někoho feťák, pro jiného syn
V žatecké kauze ale neselhala jen policie. Příběh onoho tragického dne totiž nezačíná v pizzerii, ale v nemocnici, odkud muže vyhodili, i když potřeboval pomoc. Pokračuje na nádraží, kde odmítl mladíka svézt řidič – opět kvůli nestandardnímu chování a vzhledu. Výpovědi svědků z pizzerie zmiňují nadávky do feťáků a rasistické urážky. Někoho napadne: Rom, feťák – a třeba i blázen. Člověk, jehož život nic nestojí.
Jenže co kdyby měl bílou kůži? Co kdyby nebyl na drogách a byl třeba jen psychicky nemocný? Co kdyby to byla zmatená a opilá bílá žena nebo dobře vypadající muž středního věku, který prostě trochu přebral? Jak by se odvíjel příběh, kdyby se netýkal někoho, kdo je tak očividně „mimo“? A zajímal by i jiná než okrajová nebo lokální média?
Vzhledem k probíhajícímu vyšetřování zatím nemáme nic víc než tyto nepříjemné otázky. Další svědectví o tom, co se událo, přicházejí pomalu, ale o to děsivější se jeví. Máme domněnky, které nelze zaprotokolovat. Máme i své představy o policii a společnosti. Ta občas bohužel nepomáhá a nechrání a dokáže za sebou v tom nejhorším možném případě zanechat mrtvolu, která nikoho nezajímá. Těžko se ubránit pocitu, že to je především pro její barvu kůže a závislost na drogách.
Když se příslušník minority něčím proviní, česká média se mohou v informování přetrhnout. Když se ale ocitne v roli oběti, je ticho po pěšině. V zemi, kde se před lety pořádaly rasistické pochody kvůli vymyšlené historce patnáctiletého kluka o napadení skupinou Romů, kterou se nikdo neobtěžoval ověřovat, kde se každá šarvátka (i ta, v níž se Romové jen bijí za své právo nebýt rasisticky uráženi) dostane na titulní strany novin, a kde média dlouhodobě napomáhají k vytváření a potvrzování stereotypů o Romech, má společenský nezájem o úterní událost obzvlášť hořkou příchuť.
Jenže ten feťák byl taky něčí syn, možná bratr, možná strýc a rozhodně kamarád. A právě jeho bezprostřednímu okolí dluží policie, stejně jako aktéři celého incidentu, odpověď na otázku, co se stalo v úterý v noci. My ostatní můžeme jen vyjádřit účast a solidaritu. Třeba úctou k mrtvému a nahlas vysloveným tvrzením, že na každém životě záleží.
Autorky jsou dokumentaristky.