Přestože ženskoprávní a lidskoprávní organizace na problém sexualizovaného násilí na ženách upozorňují dlouhodobě, k výraznému zlepšení v otázkách jeho řešení u nás začalo docházet až v posledních letech. Skoro to vypadá, že je to protiváha k historkám o hordách násilníků z Blízkého východu. Pozornost odborné i laické veřejnosti se však neustále primárně upírá k obětem. Nikdy k viníkům, pachatelům, obviněným – a zde není třeba předstírat, že snad jde o genderově neutrální termíny: mluvíme o znásilněních, kterých se dopouští muži.
Sexualizované násilí
Sexuální nátlak a znásilnění jsou považovány za projevy sexualizovaného násilí, což je výraz přesnější než běžně zažité sexuální násilí. Sexualizované násilí je takový druh násilí, kde je sex použit jako prostředek, nikoliv účel. Jinými slovy, při znásilnění není muž primárně veden spalující touhou nebo neovladatelným chtíčem (což je mimochodem myšlenka, se kterou česká veřejnost není ještě zcela ztotožněna), ale potřebou dominovat. Obětí sexualizovaného násilí se může stát kdokoliv, bez ohledu na pohlaví.
Musíme začít učit muže. Aby si na ně ženy nemusely dávat pozor.
O sexualizovaném násilí existuje řada statistik, výzkumů a odhadů. Přikládat těmto číslům přílišnou váhu však nemá význam. Ne proto, že by snad čísla byla přehnaná (ve skutečnosti jsou tyto počty spíše podhodnocené). Alarmující je totiž samotný fakt, že se něco takového vůbec děje. Fakt, že se to děje tak velkému množství žen, pak ukazuje na hlubší společenský a kulturní problém. Soudě podle pozornosti, která se problematice v poslední době věnuje, to bohužel vypadá, jako by čísla samotná měla větší váhu než svědectví mnoha žen, které o problému mluví.
Část odborné veřejnosti, která se znásilněními a sexuálním násilím na ženách zabývá, sama bohužel až přespříliš často uvízne na povrchu a nejde k jádru problému. Jen zhruba pouhých 10 procent znásilnění jsou ta útočná, která se odehrávají v duchu scénáře „žena, která riskuje“. Tato znásilnění jsou v podstatě marginální a mluvit o nich nám často umožňuje přehlížet fakt, že skutečný problém tvoří oněch zbylých 90 procent případů.
Proč nikdo neřekne, že se muži chovají nepřijatelně?
Setkáme se s různými hlasy, které vysvětlují, proč znásilnění v žádném případě není chyba oběti. Ale pořád zde chybí hlas, který by důrazně pojmenoval, čí je to vlastně selhání. Pozornost se věnuje téměř výhradně obětem. I samotné slovo „oběť“ dostává v kontextu soudního procesu dost hořký podtón. V praxi to totiž vypadá, jako by závažnost znásilnění byla posuzována podle toho, jak devastující dopad má na konkrétní ženu, a nikoliv vzhledem k selhání muže jako takovému. A tak se žena, která vykazuje málo znaků oběti, vystavuje riziku, že jí nikdo neuvěří. Navíc automaticky označit ženu jako oběť ke zlepšení situace vůbec nepomáhá. Být obětí je stigma, které mnohým ženám nedovolí se se situací vypořádat, uzavírá je v kruhu viny, nedůvěry a staví je do pozice, kdy je jejich existence redukována a determinována cizím pochybením, extrémně nepříjemnou zkušeností, kterou nikdo nechce zažít.
Osoba násilníka v současném diskursu úplně chybí, ačkoliv je znásilnění klasifikováno jako trestný čin, po vraždě druhý nejzávažnější. Pokud je někdo zavražděn, první otázka, na kterou všichni touží znát odpověď, zní, kdo je pachatel. V případě znásilnění a sexualizovaného násilí je téměř veškerá pozornost upírána k ženě. Neustále jsou rozebírány okolnosti, které vedly k tomu, že žena musela prožít dehumanizující a traumatickou zkušenost, zcela ale chybí jednoznačně odsuzující pohled na muže, který znásilnil. Proč nikdo neklade otázky, které by zaznít měly, jako například: Co předcházelo tomu, že to udělal? Jaká je jeho rodinná situace? V kolika letech s ním otec promluvil o sexu? Jaký byl vztah rodičů? Měl možnost naučit se respektu k sobě i k ženám? Nechyběl ve škole, když byla podle rámcových vzdělávacích programů zařazena část o sexuální výchově? Co se stalo špatně?
Z feministického pohledu je extrémně problematické vzbuzování dojmu, že ženy mají situaci ve svých rukou a že mají vlastně moc svou situaci změnit, pokud vykročí správným směrem a nechají si pomoci. Tato snaha ženy podpořit a dodat jim odvahu, jakkoliv je myšlena dobře, zároveň naznačuje, že žena nese individuální odpovědnost za chování mužského agresora. Odvádí pozornost od skutečného jádra problému, kterým je patriarchální uspořádání společnosti a z toho plynoucí nerovnosti mezi ženami a muži. Palčivě chybí odpověď na otázku, proč je vůbec nutné, aby se ženy nacházely v situaci, kdy musí žádat o pomoc?
Spousta útěchy pro mužská ega
Cílená prevence by měla vycházet z určitých hodnot společnosti, které by měl vzdělávací systém a kopírovat a předávat dál. Jenže to chybí. Chybí i vzory chování v rodinách a ve společnosti vůbec. I ze strany těch, kdo usilují o nápravu situace, je namísto snahy o pojmenování příčin a jejich odstranění cítit hlavně bezradnost. Možná proto, že pohled na skutečnou příčinu může být pro společnost krajně nepříjemný, neboť výzkumy se shodují na tom, že v 90 procentech případů není muž, který ženu znásilní, neznámý. Je to kamarád, kamarád kamaráda, známý, kolega, nadřízený, někdo z rodiny. Až 50 procent všech znásilnění se odehraje v rámci intimního vztahu. To znamená, že partner nebo manžel je tím, kdo si vynutí sex násilím, kdo zneužije své moci – fyzické převahy anebo jiných, pro ženu nepříznivých okolností. Příčina každého znásilnění je muž, který nerespektuje ženu. Jak by taky mohl, když společnost nabízí tolik pro mužské ego útěšných teorií o tom, že ženy vlastně nevědí, co chtějí. Že říkají ne a myslí ano. Že každá žena je tady proto, aby uspokojovala něčí potřeby.
Prevence především
Muži by tedy měli převzít odpovědnost za své chování. Je však nutné, aby k tomu byli vedeni. Zároveň by záležitosti spjaté se sexem neměly být diskutovány pouze v kontextu biologie a rozmnožování. Sex není pouze biologická potřeba. Je to věc, kterou lidé dělají, protože je příjemná – ale musí být příjemná pro oba (nebo všechny) zúčastněné. Debata o sexuálním chování by se měla týkat celé populace. V rámci institucionalizovaného vzdělávání by už předškolní děti měly mít možnost se adekvátním způsobem dozvídat o svých tělech, cizích tělech, o respektu k sobě i k ostatním. Bavit se s dětmi o sexu a sexuálních vztazích má význam nejen jako prevence určitých jevů, utváří se tím totiž také půda pro diskusi o rozdílných sexuálních potřebách a sexuálních identitách. Tím, že jsou tato témata přehlížena, dáváme prostor vzniku různých nepravd a mýtů, které mohou ubližovat.
Prevence sexuálního násilí zaměřená na muže vzbuzuje různé, mnohdy poměrně negativní, reakce. Častou námitku je, že ze všech mužů dělá potenciální znásilňovače. Tento argument ale nedává smysl, protože například protidrogová prevence nefunguje na předpokladu, že všechny děti jsou potenciální feťáci. Podstatou každé prevence je poskytnout dostatek informací, možnost klást otázky a o věcech se bavit. Příklady ze zahraničí ukazují pozitivní dopad na společnost. Týká se jak informovanosti o sexu, tak i vztahů mezi pohlavími a rovnosti žen a mužů.
Co je však klíčové v českém prostředí, je důraz na chování mužů. Všechny snahy o osvětu zatím totiž skončily tím, že se ženám říká, co nemají dělat, kam nemají chodit a na koho si mají dát pozor. Musíme začít učit muže. Aby si na ně ženy nemusely dávat pozor. Pokud společnost sexuálně agresivní chování mužů vůči ženám bagatelizuje a znásilnění normalizuje tím, že chování mužů omlouvá, těžko se někdy něco změní.
Autorka je studentka a aktivistka.