Hillary Clintonová měla nedávno proslov na téma, jak si „Donald Trump a jeho poradci“ osvojují „alternativně pravicovou“ politickou filosofii, čímž podle Clintonové „přistupují k extremismu a vykreslují dystopickou a rozdělující vizi Ameriky, která by měla znepokojovat všechny Američany bez ohledu na politickou příslušnost“.
Připisovat tak velkou závažnost hnutí, které bylo až donedávna krajně obskurní, o mnohém vypovídá. Hnutí, jež vystrkuje růžky na diskusních vláknech Redditu a 4chanu a na společenských blozích a fórech, hnutí pravicově smýšlejících lidí, kteří veřejně hlásají, že demokracie je směšná. Že je slabá, zkorumpovaná, že posluhuje vrtochům nestálého voličstva, namísto aby sloužila potřebám občanů. Že kongres i prezidenta je nutné nahradit manažerskou osobností, která by zemi spravovala tak, jak je skutečně potřeba, bez zmateného zasahování mas.
Donald Trump pro některé lidi z tohoto hnutí takovou osobností je. Pro tvrdé jádro ale ani tento nejautoritativnější prezidentský kandidát několika posledních dekád není dost.
Vítejte u alternativní pravice [alt-right].
Pod touto nálepkou se stýkají pravověrní bílí suprematisté, nacionalisté, podle kterých se konzervativci zaprodali globalizaci, a nativisté, kteří se bojí, že imigrace vyvolá občanský chaos. V jejím jádru se však nachází myšlenky hnutí známého jako neoreakce a neoreakce (zkráceně NRx), které odmítá demokracii.
Trump všem ukázal, že otevřené pohrdání rasovou rovností, obnaženě tribalistické dovolávání se bílé rasové solidarity a vágně autoritářská rétorika mohou dohromady vytvořit velmi úspěšnou kampaň. To dodává alternativní pravici nový význam
Trumpovy zjevně autoritářské impulsy tak ve světě neoreakce nepředstavují přešlapy, ale cestu. Jediný skutečný problém s Trumpem spočívá v tom, že možná nebude schopný zajít dost daleko. Například neoreakcionář Michael Perilloux žehrá na to, že se Trump nejspíš nechopí moci tak úplně, jak se jeho kritici obávají:
„Jak moc je pravděpodobné, že Trump zruší ústavu, vyhlásí stanné právo, prohlásí se za císaře, po němž moc převezmou potomci, znárodní banky a média, pověsí některé z nejzločinnějších bankéřů, pošle Izraelce zpátky do Izraele, přikáže tankům národní gardy, aby obsadily Harvard, uvrhne všechny komunisty a antiamerické živly do domácího vězení, vyhodí všechny vládní zaměstnance, nahradí americkou vládu Firmou Trump a začne skutečně přebudovávat Ameriku i celou západní civilizaci?
Bez toho všeho je Trump prostě jenom další fenomén podílející se na spikleneckém fungování systému a zasluhuje si asi tolik podpory, co pravidelné střídání přílivu s odlivem. Jistě, bezprecedentní charakter jeho kampaně vyvolává vzrušený zájem jakožto historická případová studie a jako slibný šokující předzvěst skutečné restaurace moci, ale Trump není král a nás čeká ještě dlouhá cesta.“
Nicméně jiní stoupenci alternativní pravice vidí Trumpa mnohem příznivěji. Alternativní pravice se vyvinula v hlavní základnu Trumpovy internetové podpory, což přimělo spoustu komentátorů od BuzzFeed až po National Review zbystřit. Mainstreamová pravice dostala strach.
„Tito lidé jsou nástrojem, jehož pomocí se v konzervativních kruzích legitimizují antiliberální a dehumanizující nálady,“ napsal redaktor Washington Free Beacon Matthew Continetti v eseji pro Commentary. Cathy Youngová zase na toto hnutí zaútočila v textu pro Federalist nazvaném Bigotnost alt-pravice nejde vybělit slovy, že jde o „směsici staré bigotnosti s novou identitou a s politikou ublíženosti, uzpůsobenou na míru heterosexuálního bílého muže“.
Hodně lidí alternativní pravici zlehčeně charakterizuje jako bílé suprematisty s účtem na Twitteru podporující Trumpa. A přesně tím toto hnutí skutečně je. Ale věnujte něco času hovorům s klíčovými hráči tohoto hnutí a četbě jeho centrálních textů, jak jsem to udělal já, a zjistíte, že jde o mnohem víc než jen o prosté přejmenování bílého nacionalistické hnutí. Alternativní pravice je produktem protnutí staré, dlouho marginalizované části konzervativního hnutí s prvky internetové kultury, a to jak s velkomyslnými, tak s těmi nejhrubšími. Jde o zmutované oživení monstra, o kterém se William F. Buckley na počátku devadesátých let domníval, že se mu s ním podařilo skoncovat, internet mu ale dodal novou energii.
A na tyto volby dopadá jeho vliv skutečně mocně. Když v minulosti mainstreamoví konzervativci zaútočili proti rasistickým a konspiračním prvkům na pravici, vycházeli z těchto střetů vítězně. Buckley v padesátých letech úspěšně vytlačil na okraj John Birch Society a potom v devadesátých letech Pata Buchanana a jeho následovníky. Lidé jako Continett a Young se snaží udělat totéž s alternativní pravicí. Jenže vzhledem k obrovským kvantům energie na webu, která za alternativní pravicí stojí, a při vědomí skutečnosti, že Trumpa letos nominovala republikánská strana, není vůbec jasné, že mainstreamová pravice vyhraje.
Elon Musk na trůn
Začněme od teoreticky nejpromyšlenější a pravděpodobně i nejzajímavější větve alternativní pravice: od neoreakcionářů.
V roce 2007 založil autor s pseudonymem Mencius Moldbug (vlastním jménem Curtis Yarvin) blog nazvaný Unqualified Reservations. Tady uveřejňoval eseje, které následně inspirovaly celé jedno hnutí internetových politických autorů. Neoreakcionáři se inspirovali ranějšími paleokonzervativci, jako byli Pat Buchanan a Joseph Sobran, ale obohatili je o technologický prvek. Molburg sám, abychom uvedli příklad, je bývalým programátorem z Bay Area, který v současnosti pracuje na startupu Urbit, jehož je spoluzakladatelem.
Moldbug i další myslitelé hnutí NRx přijali za své základní východisko přesvědčení, které v technolibertariánských kruzích žije už dlouho: demokracie je nezdar.
Moldbug píše: „Demokracie je – jak se shodovala většina autorů až do devatenáctého století – neefektivní a destruktivní systém vlády“. Moldbugovi se nelíbí ani sám pojem „demokracie“. Dává přednost „demotismu“ čili vládě lidu, což je označení, pod které Moldbug zahrnuje jak moderní rozvinuté demokracie typu USA či západní Evropy, tak i bývalý sovětský blok, nacismus a fašismus. „Univerzalistická zákonná demokracie představuje nejméně demotistický demotismus ze všech,“ píše. „Ve srovnání s komunismem a nacismem má mnohé přednosti. Ale to je docela nízká laťka.“
Smyslem vlády v pohledu neoreakcionářů není reprezentovat vůli lidu. Je jím dobře vládnout a tečka. „Z perspektivy těch, kterým je vládnuto, nezáleží na tom, kdo vládu vede, ale co ta vláda dělá,“ vysvětluje Moldbug. „Dobrá vláda je efektivní vláda dodržující zákony. Špatná vláda je neefektivní vláda, která zákony nedodržuje. Jak by s těmito postuláty mohl kdokoliv rozumný nesouhlasit, to je naprosto mimo moje chápání. A přesto s nimi evidentně nesouhlasí skoro nikdo.“
A neoreakcionáři trvají na tom, že demokratická vláda není vláda ani efektivní, ani zákonná. Protože je vůle lidu libovolná a proměnlivá, nemůže mít konzistentnost reálného, dlouhodobého zákona a současně vytváří motivaci pro vznik nehospodárné, ba co hůř, levicové vlády. Moldbug začínal jako libertarián rakouské školy a stejně tak většina neoreakcionářů obecně sympatizuje s myšlenkou malé vlády a pociťuje obavy, že demokracie nevyhnutelně vede k čím dál vyššímu zdaňování a přerozdělování a všelijakým dalším omezením osobní svobody.
„Demokracie a ‚progresivní demokracie‘ jsou synonyma pro expanzi státu a jsou od této expanze neodlišitelné,“ píše Nick Land, druhý nejvlivnější neoreakcionářský myslitel po Moldbugovi. „Jelikož vítězství ve volbách je z drtivé většiny věcí kupování hlasů a jelikož informační orgány společnosti (vzdělávání a média) nejsou k uplácení náchylné o nic méně než elektorát, je každý úsporný politik jednoduše politik nekompetentní a demokratická varianta darwinismu se už postará o to, jak taková nemístná individua odstranit z genofondu.“ Výsledkem je vláda, která se rozrůstá a rozrůstá.
Moldbug je ještě příkřejší: „Cthulhu možná plave jenom pomalu. Ale plave vždycky doleva.“
Jedná se o myšlenkovou linii, ke které se poslední dobou hlásí čím dál víc mainstreamových libertariánů. V roce 2007 prohlásil ekonom Bryan Caplan v knize The Myth of a Rational Voter (Mýtus racionálního voliče), že demokracie nevyhnutelně povede k suboptimální ekonomické politice, protože širší veřejnost je systematicky zaujatá proti trhům, zvyšování produktivity a obchodu s cizinci. Peter Thiel, libertariánský miliardář, který spoluzakládal PayPal a Palantir a také první investor Facebooku, prohlásil v roce 2009: „Přestal jsem věřit, že se svoboda a demokracie slučují.“
Jakkoliv ovšem mainstreamoví libertariáni neskrývají své přesvědčení o chybách demokracie, jen zřídkakdy navrhují nějakou alternativu. Zato neoreakcionáři ano: monarchii. Tedy, ne monarchii konkrétně, ale jakýsi typ nedemokratického systému vlády s jistou panovnickou následností. Moldbug rád používá pojmy formalismus či neokameralismus, což je odkaz na kameralismus, filosofii vládnutí pruského krále Fridricha Velikého. Moldbugova vize je korporátní, národ v ní namísto toho, aby patřil nějakému královskému rodu, patří korporaci, která je zodpovědná svým akcionářům. „Pro neokameralistu je stát firmou vlastnící nějakou zemi,“ píše.
Když dostal dotaz, kdo by měl tuto firmu vést, projevily se Moldbugovy technologické kořeny. „Nabízí se říct, ‚ať to řídí Elon [Musk], ten bude vědět, jak na to‘, a to by klidně mohlo i sedět,“ odpovídá na můj email.
Libertariáni bývají obvykle také velcí fanoušci modernity, což neoreakcionáři navzdory vazbám na svět nových technologií skutečně, ale skutečně nejsou. Neoreakcionáři věří, že věci jdou už pěkně dlouho – možná od francouzské revoluce – do prdele. Aby doložil svou pravdu, Moldbug s oblibou vytahuje historky o kriminalitě za viktoriánské éry. Zde je popis Londýna roku 1876, který Moldbug cituje:
„Ve většině měst se samozřejmě najdou čtvrti se špatnou pověstí, v nichž čas od času dochází k útokům a krádežím… Ale každý muž průměrného vzrůstu a síly se může klidně procházet pěšky a sám v kteroukoliv hodinu ve dne nebo v noci největším ze všech měst i jeho předměstími, po silnicích, v krajině i opuštěnými venkovskými pěšinami a nikdy přitom nenarazí ani na náznak nebezpečí, pokud ho sám nevyhledá.“
Smysl je jasný: cítíte se vy stejně bezpečně v Americe jednadvacátého století? Pokud ne, není to třeba tím, že s uplývajícím časem nedošlo k pokroku, ale k úpadku?
„Současný systém sám sebe motivuje k tomu, aby se nadřazoval nad všechny předchozí systémy minulosti,“ píše neoreakcionář Michael Anissimov. „Reakcionáři poukazují na to, že takový pohled neodpovídá skutečnosti, a současnou společnost vidí ve skutečnosti ve stavu hlubokého úpadku, přičemž jako příklady soudobé kulturní a historické krize ukazují třeba na vysokou míru kriminality, sebevraždy, zadlužení vlád i domácností, rostoucí časové preference a nízkou úroveň občanského zapojení i na malé počty lidí, kteří jsou podle vlastních slov šťastní. Jako na další příklad úpadku lze poukázat i na demografickou krizi zemí prvního světa.“
Díky tomuto popírání příběhu o ustavičném pokroku je pro neoreakcionáře snazší zastávat se skutečně existujících monarchií v dějinách. Většina lidí by soudobé demokratické režimy označila za evidentně lepší než řekněme Anglii za vlády Alžběty I. Moldbug ale ničemu takovému nevěří:
„Hitler a Stalin jsou potraty demokratické éry – případy toho, co Jacob Talmon nazval totalitní demokracií. Nejlépe je to vidět na jejich naprosto nevídané snaze ovládnout veřejné mínění, a to propagandou i násilím. Alžbětina legitimita byla funkcí její identity – zbavit ji této legitimity bylo možno jen jejím zabitím. Alžbětin režim rozhodně nebyl nejstabilnější vládou v dějinách a zcela oproštěný od propagandy také nebyl, ale terorizovat občany, aby si vynutila jejich podporu, to královna nepotřebovala.“
Pokud se svoboda vlád skutečně zúžila a pokud se život v posledních stoletích skutečně zhoršil, pak je od těchto názorů už jen malý krůček k závěru, že demokracie je lež a absolutistická monarchie drží v ruce všechny trumfy. (Povšimněme si, že tato empirická tvrzení nejsou příliš pravdivá. Scott Alexander to skvěle vysvětluje zde – jeho výklad reakčních teorií na základě odhalování ďábla v detailu rozhodně není ztrátou času.)
Neoreakce, rasa a Katedrála
Druhým poznávacím rozporem mezi neoreakcionáři a libertariány je to, že neoreakce připisuje vysokou hodnotu příslušnosti ke skupině a skupinové loajalitě. Většina moderních libertariánů jsou individualisté, jejichž motivací je zabránit masám, aby utlačovaly individuum skrze mechanismus demokratické vlády.
Neoreakcionáři nejsou individualisté. Přemýšlejí v pojmech společenské struktury a řádu a na sociální třídy či rasy nahlížejí jako na stavební jednotky určující budoucnost dané společnosti. Neoreakcionáři jsou vyznavači kmenů a z drtivé většiny – nazývejme věci pravými jmény – jsou to také rasisté.
Zejména Moldbug vidí americkou společnost jako nějaký kastovní systém indického střihu. V Demokratické straně vidí jakousi koalici brahmánů (liberálně intelektuálních týpků, co chodili na fajnové školy), nedotknutelných (chudých, většinou černých lidí či latinoameričanů) a heilótů (pracovníci přišedší z Mexika). „Spojenectví nedotknutelných poskytuje progresivcům víc než jen voličskou základnu,“ píše Moldbug. „Dalitové jsou sval, milice, dav… Brahmáni mají v podstatě veškerý možný machiavellistický zájem na podněcování invaze barbarů z třetího světa. Čím víc, čím hůře, tím lépe. Jejich skutečným, dědičným nepřítelem je totiž domorodý barbar – polocivilizovaný Vaišja, nevzdělaný balík z Oklahomy, buran nadopovaný z megakostelů, volič Mikea Huckabeeho, příznivec Společnosti Johna Birche a mccarthyovec, člověk stavící Ameriku nade vše a Coolidgeův volič.“
Moldbug formálně odsoudil bílý nacionalismus (ostatně, jeho otec je Žid), ale učinil to takovým způsobem, že přitom současně vychválil mnohé jeho aspekty: „Ačkoliv sám nejsem bílý nacionalista, nejsem na jejich věci nijak alergický… Podle mě není bílý nacionalismus ani trochu účinným politickým nástrojem k řešení oněch velmi skutečných problémů, na které si stěžuje.“
Má pochopení pro argumenty dokazující rasovou podřadnost černých. „Od doby, kdy John Stuart Mill sepsal svou reakci na text Thomase Carlylea The Occasional Discourse on the Negro Question [Příležitostná řeč k negerské otázce], a pravděpodobně už i dlouho předtím, začali spisovatelé v rámci anglické protestantské tradice hájit ono nehorázně teologické tvrzení, že ‚všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní‘,“ napsal jízlivě v blogu z roku 2009. „Při absenci jakéhokoliv důkazu pro toto tvrzení lze vždycky tvrdit, že důkazy o opaku jsou nepřesvědčivé. Všimněte si, že přesně tatáž rétorická strategie může dokázat existenci Boha nebo třeba i létající špagetové obludy, když už jsme u toho.“
Neméně podstatné je, že Moldbug a další neoreakcionáři jsou přesvědčeni, že oponentní perspektivy – podpora rasistické vlády, opozice vůči černým osvobozeneckým hnutím atd. – jsou brutálně potlačovány americkými liberálními elitami: „zkuste to jen nadhodit,“ píše Moldbug, „a poznáte, co znamená mít nepřátele.“
Neoreakcionáři jsou posedlí touhou svrhnout to, co Moldbug označuje jako „Katedrála“: komplex elitních univerzit Ivy League, listu New York Times a dalších elitních mediálních institucí, Hollywoodu a dalších věcí, které tvarují a ovlivňují veřejné mínění tak, aby umlčely hlasy opozice.
Park MacDougald, ve svém vynikajícím textu o neoreakci v pojetí Nicka Landa, popisuje Katedrálu jako „mediálně-akademický mozkokontrolní aparát“. Podle mého názoru vystihuje Katedrálu nejlépe analogie k roli, jakou sehrává patriarchát v radikální feministické epistemologii či jakou sehrává ideologie v marxismu. Neoreakce požaduje totální změnu přemýšlení o tom, jak svět funguje, a takové pokusy obecně mohou zabrat jenom tehdy, když zaútočí na zdroje vědění dané společnosti a nabídnou teorii, proč tyto zdroje systematicky chybují.
Tímto způsobem rozložilo feministické bádání (a podle mého názoru správně) pseudovědecké pokusy vykreslit ženskou servilitu jako cosi přirozeného nebo mužskou agresivitu jako nevyhnutelnou a v důsledku přijatelnou. Ano – postupuje argumentace – tyto myšlenky mívaly v minulosti podporu elit, ale tyto elity jsou zasažené institucionálním sexismem. Podobně i marxisté neustále ostražitě sledují, jak snadno lze média produkovaná velkými korporacemi posunout k tomu, aby sloužila třídním zájmům těchto korporací. Filosof Paul Ricoeur tento typ argumentace kdysi užitečně nazval „hermeneutikou podezíravosti“.
Neoreakce tento přístup přejímá a staví ho na hlavu. Ne, naši vzdělávací základnu nenarušují buržoazní třídní zájmy ani institucionální sexismus, ale institucionální progresivismus. A strach z oživení monarchismu, tribalismu a předsudků.
Díky tomu je pak pro neoreakcionáře mnohem snazší obhájit si své vyprávění o západním úpadku a nezdaru demokracie. Pokud se ale podíváte na čísla, zdá se, že whigovská teorie dějin (všechno se zlepšuje, byť s omyly a těžkými začátky) je v zásadě správná. Extrémní chudoba je na historicky nejnižších hodnotách, hladovění a kojenecká úmrtnost prudce klesají, průměrná délka života roste, válek je méně, vzdělání je dostupnější, vražd ubývá atd.
Jenže co když jsou všechna tato čísla lež vytvářená předpojatými vědci z akademické obce, kteří patří ke Katedrále, a rozšiřovaná katedrálními mediálními nástroji, jako je třeba Vox? Co pak?
Neoreakcionářům předcházeli paleokonzervativci
Neoreakcionáři jsou velice zřetelně produktem nultých a desátých let nového tisíciletí, navazují však na rasové a tradicionalistické argumenty jednoho mnohem staršího hnutí: paleokonzervatismu. Tento pojem byl zaveden v osmdesátých letech a označuje variantu konzervativismu ztělesňovanou Robertem Taftem, senátorem z Ohia a legendárním izolacionistou, který v roce 1952 prohrál v boji o nominaci s Dwightem Eisenhowerem, a Patem Buchananem při jeho prezidentských kandidaturách v letech 1992, 1996 a 2000.
Paleokonzervativci se s mainstreamovými konzervativci shodují v sociálních otázkách – obvykle brojí proti sociálnímu státu, hlasitě odmítají potraty, oponují právům LGBTQ, prosazují modlitby ve školách a disproporční převahu mezi nimi mají tradicionalističtí katolíci. Jejich cesty se však rozcházejí u mezinárodních otázek, včetně imigrace, trhu a válčení.
Paleokonzervativci jsou většinou izolacionisté. Ameriku varují před tím, aby se zaplétala do zahraničních problémů, a zcela zavrhují pokusy neokonzervativců vyvážet demokracii jakožto hubris a věc odsouzenou k nezdaru. Z drtivé většiny nesouhlasili s válkou v Iráku a obvykle také bývají kritičtí vůči Izraeli. Současně také jejich nacionalismu bývá obvykle horečnatější než u mainstreamových republikánů. Z toho pak vyplývá velmi negativní pohled na imigraci, a to jak kvůli ekonomické hrozbě pro Američany, které v imigraci paleokonzervativci spatřují, tak i kvůli „škodám“, které páchá na americké kultuře. Také výrazněji podporují zavádění tarifů a ochranu trhu.
Ale po Buchananovi nenacházelo toto hnutí žádný silný celonárodní hlas. Po útocích z 11. září se mezi konzervativními intelektuály i politiky dostal paleokonzervativní izolacionismus do klatby. Mainstreamoví konzervativci jako George W. Bush a Marco Rubio prosazovali imigrační reformu, která neautorizovaným přistěhovalcům nabídla občanství. Opozice vůči volnému obchodu v řadách republikánské strany vyhynula.
Existuje víc důvodů, proč paleokonzervativci ztratili půdu pod nohama, hlavním důvodem však bylo, že toto hnutí mělo obrovský problém s rasismem. Konkrétně třeba skepse vůči zasahování do zahraničních událostí a skepse ohledně spojenectví s Izraelem se čas od času přelila do otevřeného antisemitismu.
Typickým příkladem je sága Josepha Sobrana. Dlouhé roky pracoval jako sloupkař pro National Review, ale v roce 1993 ho vyhodil William F. Buckley po letitých veřejných střetech kvůli jeho postoji k Izraeli a Židům obecně. Buckley v roce 1991 věnoval celé jedno číslo magazínu vlastní dlouhé eseji s titulem In Search of Anti-Semitism (Hledání antisemitismu), ve které odsoudil Buchanana (který tehdy soupeřil s prezidentem Georgem H. W. Bushem v republikánských primárkách) i svého zaměstnance Sobrana za protižidovské předsudky. Buckley měl pravdu. Sobran byl vážně antisemita světového měřítka – v jednom komentáři pro National Review například napsal: „Pokud se křesťané někdy chovali nepřátelsky k Židům, fungovalo to obousměrně. Někteří rabíni tvrdili, že je povolené nežidy podvádět a dokonce i zabíjet.“
Po odchodu z National Review se Sobranovy názory, řečeno slovy jeho kolegy paleokonzervativce a redaktora American Conservative Scotta McConnella „propadly do oblasti neobhajitelnosti“. Začal přednášet na konferencích organizovaných známým popíračem holokaustu Davidem Irvingem či popíračským uskupením Institute for Historical Review, přičemž při druhé jmenované příležitosti položil otázku: „Proč je to proboha ‚antisemitismus‘, když z důkazů vyvodím závěr, že standardně udávané počty zavražděných Židů jsou nepřesné či že Hitlerův režim, jakkoliv byl v mnoha ohledech špatný, neměl ve skutečnosti v úmyslu rasovou eliminaci?“
Sobran nebyl sám. John Derbyshire, pravděpodobně poslední skutečný paleokonzervativec, který v National Review zbyl, dostal vyhazov v roce 2012 poté, co napsal článek, v němž dětem uděloval rady typu „vyhýbejte se větším koncentracím černochů, které sami osobně neznáte“, „nechoďte do silně černošských čtvrtí“, a „pokud plánujete výlet na pláž nebo zábavního parku, zjistěte si, zda nehrozí, že bude ten den zaplavený černochy“.
Derbyshire následně začal psát na VDARE, což je antiimigrační bílá nacionalistická stránka pojmenovaná po Virginii Dareové, první bílé křesťance narozené v britské severní Americe. Onen článek, který ho stál místo, neuveřejnil Derbyshire v National Review, ale v magazínu Taki’s, což je médium, které řídí milionář a paleokonzervativec Taki Theodoracopulos a jehož šéfredaktorem dříve byl přesvědčený bílý suprematista Richard B. Spencer. Taki’s uveřejňoval například Theodoracopulosovy články vyjadřující podporu řecké neonacistické straně Zlatý úsvit.
Takový byl trend všech paleokonzervativců v poslední dekádě či dvou. Většinou se odvrátili od mainstreamových konzervativních platforem a přešli k otevřeně rasistickým uskupením jako VDARE, Taki‘s, American Renaissance a Occidental Observer. Časopis American Conservative si zaslouží obdiv, že udržel hranici a odmítl překročit do otevřeného bílého nacionalismu, jenže je v tom v zásadě jediný.
Pat Buchanan, velká politická naděje všech paleokonzervativců, celou dobu více méně veřejně zastával tytéž bigotní postoje. V roce 1990 nechvalně proslul tvrzením, že v Treblince nemohlo zemřít osm set padesát tisíc Židů udušením výfukovými plyny. V roce 2007 prohlásil: „Pokud chcete pochopit etnicitu a moc v [stočlenném ]Senátu Spojených států, pak vězte, že v něm zasedá třináct Židů. Židé přitom tvoří dvě procenta celkové populace. Tady se nachází skutečná moc.“ V roce 2008 napsal celou knihu, ve které prohlašuje, že za druhou světovou válku mohla v zásadě Británie a Hitler v tom byl z většiny bez viny. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že i Buchanan byl postupně čím dál více marginalizován, až v roce 2012 přišel o pozici u MSNBC.
Neoreakcionáři nejsou prostě jen dědici paleokonzervativců. Paleokonzervativci jsou v posledku silněji nábožensky založení a jsou loajálnější vůči americké ústavě i vůči základním republikánským ideálům. Ale neoreakcionáři mají s paleokonzervativci společnou víru v tribalismus i rasové rozdíly a také hluboké přesvědčení, že se je mainstream snaží rozdrtit. Joseph Sobran sice pojem „Katedrála“ nepoužíval, ale rozhodně by byl přesvědčený, že právě Katedrála nese vinu za jeho marginalizaci.
Pravicový kontingent na 4chanu a Redditu
Vůdčí a skuteční neoreakcionáři nejsou fanoušky Donalda Trumpa. „Jak se zdá, Trump nemá vůbec žádnou ideologii a jeho historické/intelektuální povědomí o tomto kontextu je velice malé,“ píše Moldbug – který teď už vystupuje pod svým rodným jménem Curtis Yarvin – v emailu.
„Sám bych rád v souboji s Trumpem viděl nějakého výkonného ředitele se skutečnou historií strategického řízení nějaké velké obchodní společnosti – nějakého Elona Muska nebo Jeffa Bezose. Ani si nemyslím, že by na ideologii tolik záleželo. Jakmile by se do úřadu dostal někdo kompetentní a dovedl by skutečně vnímat svou autoritu i odpovědnost, na ideologii by hned záleželo mnohem méně.“
Vazba mezi alternativní pravicí a Donaldem Trumpem místo toho vychází z jiné skupiny, která smísila přibližně paleokonzervativní myšlenky s internetovou kulturou. Teď samozřejmě mluvím o 4chan.
4chan je z většiny pořád ještě fórum pro trollování a nahodilé bláboly. Začalo jako platforma pro debaty o anime, a pokud došlo na politiku, nedělo se to podle nijak přísného dělení na levici a pravici, obvykle navíc skrze Anonymous, aktivistické uskupení, které se od 4chanu odklonilo k přímé akci. Protesty proti scientologii a vypouštění informací o pachatelích steubenvillských znásilnění rozhodně jsou politické akty, nelze je však jednoduše identifikovat jako levicové nebo pravicové.
Jenže v posledních letech se tu najednou objevil hlasitý pravicový kontingent. Jak vysvětluje Brian Feldman z New York Magazine, zčásti za to může nárůst popularity 4chanu. Původní oblíbený debatní board vyhrazený pro libovolná témata – /b/ – ustoupil alternativám, zejména /pol/ čili „politicky nekorektnímu“ fóru. „Pokud lze v rámci /pol/ vůbec mluvit o nějaké sdílené politické ideologii, pak je to jakási silně ironická směsice tuctové bílé nadřazenosti s neoreakcionářským hnutím,“ píše Feldman.
Jak píše Jacob Siegel z Daily Beast, „nejčastěji /pol/ připomíná [bílý suprematistický blog] The Daily Stormer s menším rozlišením mezi signálem a šumem“. Povšimlo si toho i Southern Poverty Law Center – Keegan Hankes řekl Siegelovi: „Role 4chanu se nesmí podceňovat. Mezi internetově a technologicky zběhlými příznivci bílého nacionalistického hnutí narážím na zmínky o 4chanu neustále. Právě z 4chanu čerpají názory.“
Hankes si všiml téhož trendu i na Redditu. V eseji pro Gawker uvedl, že „Reddit se čím dál víc stává domovem antičernošských rasistů – a často i nejjedovatějších a nejnásilnějších podob propagandy, na jaké lze dnes narazit“.
Tento proud se vlil do hnutí za Trumpem. Milo Yiannopoulos, autor Breitbartu a významný Trumpův zastánce, který je možná nejhlučnějším propagátorem alternativní pravice na internetu, proslul tím, že zaměstnává celou armádu internistů, kterým sám říká „mladí kluci z 4chanu“. V rámci vlastního manuálu k alternativní pravici Yiannopoulos a spoluautor Allum Bokhari uvádějí, že alternativní pravice na /pol/ používá rasismus čistě kvůli jeho šokující síle:
„Jako děcka v šedesátých letech šokovala rodiče promiskuitou, dlouhými vlasy a rock’n’rollem, tak stejně i mladé memové brigády alternativní pravice dnes šokují starší generace pobuřujícími karikaturami, od židovského „Shlomo Shekelburga“ až po „Vyžeňte Kebab“, což je internetový vtípek pro zasvěcené o bosenské genocidě. Je to opravdová bigotnost? O nic víc, než nakolik byli fandové death metalu v osmdesátých letech opravdoví satanisté. Je to prostě nástroj, jak vycukat prarodiče… Mladé lidi alternativní pravice možná prvotně nepřitahuje proto, že by je to nějak instinktivně táhlo k této ideologii: přitahuje je, protože působí čerstvě, troufale a zábavně, kdežto doktríny jejich rodičů a prarodičů jim připadají nevzrušující, přemrštěně kontrolující a přehnaně vážné.“
Jako bonus rádi citují Modbuga/Yarvina: „Pokud pětasedmdesát let budujete jakési pseudonáboženství kolem čehokoliv – etnické skupiny, sádrového světce, pohlavní zdrženlivosti nebo Létající špagetové obludy – nemůžete se divit, když pak bystří devatenáctiletí přijdou na to, že urážet tuhle věc je kurevsky nejzábavnější věcí na světě. Protože je.“
Tato větev alternativní pravice hraje významnou úlohu i v hnutí Gamergate, což je vytrvalá snaha zastrašovat ženy v herním průmyslu, aby konečně přestaly mluvit o rovnosti a zobrazování. Yiannopoulos, který kdysi popsal gamery jako „smradlavé beta samečky, co se drbou na koulích a zastydli ve dvanácti“, se aféry Gamergate chytil coby kauzy s reakcionářským potenciálem. „Gamergate je zajímavá – a přitahuje pozornost lidí, jako jsem já –, protože je to za poslední dekádu či déle první pořádná ofenziva v rámci kulturních válek vedená proti těm, co všem pořád vnucují provinilost a rádi by všechny vodili ručičku, proti autoritářům a krajně levicovým agitátorům,“ napsal na sklonku roku 2014.
Spřízněnost mezi gamery a pravicovou politikou dává smysl. „Není těžké pochopit, proč se tahle ideologie snadno uchytí zrovna u bílých geeků mužského pohlaví,“ uvedl Klint Finley ve svém vynikajícím manuálu k neoreakci. „Namlouvá jim, že právě oni jsou přirozenými pány světa, ale že je současně utlačuje tajný náboženský řád. A čím víc mediální pozornosti se zaměřuje na nerovnost na pracovišti, gentrifikaci a propastné rozdíly v bohatství, tím víc jim to potvrzuje jejich předpojatost.“
„Gamergate začala jako hodně rozličná, hlasitá opozice vůči tomu, co jim připadalo jako neetický žurnalismus, spousta anonymních pravičáků z /pol/ však zároveň využila protilevicový charakter Gamergate a vytvořila řadu lživých identit,“ napsal anonymní uživatel 4chanu a bývalý příznivec Gamergate. „Dneska je těžké najít uživatele 4chanu, který by neměl vazby na krajně pravicovou politiku.“
A tohle nadšení pro krajně pravicovou politiku se vlilo do trumpismu. JaredTSwift, příznivec alternativní pravice, který začal na 4chanu, se rozplýval v rozhovoru s Oliverem Leem z Motherboard: „Trump byl memovatelný a zábavný a něco takového jako zákaz muslimského přistěhovalectví by před tím nikoho ani nenapadlo vyslovit.“
Domovská platforma Trumpových podporovatelů na Redditu s dominantním podílem alternativní pravice – r/The_Donald – dosáhla v březnu padesáti dvou milionů návštěv, výrazně více než r/SandersForPresident s pětatřiceti miliony návštěv. Hnacím motorem je tady CisWhiteMaelstrom, uživatel, jehož samotné jméno představuje ten typ záměrně urážlivého trollování, které je charakteristické pro alternativní pravici na 4chanu. „Pročítat r/The_Donald je jako zabrousit do (převážně mužského) rváčského klubu pro jedince, kteří si připadají obklíčení ‚politickou korektností‘,“ řekl ve své reportáži pro MSNBC Benjy Sarlin. Už jen při zběžném prohlížení stránky narazíte na časté narážky na „cuckservatives“, což je pojem alternativní pravice, kterým přirovnává mainstreamové konzervativce k paroháčům (cuckholds).
Je alternativní pravice podstatná pro Donalda Trumpa?
Ačkoliv alternativní pravice představuje velký díl Trumpových online podporovatelů – pokud jste někdy kritizovali Trumpa na Twitteru, pravděpodobně jste na alternativní pravičáky záhy narazili –, internet není skutečný svět. Nejsou nezbytnou součástí Trumpovy voličské koalice. Nejsou dostatečně organizovaní, aby dovedli klást vládě politické požadavky, a navíc jsou mainstreamovou politikou natolik rozčarovaní, že by je něco takového ani nenapadlo.
Pokud tedy záleží na roli, jakou alternativní pravice sehrála v Trumpově hnutí, záleží na ní proto, že ukazuje možnou cestu, jak by trumpismus mohl přežít Trumpa. Trump všem ukázal, že otevřené pohrdání rasovou rovností, obnaženě tribalistické dovolávání se bílé rasové solidarity a vágně autoritářská rétorika mohou dohromady vytvořit velmi úspěšnou kampaň. To dodává alternativní pravici nový význam a pomáhá přesvědčit členy alternativně pravicového hnutí, že by Amerika už možná mohla být připravena na jejich myšlenky.
Jestli vám to připadá moc přitažené za vlasy, stačí si vzpomenout, že bílí suprematisté typu Stroma Thurmonda a Jamese Eastlanda zasedali v americkém senátu před čtyřiceti, třiceti i dvaceti lety. Naše stávající éra, kdy u moci nejsou žádní nepokrytí bílí nacionalisté podporovaní organizovanou voličskou skupinou téže orientace, je výjimkou, ne pravidlem.
„Trump je svítilna. Vrhá světlo na zapomenuté pravdy,“ píše neoreakcionář Ryan Landry. „Trump vrhá světlo na skutečnost, že jsme se dostali do bodu, kdy kandidát, který implicitně obhajuje bílé, je považovaný za nebezpečného a za důvod k protestům. (…) Ti na okrajích o této protibílé mánii ví už dlouho, ale protestní bouře ukázaly její skutečnost milionům dalších lidí.“
A přesně o to jde. Neoreakce je na okraji, stejně jako je na okraji alternativní pravice jako celek, ale u Trumpa to neplatí. Trump je jednoznačně mainstream. A děsí mainstreamová konzervativní média, jako je National Review a Commentary. A jako Gamergate i on je náznakem, že by si neoreakční alternativně pravicové myšlenky mohly prorazit cestu k širší veřejnosti a že kandidáty podporované alternativní pravicí čeká zářivá budoucnost.
Autor je novinář a redaktor onlineové platformy Vox.
Z anglického originálu The alt-right is more than warmed-over white supremacy. It’s that, but way way weirder, publikovaného na stránkách online platformy Vox, přeložil Pavel Černovský.