Bezpečný film o nebezpečných činech

Poslední snímek Olivera Stonea překvapí hlavně svým relativně konzervativním pojetím.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že se režie hollywoodského snímku o Edwardu Snowdenovi ujal právě Oliver Stone. Jako filmař se Stone dlouhodobě věnuje politickým otázkám a svými kritickými postoji k současné Americe nešetří ani ve veřejných vystoupeních. V příběhu Edwarda Snowdena se mu naskytla příležitost ohledat stinnou stránku USA. O to větší rozpaky však budí právě samotné zpracování filmu. Významný whistlerblower Edward Snowden, který veřejnosti odhalil masivní špehování amerických občanů ze strany vlády a svým radikálním krokem zpochybnil samotné základy americké demokracie, se stal tématem překvapivě konzervativního snímku.

Oliver Stone nezvládá přesvědčivě postihnout v základní šíři ideje, kterých se Snowdenovo jednání dotýká, ani důvody, proč Snowden informace zveřejnil. Namísto toho si dopomáhá umělými a nepříliš věrohodnými dramatickými konflikty.

Při sledování filmu se na mysl vkrádá nepříjemná otázka: Z jakého důvodu vůbec vznikl? Snowdenovým odhalením, ale i jeho pozoruhodnou osobností se totiž již zaobíral dva roky starý, Oscarem oceněný dokument Citizenfour režisérky Laury Poitras. Velkou část zmíněného dokumentu tvoří pasáže, ve kterých se Edward Snowden společně s dokumentaristkou a dvěma novináři připravují v hotelovém pokoji v Hongkongu na zveřejnění informací. Tyto okamžiky se staly i východiskem a rámcem pro vyprávění životopisného dramatu Olivera Stonea.

Americký herec Joseph Gordon-Levitt s vousem střiženým po vzoru Edwarda Snowdena tak pobíhá po pokoji, peřinou ucpává škvíry ve dveřích, mobilní telefony zavírá do mikrovlnné trouby a hrozí se každého zazvonění hotelového telefonu. Snowden je ve Stoneově režii trochu podivínštější, atmosféra je mnohem dramatičtější a obraz je zrnitější, roztřesenější a vůbec „dokumentárnější“. Ve volných chvílích pak Snowden vzpomíná na svůj předchozí život.

Hollywoodská klišé

Zhruba desetileté období života Edwarda Snowdena je vyprávěno jako klasické hollywoodské drama. Jeho neúspěšnou kariéru v armádě sledujeme v sérii záběrů jak vystřižených z Kubrickovy Olověné vesty. O chvíli později už probíhá jeho zácvik do tajných služeb, kde se setkává nejenom se svojí budoucí Nemesis, ale i s otřesně plochou komickou figurkou ztvárněnou Nicolasem Cagem (ve filmu je zřejmě jen proto, aby na konci mohl u televize provolat: „On to dokázal!“). Snowden se potkává se svou první láskou a řeší první etická dilemata. Z naivního mladého republikána se přerodí v uvědomělého liberála, který věří, že Barack Obama něco změní.

Pro celé vyprávění jsou příznačná zcela protichůdná a vnitřně nesoudržná režijní rozhodnutí. Příběh je postavený jako hollywoodská látka bohatá na instantní emoce a naivní pravdy. Formálně se však film tváří, jako by nám servíroval neutěšenou realitu ve vší její syrovosti. Obzvlášť bizarně působí spojení avantgardních kompozic, velkých detailů, neobvyklých střihů, záběrů na extrémně dlouhé objektivy či dokumentární kamery se schematickým příběhem plným klišé a náležitě naléhavým hollywoodským hudebním podkresem.

Střídání poloh a nestálý styl však naráží i na jisté morální mantinely. Do jaké míry je ospravedlnitelné, když autenticky působící záběr z bombardujícího dronu střídá vizuálně vymazlený ultra cool průlet kamery kolem hlavy Snowdena? Rozrušující a autentizující prvky totiž nemají vytrhnout diváka z pohodlí sedačky kinosálu, ale naopak umocňují patos vyprávění. Oliver Stone inkorporuje dokumentární stylizaci a zneklidňující formální postupy, aby na nich vystavěl ten nejkýčovitější emocionální doják. V míře patosu a nezáměrné směšnosti pak jde až na samotnou hranu únosnosti. Pryč jsou doby, kdy měly jeho filmy alespoň ambici divákem otřást. Zde má mít, přesně v duchu režisérovy filmografie posledních let, šokující povahu spíše samotný výběr tématu či název filmu než obsah a zpracování.

Smířlivý film

Samotný příběh Snowdena je festivalem figur a postupů známých ze špionážních thrillerů. Oliver Stone nezvládá přesvědčivě postihnout v základní šíři ideje, kterých se Snowdenovo jednání dotýká, ani důvody, proč Snowden informace zveřejnil. Namísto toho si dopomáhá umělými a nepříliš věrohodnými dramatickými konflikty. Pro protagonistu se okamžikem zlomu nestává střet s nějakým vlastním morálním přesvědčením, ale konkrétní situace, kdy se jeden z vysokých důstojníků CIA doslova promění v obludné ztělesnění Velkého bratra. Ačkoli Stone nedokáže dostát společenské závažnosti tématu, které zpracovává, nelze mu upřít jistou řemeslnou dovednost na úrovni žánru. Snowden je přese všechno film, který si svou výstavbou udržuje diváckou pozornost od začátku až do konce. A je poměrně snadné nechat se příběhem strhnout.

Zdá se, že osud Edwarda Snowdena slouží víc samotnému filmu než opačně. O to víc možná zamrzí závěrečné cameo. Oliver Stone natočil snímek, který se pokouší významnou událost usadit do tradičních hollywoodských schémat. Určitě nemůžeme Oliveru Stoneovi upřít zásluhy na tom, že se mu podařilo téma zpopularizovat a zprostředkovat mainstreamovému divákovi. Kdo by ovšem čekal něco nebezpečného, kritického nebo nekompromisního, bude zklamán. I pokud jde o hodnocení administrativy Baracka Obamy, vyznívá film mnohem smířlivěji než například již zmiňovaný dokument Citizenfour, jenž je jistě i vhodnější alternativou pro diváky, kteří se o tématu chtějí něco dozvědět.

Autor studuje filmovou režii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies