Polemiky bez konce, jež se dnes točí téměř kolem všeho, co se objeví v médiích v souvislosti s islámem a muslimy, umocňují mimo jiné i naprosto rozdílná východiska diskutujících, a proto v této souvislosti právem hovoříme o střetávání i míjení se. Nejen, že si dnes každý může pod pojmem islám představit něco zcela odlišného, navíc může tuto svou představu zevrubně podložit bohatými argumenty, přičemž preferované informační zdroje snadno napoví, o jakém islámu vlastně bude řeč. A totéž platí i pro islamofobii: abychom mohli pochopit současné polemiky kolem islámu a muslimů a zároveň dokázali kontextualizovat přístupy obhájců i odpůrců islámu, muslimů i protiislámských aktivistů, musíme začít u informačních zdrojů. Ty lze rámcově rozčlenit do tří kategorií, na produkci odbornou či popularizační, muslimskou a protiislámskou. Zde se, přirozeně, zaměříme na tu poslední.
Jde sice o nejmladší, ale dnes nejrychleji se rozrůstající kategorii a zároveň rozmanitou škálu textů, kde vedle vůči islámu nesmiřitelné, leč argumentačně propracované tvorby odrážející fakt, že příslušní autoři o islámu mnoho vědí (často totiž jde o bývalé muslimy), lze najít rovněž mnoho nepříliš sofistikovaných černobílých pamfletů na téma „my a oni“, „civilizace a anticivilizace“ a tak podobně. Všechna tato protiislámská produkce má jeden společný jmenovatel: informování o islámu jde ruku v ruce s jeho hodnocením (čtenář tedy nemusí tápat, jaký názor si odnést).
Antiislámské bestsellery
Průkopnickým počinem se v tomto ohledu stal vlivný manifest Proč nejsem muslim autora skrývajícího se pod pseudonymem Ibn Warraq (což znamená „syn antikváře“). Ten má s mnoha dalšími protiislámskými tituly řadu společných rysů, především přesvědčení, že pro boj proti islámu bohatě postačí „munice“, kterou skýtají samy muslimské prameny. Jinak řečeno, proti islámu lze bojovat „jeho vlastními zbraněmi“. Jak jsou odpůrci islámu přesvědčeni, samy muslimské texty totiž usvědčují islám z nepravostí. V případě díla Ibn Warraqa se s tvrdou kritikou a odhalováním „pravé tváře islámu“ pojí nekompromisní odsuzování západních odborníků na islám, kteří v jeho očích selhali, když politické korektnosti či oportunistickým zájmům obětovali vědeckou poctivost.
Abychom mohli pochopit současné polemiky kolem islámu a muslimů, musíme začít u informačních zdrojů.
Nesporný vliv na české odpůrce islámu má americký spisovatel Robert Spencer. Český překlad jeho knihy Islám bez závoje již názvem naznačuje, že dílo hodlá „demaskovat“ a „odhalovat“ pravou podstatu islámu, v čemž nás jen utvrdí podtitul Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství. Spencer, zakladatel vlivné iniciativy JihadWatch, se soustřeďuje na kontroverzní aspekty islámu a jeho civilizace. Bez ohledu na to, zda čtenářovy názory na islám ladí či neladí s těmi Spencerovými, by autorovi neměla být upírána jedna přednost: nepostrádá totiž znalosti (byť jich užívá vysoce selektivně), přehled a přesvědčivost. Odpůrci islámu proto jeho dílo pokládají za vědecké a tento jejich přístup převzala i mnohá média. Právě v tom však tkví hlavní problém Spencerova počinu, kupříkladu ve srovnání s Ibn Warraqem. Ibn Warraq vcelku transparentně vytáhl do boje „proti islámskému tmářství“ (a jeho angažovanost není v rozporu s jeho erudicí, kterou mu neupírají ani zarytí názoroví odpůrci), zatímco Spencer předkládá svou knihu jakožto „akademický počin“ a zároveň objektivní výpověď člověka, který ví, „jak je tomu doopravdy“. Jeho ekvilibristika s fakty, jakož i výběr literatury, ho však usvědčují z toho, že s vědou má jeho kniha pramálo společného. To však na jeho čtenářské oblibě nic nemění – to, že píše bestselery, mu ostatně neupírají ani jeho oponenti.
Anglicky čtoucí čeští islamofobové svou přízeň mohou dělit mezi Roberta Spencera a Daniela Pipese, a to přesto, že jejich názory jsou prakticky neslučitelné. Pipes totiž soudí, že islamismus je totalitarismus, a domnívá se, že jde o fenomén 20. století, jenž nemá skutečnou oporu v dějinách islámu, nýbrž je inspirován evropskými totalitarismy 20. století. Není tedy islámským tradicionalismem, nýbrž modernismem, k němuž se – dle Pipese – dnes hlásí asi 15 procent muslimů. Naproti tomu Spencer tvrdí, že žádný „umírněný islám“ neexistuje, poněvadž islám je ze své podstaty radikální a násilnický. Existují sice umírnění muslimové, to jsou ovšem z hlediska islámu muslimové špatní. Naopak ti, které označujeme za islamisty, jsou ve skutečnosti ryzejšími představiteli autentického islámu než ti umírnění.
České tituly
Na českém knižním trhu se objevily jak překlady děl celosvětově známých odpůrců islámu (vedle Spencera a Ibn Warraqa též Ali Sina, Ayaan Hirsi Ali nebo Sabatina James), ale též původní česká islamofobní produkce. K prodávaným titulům patří Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra Martina Janečka, publicisty a toho času redaktora štvavého webového zpravodajství „ze světa obráceného půlměsíce“ Eurabia. Pod názvem, který zní téměř ironicky, ale je myšlen smrtelně vážně, najdeme selektivní výčet všemožných muslimských zločinů a nepravostí od šerého dávnověku až po žhavou současnost.
Jedním ze zdejších mediálně nejviditelnějších odpůrců islámu je Lukáš Lhoťan, bývalý muslimský aktivista, nyní katolík a nakladatel. Jeho Islám a islamismus v České republice patří k neodmyslitelné argumentační výbavě českých odpůrců islámu – a je třeba dodat, že naprostá většina kauz, které prohloubily nenávist ke zdejší muslimské komunitě, tak či onak s působením Lukáše Lhoťana souvisí. Původní myšlenka, kterou prosazoval ještě jako tzv. liberální muslim – totiž snažit se o to, aby se sami muslimové pokusili vyrovnat se s radikály ve vlastních řadách a podporovat rozumně smýšlející muslimy proti fanatikům – nebyla vůbec špatná, neboť podobný přístup, jak se dnes ukazuje na příkladu řady západních států, bude stále více potřebný. Důvěryhodnost Lhoťanových odhalení nicméně byla již mnohokrát předmětem sporů a internetových přestřelek, přičemž není pravděpodobné, že by spory kolem jeho aktivit jen tak utichly.
Jako guru českého odporu vůči islámu bývá často vnímán i spisovatel Benjamin Kuras. Jeho psaní o islámu již „otevřelo oči“ mnoha čtenářům, mimo jiné, jak sám prohlásil, předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Sami vůdčí představitelé českých islamofobů se k jeho dílu hlásí jako k nezpochybnitelné autoritě a pokládají Kurase za svého učitele. To platí i pro mediálně nejznámějšího českého bojovníka proti islámu Martina Konvičku, který své blogování o islámu vydal v nakladatelství Lukáše Lhoťana. Neměli bychom však opomenout ani průkopnickou roli Valentina Kusáka, aktivisty z Hradce Králové a zakladatele sdružení Antimešita, jemuž se jako prvnímu podařilo k boji proti islámu přitáhnout zájem médií. Svou „troškou do mlýna“ hrubozrnné protimuslimské rétoriky přispěla též advokátka Klára A. Samková, která se proslavila silnými výroky o islámu pronesenými v rámci konference pořádané na půdě Poslanecké sněmovny. „Klasikem“ protiislámského štvaní zůstává Adam B. Bartoš, jenž své nenávistné výlevy proti muslimům publikoval a hlásal již v dobách, kdy se jiní protiislámští bojovníci teprve rozkoukávali.
Pozornost si v našem kontextu jistě zaslouží i překladové tituly. Hojný argumentační materiál odpůrcům islámu dodává zejména Bill Warner (vlastním jménem Bill French), americký protiislámský aktivista, který se rozhodl bojovat s islámem „tvrdými daty“, což odpovídá jeho původnímu vzdělání matematika a fyzika. Stejně jako řada dalších odpůrců islámu se rozhodl porazit islám jeho vlastní municí. Korán, hadíthy a životopis proroka Muhammada proto rozebral na prvočinitele, aby prokázal, že zlo tkví v samých základech. Mechanickou aplikací statistických metod na islámské texty tak – jak sám deklaruje ve svých přednáškách, které zazněly i v Praze a Brně – údajně dokázal, že islám je více politickým systémem než náboženstvím, nezná dobro pro nemuslimy, je neslučitelný se západním pojetím lidských práv, utlačuje ženy a podobně. Do češtiny byly přeloženy čtyři jeho knihy, například Právo šaría pro nemuslimy a Síra, život Mohameda.
Nenávist odpadlíků od islámu
Samostatnou kapitolu soudobé islamofobní produkce tvoří díla bývalých muslimů, tedy odpadlíků od islámu, kteří se rozhodli vydat osobní svědectví. A právě z řad exmuslimů se rekrutuje část ideologů protiislámského hnutí, jejichž úspěch se odvíjí od toho, nakolik se jim daří přesvědčovat své spoluobčany, že právě oni znají děsivá tajemství bývalých souvěrců, ohrožujících Západ. Tito islamofobové nezřídka bývají dvojnásobně bojovní i nenávistní, poněvadž sami sobě i svým novým spolubojovníkům musí dokázat opravdovost vlastní proměny.
Význačné místo mezi protiislámskými klasiky nesporně náleží autorovi píšícímu pod pseudonymem Ali Sina, jehož skutečnou identitu znají jen nejbližší spojenci. Jde o původem íránského odpadlíka od islámu, jenž spolu s Pamelou Geller, Walidem Shoebatem, Robertem Spencerem či Davidem Horowitzem patří k nejvlivnějším protiislámským aktivistům etablovaným v USA. Domnívá se, že islám je z podstaty věci nereformovatelný a jediný způsob, jak jej porazit, je přesvědčit muslimy, aby se ho sami vzdali, čehož hodlá dosáhnout demaskováním zla v jeho základech, mimo jiné prostřednictvím psychologizujícího portrétu proroka Muhammada. Do češtiny byly přeloženy dvě jeho publikace: Jak porozumět Mohamedovi a muslimům a Stručný životopis zakladatele islámu.
Velké a zasloužené mediální pozornosti se těší další odpadlice od islámu Ayaan Hirsi Ali, jejíž autobiografické vyprávění Rebelka s podtitulem Odvrácená strana islámu u nás vyvolalo zájem médií a podle všeho se i dobře prodává. Dětství v Somálsku, neradostný pobyt v Saúdské Arábii i život v Nizozemí, kde se zapojila i do politiky, vydá na příběh plný napětí a zvratů, který se čte jako román. Nedávno vyšel český překlad její knihy Kacířka s podtitulem Proč islám právě teď potřebuje reformaci. Název hovoří za vše. Ayaan Hirsi Ali se v textu sama nepokládá za odpadlici, nýbrž se hlásí k reformovanému islámu, který si, dle jejího výkladu, ponechá to dobré a zbaví toho zlého. Osobnost a dílo Ayaan Hirsi Ali je předmětem vášnivých sporů, je nepochybné, že v řadě bodů (např. v hodnocení proroka Muhammada) se dotkla muslimů na tom nejcitlivějším místě, přesto však – jak je autor těchto řádek přesvědčen – její označení za islamofobku by nebylo správné, protože její, jakkoliv kontroverzní, vklad do debat o islámu jde dalece nad rámec pouhého pranýřování či paušalizujících negací. Naopak mnohde předkládá řadu návrhů, s nimiž sice čtenář nemusí souhlasit, ale jistě má smysl o nich přemýšlet.
Českého překladu se dočkal rovněž pohnutý životní příběh další známé odpadlice od islámu, Sabatiny James, která – byť se sama považovala za Rakušanku – byla konfrontována s nelítostným pojetím rodinné cti, jemuž se přes svůj pákistánský původ nakonec dokázala úspěšně vzepřít. Protiislámským étosem naplněných titulů bychom však na českém knižním trhu našli mnohem více.
Autor je orientalista.
Text pochází z připravované kolektivní monografie pracovně nazvané Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy.