Odpočívej v pokoji, bubenečská nádražko

Přežije fenomén české nádražní hospody přechod na elektronickou evidenci tržeb?

V pondělí večer mi na mobilu pípla zpráva, která se četla těžko: „Bohužel jsme se s tátou dohodli, že to zavíráme a s koncem měsíce hospodu odevzdáváme, tak se nezlob.“ Známá nádražní hospůdka v Bubenči ukončila provoz, aby nemusela instalovat registrační pokladnu. Jakýkoli nářek je už v tuto chvíli zbytečný – zákon o evidenci tržeb je dávno schválený a veškeré zásoby alkoholu vypité.

Typická čtyřka

Bubenečská nádražka není jediným podnikem, který nepřežil přechod na elektronickou evidenci tržeb (EET) – podobný osud na konci listopadu potká například i vyhlášený Kufr ve Vrchlabí nebo legendami opředenou dvojnádražku v Hranicích na Moravě. Jednalo se však o natolik svébytný pajzl s natolik specifickým osudem, že si zaslouží zvláštní vzpomínku. V zásadě šlo o typickou českou čtyřku, v níž se cigaretový dým zažíral do zažloutlých záclon, cigaretový popel do zamaštěných ubrusů a pohled letitých štamgastů až někam do ledví náhodně zabloudivších pocestných. Útlocitnější povahy to samozřejmě mohlo navždy odpudit, ty romantičtější však v líně se převalující atmosféře nalezly zvláštní půvab, vnitřní klid a potenciál pro pořádání rozmanitých kulturních soirée. Odměnou jim pak mohly být tradiční podzimní zabijačky, které pro své hosty doma v dílně připravoval hostinský Erich, původním povoláním řezník.

Tradiční nádražka je na rozdíl od restaurací a náleven v městské zástavbě prostor navýsost demokratický.

Zejména díky této nostalgické klientele pak bubenečská nádražka o dva roky a tři měsíce přežila svou klinickou smrt. Od pátku 29. srpna 2014, kdy v čase 0:34 zastavil na nádraží Praha-Bubeneč poslední vlak, totiž přišla o většinu svých tradičních hostů, kteří si tu cestou z práce dávali pivo a párek. Na hadičkách a kapačkách hospodu udržovala hrstka věrných štamgastů, občasní kolemjdoucí a nepravidelné punkové koncerty. Nádražka bez nádraží celou dobu balancovala na hraně rentability a s vidinou nutnosti pořízení registrační pokladny za deset tisíc a placení měsíčního pětisetkorunového výpalného zájem personálu o další provozování hospody uvadl.

Demokratický prostor

Na to, že přechod na elektronickou evidenci tržeb v brzké době nepříznivě zasáhne nemálo drobných podnikatelů, už jsme se vnitřně připravili. Nádražní restaurace, hospody a bufety jsou však přesto něčím specifickým – už jen proto, že pokud zavřou, v daném místě za ně zpravidla není žádná náhrada. Jedná se přitom o poměrně svébytný poddruh českého pohostinství, jehož ducha dotváří právě nepředvídatelná fluktuace klientely. Dopolední setkání školního výletu a party koloťuků nad párkem v rohlíku je tak vlastně analogovou verzí postdemografického chování, jež badatelé začali na internetu zkoumat teprve někdy před dvěma lety. Tradiční nádražka je na rozdíl od restaurací a náleven v městské zástavbě prostor navýsost demokratický, kde se nebere ohled na národnost, věk, vzdělání nebo výplatní pásku: když nám ujede vlak, sejdeme se v ní všichni.

Právě vyčkávání na vlak uštědřilo za poslední léta nádražkám sice nenápadnou, ale o to bolestivější podpásovku. Optimalizace návaznosti jednotlivých spojů způsobila, že místo dřívějších patnácti minut dnes čekáte na přestup minut jen pět a na pivo v hospodě už vám jaksi nezbývá čas. Přidejte k tomu donedávna ne úplně přívětivou nájemní politiku Českých drah, které až do letošního srpna nádražní budovy spravovaly, a vyjde vám, že klasická česká nádražní restaurace, kde dostanete takřka v kteroukoli denní dobu něco teplého k jídlu, se do dnešního zrychleného světa už moc nehodí.

Zrychlený svět

Nadávání na systém a hledání viníka ale v téhle situaci příliš nepomůže. Babiš může být křivý, ajznboňáci leniví a živnostníci vyčůraní, jenže nikdo z nich za nás ty hodiny v nádražkách neodsedí. Podobně jako už jsme zapomněli čekat na vlak a cestovat železnicí, zapomněli jsme i na to, že nějaké nádražní osvěžovny existují. Autor tohoto textu ani nedokáže spočítat, kolikrát se ho za poslední dva roky jeho přátelé a známí zeptali, zda bubenečská nádražka stále funguje. Sice si uvědomujeme, že zahulené čtyřky tak nějak patří k českému kulturnímu a mentálnímu dědictví a byla by škoda je rušit, ale nejraději bychom byli, kdyby se přestěhovaly do méně frekventovaných lokalit a kdyby do nich místo nás chodil někdo špinavější. Mentalitu dnešní doby asi nejlépe vystihuje přístup organizátorek a organizátorů akce Nádraží Bubeneč žije!, která ve výpravní budově proběhla začátkem loňského prosince: než aby se lidi sebrali a vyrazili s kamarády na pivo do fungující hospody, v níž se navíc téměř každý týden konají koncerty, vymýšlejí krkolomné akce pro „oživení veřejného prostoru“ s pomocí nejrůznějších kejklířů bez vazby na konkrétní místo, zato s podporou firmy Provident.

Naděje na lepší zítřky však stále žije. Nádražky jenom nezanikají, ale i vznikají: za poslední rok se v Česku zrekonstruovalo a znovuotevřelo několik nádražních hospod s přívětivou atmosférou – namátkou třeba v Hostivici, Písku nebo Pardubicích. A věřte nebo ne, ani ta naše milá bubenečská není oním případem podniku s rodokmenem, jež by fungoval nepřetržitě od dob císaře pána. Ač byla stanice v Bubenči uvedena do provozu již v roce 1850, samotná hospůdka tu existovala teprve od roku 2002 – nejprve jen jako okénko s prodejem piva, a teprve po spojení s bývalou čekárnou jako skutečný lokál. Můžeme tak stále doufat, že česká podnikavost s nutností elektronické evidence tržeb nezanikne a že třeba v brzké době povstanou nové nádražky.

Autor provozuje web Vágus.cz.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies