Ideály roku 1989 se zvrátily ve svůj opak

Exkluzivní rozhovor s chorvatským filosofem Borisem Budenem o konci postkomunismu a utopiích.

Boris Buden je známý chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Jeho kniha Konec postkomunismu vyšla před časem v českém překladu. Buden tvrdí, že naděje vkládané po roce 1989 do představy, že navážeme na západní ideály demokracie, svobody a tržního hospodářství, se ukázaly jako naprostý přelud: „Máme před sebou realistickou vyhlídku dystopie jako výsledku revolucí z roku 1989.“

 

Jste známý jako tvrdý kritik postkomunistické transformace. Přiměla vás k vašim názorům zkušenost s krvavým rozpadem Jugoslávie? Nebo to bylo něco jiného?

Už po výsledcích prvních takzvaně demokratických voleb jsem si přestal dělat jakékoliv iluze. Bylo mi jasné, že to, co se nazývá demokracie, není nic jiného než pokračování druhé světové války tak, aby se zpětně přepsaly dějiny a změnily se její výsledky. Poražení z roku 1945 se najednou ocitli na scéně jako vítězové, kteří „berou vše“, ale jen proto, aby všechno zničili. Nejen Chorvatsko, ale celý prostor bývalé Jugoslávie byl zdevastován ekonomicky, kulturně a především morálně. Nachází se teď v politické pasti – stal se z něj svazek rádoby nezávislých národních státečků, které spolu soutěží v tom, kdo poskytne horší životní úroveň svým občanům. Asi nejhorším příkladem je Bosna a Hercegovina, která se jednoduše dusí pod režimem, který na ni uvalilo mezinárodní společenství a finanční instituce. Tento režim byl navržený tak, aby ukončil válku, ale znemožňuje lidem žít normální život.

Když se vyskytnou problémy a nový demokratický řád nefunguje, vždycky lze říct, že se jedná o „dětské nemoci nových“ demokracií. A že „skutečná“ demokracie na nás teprve čeká.

Jste tedy kritický i vůči Západu

Neovlivnil mě jen krvavý rozpad Jugoslávie. V polovině devadesátých let jsem odjel na stipendium na prestižní akademický institut ve Vídni. Byl jsem obklopený mladými americkými učenci, kteří dělali doktoráty na témata související s postkomunistickým „přechodem k demokracii“. Zabývali se vývojem občanské společnosti v Maďarsku, nezávislými médii v postkomunismu, přechodem od státního k soukromému vlastnictví a podobně. Byl jsem doslova v šoku z jejich fanatismu, ideologické zaslepenosti a vyprázdněnosti jejich myšlenek, které se týkaly postkomunistického Východu. Zdálo se, že o východní Evropě už všechno ví a přijeli jen proto, aby získali dotek „autenticity“ a mohli říkat: „Jo, byl jsem tam!“ Měl jsem dojem, že jsem v té nejdogmatičtější stranické škole, která je totálně odtržená od reality a zajímá ji jen reprodukce její vlastní ideologie. Navíc tam byl jeden velmi nechutný prvek. Tihle akademici byli většinou muži a doslova slintali nad východoevropskými ženami. Říkali o nich, že jsou v posteli lepší a můžete je získat hrozně lacino – daleko snadněji než Západoevropanky. Za tímto účelem obvykle podnikali exkurze do Prahy. Tahle klasická orientalistická fantazie byla opravdu ponižující. Takzvaná demokracie nebo „přechod k demokracii“ se mi přestaly líbit velmi brzy.

Píšete o obyvatelích bývalého sovětského bloku jako o „dětech postkomunismu“. Dítě je symbolem útlaku kolonizovaných obyvatel, kteří byli degradováni na nesvéprávné bytosti. Je postkomunismus koloniální projekt?

Metaforu „dítěte“ jsem našel v různých textech popisujících proces postkomunistické transformace: „první krůčky demokracie“, „demokracie v plenkách“, „škola demokracie“ a podobně. Jde o fantazii popisující jakýsi nový a nevinný začátek. Postava dítěte je její perfektní zhmotnění. Obrací se pouze do budoucnosti, nenese žádnou odpovědnost za takzvanou totalitní minulost, je očištěná od veškeré špíny. A když se vyskytnou problémy a nový demokratický řád nefunguje, jak by měl? Vždycky lze říct, že se jedná o „dětské nemoci nových“ demokracií. A že „skutečná“ demokracie na nás teprve čeká někde v budoucnu.

Je tu ale samozřejmě i odvrácená strana problému. „Dítě“ se přece o sebe nedovede postarat, nemůže se samo rozhodovat a převzít odpovědnost za svůj život. Potřebuje poručníka, musí se vychovávat a podobně. Jinými slovy, ještě není dost zralé – a právě v tom spočívá logika přechodu k demokracii. Ti, kteří byli dostatečně zralí na to, aby svrhli obávané totalitní režimy, se náhle stali dětmi, které potřebují asistenci a dohled. Tenhle příběh není jen o zlých západních mocnostech, které dobývají svět. Je  také o krizi konceptu suverenity, o tom, že suverénní moc se přesunula od tradičních národních států do nadnárodních center moci, jako je Světová banka nebo MMF. Případně do nahodilých koalic pod eufemistickými názvy jako „mezinárodní společenství“ nebo „koalice ochotných“, které vnucují svou vůli světu mimo jakýkoli právní rámec.

Žijeme tedy v éře nového kolonialismu?

Naše situace se od kolonialismu výrazně liší. Odpovědí na kolonialismus byl totiž boj za nezávislost ve jménu svobody národa, osvobození národa od zahraniční koloniální moci. To dnes nejde zopakovat. Proč? Protože národní suverenita už není zbraň, která by mohla uškodit centrům nadnárodní moci. Můžeme to nazvat třeba „postkoloniální situace“. V každém případě stále hledáme vhodné koncepty, kterými bychom vyjádřili naše nové politické konflikty.

Český název vaší knihy zní Konec postkomunismu. Co přesně máte „koncem postkomunismu“ na mysli? Znamená to, že země bývalého sovětského bloku přestaly napodobovat Západ?

Konec postkomunismu je stav, jehož význam se neomezuje jen na takzvané postkomunistické země. To, co se stále nazývá jako „Západ“ bylo stejně postkomunistické jako společnosti, kde padla komunistická vláda nebo takzvaný reálný socialismus. Postkomunismus znamenal bezpodmínečnou víru v demokracii a kapitalismus zbavený krizí a základních konfliktů. Byla to víra v jejich univerzální přenositelnost – mělo se za to, že celý svět přijme západní demokracii a ztotožní se s příslibem kapitalistické prosperity, čemuž po roce 1989 uvěřily hlavně země středovýchodní Evropy. Mělo být jen otázkou času, kdy se celý svět stane „globálním Západem“, dosáhne věčného míru, svobody a nekonečného kapitalistického růstu. Umírání této víry, která nám dnes připadá hrozně naivní a falešná, označuji jako konec postkomunismu. Období postkomunistické utopie je za námi. Je to zcela evidentní na zpackaných pokusech o vývoz demokracie v Iráku a Afghánistánu i na tragických výsledcích takzvaného arabského jara, které zopakovalo podobná selhání jako bývalá Jugoslávie. A je to vidět také na globální finanční krizi nebo krizi EU. Není to důsledek nějaké kulturní a civilizační zaostalosti nezápadních společností, ale spíše rozkladu samotného západního modelu, který v jeho upadající formě nelze šířit jinam.

Proč je západní model v rozkladu?

V knize Konec postkomunismu píšu o chybějící revoluci na Západě jako hlavní příčině problému. Obyvatelé západních zemí totiž jen narcisticky uviděli v revolucích 1989 potvrzení jejich vlastní kapitalistické demokracie. Západ se měl ztotožnit s demokratickým potenciálem, který naše revoluce uvolnily. Uvedu příklad: Co je tak skvělého na pádu berlínské zdi? To, že se lidé sami postavili na odpor a strhli ji ve jménu univerzální svobody, ve jménu práva na svobodu pohybu. Jak je tedy možné, že Západ, který měl být ztělesněním tohoto ideálu nyní – spolu s lidmi z východní Evropy – kolem sebe staví nové zdi, mnohem větší než byla ta berlínská? A nemám na mysli jen „pevnost Evropu“, jež má být obranou proti imigrantům, ale třeba i mexicko-americkou hranici a další politická opatření, která směřují k omezení svobody pohybu lidí. Na druhé straně je tu kapitál, který se může pohybovat naprosto svobodně a nikdo mu v tom nebrání. Tisíce lidí přitom umírají při překračování těchto nových zdí a všichni o tom mlčíme. Není divu, že mnoho z nás dnes vidí v pokřiku o svobodách na troskách berlínské zdi jen špinavou politickou lež. I tenhle obrat ideálu svobody, který se měl uskutečnit v revolucích 1989, do jeho egoistického popření znamená konec postkomunismu.

the-rise-and-fall-of-the-berlin-wall-10
Jak to, že Evropa a Západ kolem sebe staví nové zdi, mnohem větší než byla ta berlínská?

 

Ve středovýchodní Evropě zažíváme divoký kapitalismus, vlny rasismu a nacionalismu. Když se ale podíváme do západní Evropy nebo USA, vidíme podobné trendy. Postkomunistické země kdysi chtěly Západ kopírovat. Není to ale dnes naopak? Není právě východní Evropa jakýmsi předobrazem budoucnosti – „avantgardou“ pro západní země? 

Máte pravdu. Žijeme v období dějin s otevřeným koncem. Tato epocha v sobě obsahuje zpátečnický a extrémně nebezpečný výsledek procesu, který začal pádem takzvaných komunistických režimů. Stručně řečeno: místo kapitalistické prosperity, věčného míru a svobod můžeme čelit hrozbě prohlubující se krize kapitalismu a náboženskému fundamentalismu v samotném srdci toho, co se nazývá „západní demokratický svět“. Čelíme nejrůznějším projevům neokonzervativní politické mobilizace, která chce okleštit naše práva a svobody a přináší plíživé nebezpečí fašismu. Ostatně i to je jeden z hlavních projevů konce postkomunismu – máme před sebou realistickou vyhlídku dystopie jako výsledku revolucí z roku 1989. Pokud uvažujeme o pádu komunismu jako o revoluci, měli bychom se zamyslet i nad možností kontrarevoluce. Ta totiž ukradla autentické demokratické ideály a ničí naše civilizační výdobytky.

Chcete říct, že postkomunismus přináší také konec osvícenských ideálů, jako je pokrok nebo víra v rovnost lidí?

Dobrý příklad je opět bývalá Jugoslávie. Antikomunismus, který na začátku devadesátých let ohlásil vítězství nad komunistickou totalitou, má v našich končinách kořeny v tom, co nazývám historickým fašismem – tedy kolaborantské režimy poražené v roce 1945. Jugoslávský komunismus naproti tomu nemůžeme odříznout od jeho demokratických, lidových a antifašistických kořenů. Nejenže se mu podařilo zmobilizovat masy lidí na základě ekonomického, společenského a civilizačního pokroku, ale i na základě rasové a etnické tolerance. Proto se stal opravdu jakýmsi motorem modernizace a osvobození. Nejenže se může zpětně domáhat takových výdobytků, jako je hospodářská prosperita, bezplatné vzdělání nebo sociální zabezpečení. Také přinesl do našich zemí sekularismus, emancipaci žen, zaručil svobodu pohybu a dokonce i svobody ve sféře umělecké a kulturní tvorby. Zní to jako paradox, ale atmosféra v kulturní oblasti v Jugoslávii byla před čtyřiceti lety svobodnější než dnes. A teď si představte, že dnes vznikne mocné politické hnutí, které zmobilizuje obyvatelstvo, těší se podpoře politických stran, velké části elit a institucí občanské společnosti, jako je chorvatská katolická církev. Tohle hnutí tvrdí, že všechny zmíněné výdobytky byly příznaky hrozivé komunistické totality. A že se jich musíme co nejrychleji zbavit ve jménu skutečné demokracie. A tohle bohužel není žádná fikce, ale realita…

Ve své knize píšete také o rozpadu nebo konci společnosti jako takové. Znamená to, že byla zničena mezilidská solidarita? A pokud ano, co přijde místo ní?

Myslím, že nám nechybí solidarita. Spíše jde o to, jak a prostřednictvím čeho se projevuje. Jak říkáte, už neexistuje společnost. Živnou půdou pro solidaritu je proto identita. Například etnické a náboženské komunity jsou často založeny na xenofobních, vylučujících, fundamentalistických, rasistických nebo fašistických formách solidarity. Problém ale je, že tyhle druhy solidarity postrádají jakýkoli společenský smysl. Stručně řečeno: nezmizela solidarita, ale společnost. Anebo vyjádřeno lépe: společnost byla zničena neoliberální a neokonzervativní politikou, jejíž významnou součástí byl zmíněný antikomunismus. A otázka je, jak je možné, že přežil tak dlouho smrt svého nepřítele. Jak to, že nebyl odzbrojen po svém velkolepém historickém triumfu? Jaká je vlastně jeho práce, jestliže stále neskončil? Na koho nebo na co je namířený, když tu není na obzoru žádná komunistická hrozba?

Pád reálného socialismu byl často označován jako konec společenských utopií. Jakýkoli politický projekt, který by chtěl nějak zahrnout nebo změnit celou společnost, je považován za naivní nebo extrémně nebezpečný. Opravdu neexistuje naděje, že vznikne nějaká nová a lepší utopie? Nebo nová a lepší společnost?

To, co jsem říkal o solidaritě, beze zbytku platí i pro utopii. Neznamená to, že jednoduše zmizela. Změnila jen prostředek svého vyjádření. Už není artikulována skrze společnost. Utopie našla svůj posmrtný život v nekonečném prostoru toho, čemu dnes říkáme kultura. Opustila prostor společnosti, který se – coby základ její imaginace – stal příliš těsným. Stále je tu tedy naděje na lepší život, jenže se odpoutala od společenských projektů.

Existují dokonce i fantazie o radikální změně, ale kdesi na opačné straně času. Nyní je to minulost, která se stala novou zaslíbenou zemí utopického myšlení a představivosti. V historii totiž všechno může být jinak, než ve skutečnosti bylo. Nemám na mysli jen nějakou posedlost minulostí nebo kulturou paměti. Vezměte si velmi populární žánr ve stylu „co kdyby to dopadlo jinak“ neboli alternativní historii. Jde o historické fikce, často psané profesionálními historiky, kteří dobře znají skutečné události. Co kdyby třeba Pontský Pilát nenařídil ukřižování Krista? Co kdyby Napoleon zabral Severní Ameriku? Co kdyby Abraham Lincoln neosvobodil otroky? Co kdyby Británie uzavřela v roce 1940 mír s Hitlerem?

Chci tím říct, že nemáme problém představit si radikálně jiný svět – křesťanství bez ukřižování, svět, v němž by se Obama prodával jako otrok na eBay. Je jen na naší fantazii, abychom radikálně změnili minulost. Takže slogan nové utopie zní: Jiná minulost je možná. Říkám tomu „retroutopie“. Otázka je, proč se naše touha po utopii tak zoufale obrací do minulosti. Je to proto, že už nemůžeme udělat nic s naší budoucností?

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies