Jak se polovina Ameriky posrala

Volba Donalda Trumpa prezidentem USA je vyhřeznutím letité prohlubně mezi americkým venkovem a městy.

Pokusím se s pomocí tří filmů vysvětlit fenomén Donalda Trumpa.

Existuje univerzální zkratka, kterou hollywoodské filmy používají na to, aby odlišily dobré a zlé chlápky. Ti dobří jsou obyčejní lidé z venkova, zatímco ti zlí jsou dekadentní hajzlové, kteří žijí ve městě a chodí oblečeni v divných šatech. Ve Hvězdných válkách je Luke Skywalker farmářský chlapec, zatímco všechny záporné postavy žijí v naleštěné vesmírné stanici. Ve Statečném srdci je hlavní hrdina obyčejný farmář, ale ničemný král žije na luxusním hradě, oblečen v nóbl šatech.

Volili cihlu, kterou hodili do okna. Byl to hlas zoufalství.

Tohle téma se objevuje v několika podobách: primitivní proti pokročilému, tvrdé proti útlocitnému, maskulinní proti femininnímu, chudí proti bohatým, čistí proti zkaženým, tradiční versus divní. Toto dělení je kódem pro základní osu: venkov proti městu. Je sice jasné, že zmíněné dvě linie se neustanovily jen na základě nějakých filmů. Naopak, filmy používají zmíněnou zkratku právě proto, že toto rozlišení tu existuje odedávna. My venkované jsme prostě naprogramovaní na to, abychom nenáviděli upjaté elity. A to nás přivádí k Trumpovi.

Není to o demokratických a republikánských státech

Narodil jsem se a vyrostl jsem v trumpovském státě. Moje rodina jsou trumpovští lidé. Pokud bych se nepřestěhoval a nezískal tenhle divný job, volil bych ho. Vím to zcela jistě. Pokud budeme chtít porozumět fenoménu Trump, potřebujeme se podívat na podrobnější mapu politických preferencí. Uvidíme, že většina amerického území je republikánská, kromě různých modrých pruhů a bodů – to jsou hustě osídlená města. Tyto modré ostrovy se nacházejí v červeném oceánu. Ačkoliv města tvoří méně než čtyři procenta celého území, žije v nich 62 procent populace a nachází se v nich drtivá většina veškeré popkultury. Naše filmy, televizní show, hudební skladby, stejně jako zprávy – to vše k nám přichází z těchto modrých ostrovů.

Pokud zrovna žijete někde v tom oceánu červené, tak vás tento fakt dost rozčiluje. Pocházím z „modrého“ státu – Illinois. Ve skutečnosti ale Illinois není modrý stát. To jenom zatracené Chicago je modré. Já jsem z jednoho malého městečka v jednom z těch území, které jsou jasně červené. Když jsem jako malé dítě navštívil Chicago, připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Všichni lidé byli prostě divní. A celý svět se točil kolem nich.

Každá TV show je o Los Angeles nebo New Yorku, možná sem tam trochu o Chicagu nebo Baltimoru. Když o nás točili seriály, byli jsme jenom terčem posměchu. Buď jsme byli za naivní pitomce, nebo za vraždící mutanty. Arogance z toho byla cítit na sto honů.

„Na ničem, co se děje mimo město, nezáleží!“ říkají si na svých koktejlových slavnostech v blažené nevědomosti toho, odkud jejich jídlo vůbec pochází. Pamatujete si třeba, jak hurikán Katrina zasáhl New Orleans? Docela divné, že tak velký hurikán, který se táhl stovky mil, zasáhl jen jedno konkrétní místo a všemu ostatnímu se vyhnul, ne? Když jste se sledovali zprávy, filmy nebo seriály pojednávající o tomto tématu, sotva jste mohli uslyšet příběhy vyprávějící o tom, jak Katrina úplně převálcovala mississippský venkov, zabila 238 lidí a vytvořila škody za 125 miliard dolarů.

Ale koho zajímají tihle lidé, hm? Co za zprávu chcete vycucat z party bezzubých rednecků, kteří naříkají nad převálcovaným karavanem? New Orleans je kulturně důležité. Záleží na něm. Pro ty, kdož jsou přehlíženi a trpí, je Donald Trump cihlou, kterou mohou hodit do oken elitám. „Už nás, vy idioti, konečně slyšíte?“

Měšťáci jsou z jiné planety

„Ale není to náhodou všechno o rase? Nejsou Trumpovi voliči jenom parta rasistů? Nevyvěrá jejich nenávist k městům třeba proto, že v nich žije spousta černochů?“ Podívejte se, skutečné nácky potkáte v sekci komentářů. Ne ty, které tak označujete, abyste si nahnali body, ale ty, kteří mají svastiky na profilu. Takoví skutečně existují.

Z mé vlastní zkušenosti ale mohu říct, že rasismus mého mládí si vždy držel určitý odstup. Nikdy jsem neviděl, aby se kdokoli z mé rodiny, z mých přátel nebo spolužáků choval hrubě k černochům z našeho města. Chodili jsme s nimi do práce, hráli s nimi počítačové hry, zdravili jsme je. To, co jsem naopak slyšel, byly vždy komentáře, že když se ve městě ocitnete na „tom špatném místě“, bude to pro vás znamenat, že vás vytáhnou z auta, znásilní a upálí zaživa. Když se na to zpětně dívám, myslím, že to bylo o tom, že lokální menšiny byly v pohodě – dokud byly jako my.

Pokud byste se mě tehdy zeptali, řekl bych, že strach a nenávist jsme nechovali vůči černým jako takovým, ale nějakému specifickému gangu v Chicagu. Vždyť takové zprofanované postavy znáte, chlapíci s divným slangem, hudbou a hadry na sobě, kteří kouří trávu a vraždí všechno, co kolem sebe vidí. Byla to pro nás prostě součást oné bizarní nátury měst, jak jsme ji zdálky vnímali – kombinace hyperagresivních barbarů a frivolních bílých elit. Jejich způsob života je prostě divný. A popkultura se mě rozhodně nesnažila přesvědčit o opaku.

A není to jen otázka subjektivního pocitu – statistiky tuto hypotézu dvou světů dokonale potvrzují. U lidí, žijících na venkově, je dvakrát víc pravděpodobné, že budou vlastnit zbraň a také dříve uzavřou manželský svazek. Lidé z městských oblastí mluví a chodí rychleji. Mají větší sklony ke zneužívání drog, ale je u nich menší výskyt alkoholismu. Měšťáci nevlastní půdu a daleko méně inklinují k evangelikálnímu křesťanství. V malých městech se obvykle říká, že „nesdílejí naše hodnoty“, a moji progresivní přátelé k tomu dodávají: „Jako je třeba negramotnost a homofobii?“ Ne. Týká se to úplně všeho.

Trendy vždy udávají města – a ne vždy je to dobře

Města vždy žijí v budoucnosti. Pamatuju si, když v našem malém městečku poprvé otevřeli čínskou restauraci a dvacet let poté první kavárnu. Všechny tyto věci se poprvé objevily ve filmech (situovaných samozřejmě do Los Angeles) o několik desítek let předtím. Pamatuju si, jak jsme se smáli filmům z osmdesátek – všem těm stereotypním holkám odkudsi z Kalifornie, které po každém druhém slově říkaly „jako“. Dvacet let poté mě v našich podcastech uslyšíte mluvit úplně stejně. Rakovina taky začala v LA a pak se šířila po celé Americe.

Tehdy jsme to viděli tak, že všichni tihle měšťáci se stávali ateisty a opouštěli náruč církve ve jménu svých bisexuálních erotických večírků. Bylo nám vtloukáno do hlav, že to je jedno ze znamení Apokalypsy. Nikoli jenom co se týče duchovních dopadů (které měly být strašlivé), ale především proto, že mělo jít o zničení kultury jako takové. Nic jiného jsem si nedokázal představit. Na takových místech, jako bylo to, kde jsem žil, byla v té době církev vším. Nespoléhejte se jen na má slova, ale vezměte na vědomí to, co k tomu říkají odborníci: „V malých komunitách jsou církve obyčejně jediným místem pro větší společenská shromáždění. Církve často mají výsadní roli v poskytování rad, pomoci chudým a v sociálních aktivitách venkovských komunit.“

Kostel byl místem, kde jste potkávali nové přátele, ženy, navazovali jste vztahy kvůli zaměstnání a dostalo se vám tam podpory. Chudí tady dostávali jídlo a oblečení, partnerským dvojicím se dostávalo rad ohledně manželství, ti, kdo propadli drogám, se tady mohli snažit dát do pořádku. To, co ale vidíme, je pokračující úpadek křesťanské víry v celé společnosti a rozšiřování této nemocné bezbožnosti ruku v ruce s prostopášnou mluvou. Takže co tohle všechno bude mít podle Fox News za následky? Jaký bude důsledek tohoto dekadentního, ateistického a amorálního snobství v amerických městech? Chaos. Předivo společnosti se rozpadá – přesně, jak bylo předpovězeno. To, co američtí venkované vidí dnes ve zprávách, je temnou předzvěstí toho, co teprve přijde. Barbaři se blíží.

Černoši se bouří, muslimové vybuchují, gayové šíří AIDS, mexické kartely popravují děti, ateisté strhávají vánoční stromečky. A mezi tím vším liberálové popíjejí ve svých luxusních apartmánech značkové víno a tvrdí: „Ale vždyť to jsou právě bílí křesťané, kdo je naším skutečným problémem!“ Oběti teroristických útoků křičí o ulici dál od jejich sociálního skleníku a jedinou odpovědí elit je nářek nad tím, že mužům není dovoleno používat dámské toalety a že je kruté chovat kuřata v klíckách.

Šílenství. Mají hlavu zaraženou v písku tak hluboko, že už nerozeznají, kde je levá a kde pravá. Základní a zjevné pravdy, které platily po tisíce let, jsou teď vysmívány a shazovány – například to, že je lepší tvrdá práce než závislost na vládě, že děti se mají lépe v péči obou rodičů, že mír je lepší než vzpoura, že striktní morální kód je lepší než bezuzdný hédonismus, že lidé si více váží věcí, kterých museli dosáhnout, než těch, které dostanou zadarmo, nebo že nevyletět do povětří díky bombě je lepší než vyletět do povětří díky bombě. Jak se na venkově říká: Když mi močíš na nohu, neříkej mi, že prší. To, na čem byla Amerika bezesporu založena – rodina, víra a tvrdá práce –, vyšlo z módy a bylo označeno za malomyslné. Tyto povýšené elity se ze svých slonovinových věží smějí tomu, jak tyto základy podkopávají, a pak napíší dlouhé chytré články o tom, jak to jsou právě praotci zakladatelé, kdo může za tento kolaps.

Z venkovských oblastí vymlátili duši

Nemusíte mi říkat, že všechny tyhle věci, které jsem vyjmenoval, jsou špatně. To já vím. Nebo přesněji řečeno – myslím si, že jsou špatné, protože žiju v progresivním městě a mám progresivní práci. Dobře vím, že staré dobré časy byly v minulosti postaveny na otrocké práci a rasové segregaci, stejně jako vím, že celé generace lidí znají náboženství jenom jako obojek, který jim někdo nasadil. Stejně tak jsem si vědom toho, že součástí těchto „tradičních rodin“ byly miliony žen, připoutaných ke kuchyňskému dřezu a ve vězení špatných manželství. Znám gaye, kteří se báli, a vím o potratech, které se dělaly potají kdesi v ústraní.

Vím, že změny, kterých bylo dosaženo, jsou dobré. Ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo žije v trumpovském státě. Z těchto lidí je vymlacována duše. Vím to, protože jsem tam byl. Vyjeďte z města a počet sebevražd mladých lidí se zdvojnásobí. Počet nových firem, které se otevírají na venkovských oblastech, se limitně blíží nule.

Pracovní místa na venkově se zpravidla točí kolem jedné velké lokální firmy – fabriky, uhelného dolu atd. Když skončí, město umírá. Když jsem vyrůstal, zničilo nás zavření ropné rafinérie. Vyrůstal jsem jen v prázdné skořápce toho, čím kdysi moje město bylo. Když pršelo, tak do naší školy zatékalo. Města se mohou vypořádat se ztrátou průmyslu tím, že vytvoří nová pracovní místa v sektoru služeb – to ale malá města nemohou. Takový model funguje jen od určité úrovně hustoty populace.

Pokud v jednom takovém městečku nežijete, nedokážete si představit tu beznaděj. Velká většina možných kariérních cest vyžaduje přestěhování do velkého města a kolem každého z nich je teď velká, tři sta metrů vysoká zeď, která se jmenuje „náklady na život“. Řekněme, že jste šikovný člověk, co si vydělá osm dolarů na hodinu v lokální firmě, a aspirujete na větší věci. Fajn, tak se připravte, že se společně se svým novým přírůstkem do rodiny přestěhujete do malého bytečku, za který měsíčně dáte 1 200 dolarů, a za všechny ostatní potřeby teď budete platit dvojnásobek toho, na co jste byli zvyklí. Alespoň pokud nejste ochotni přestěhovat se do jednoho z „těch míst“.

Když jste ve městě, můžete se docela dobře snažit založit kapelu, stát se hercem nebo získat diplom z medicíny. Můžete mít sny. V malém městě nenajdete moc příležitostí, kde dát průchod svému talentu, kromě několika country klubů, barů a kostelů. V takovém městečku jsou zhruba dva doktoři. Pokud se chcete jedním z nich stát, znamená to, že si budete muset počkat, než jeden z nich zemře, nebo odejde do důchodu. Když otevřete noviny, veškerá nabídka prací se bude týkat fast foodů nebo skladišť. Některé části těchto měst vypadají jak z apokalyptického filmu.

Říkám vám, naprostá beznaděj vás tu sžírá zaživa. A pokud máte tu drzost si stěžovat, tak vás někdo z liberální elity sejme statusem na Facebooku, který napsal na svém iPhonu. Samozřejmě že už to někdo z vás v duchu komentuje ve stylu: „Tak si zkuste žít v ghettu jako menšina!“ Přesně. Těmto lidem vždycky připadá, že chudé menšiny jsou na ně používány jako baseballová pálka, kterou je pokaždé někdo praští po hlavě pokaždé, když volají o pomoc. Mezitím se počet sebevražd a předávkování bílých venkovanů prudce zvyšuje. Ale je fajn, že se politici snaží vyřešit problém velkých měst.

Každý se bouří, když nemá hlas

Skutečně to vypadá jako to nejhorší z obou světů: zdrcující chudoba, ale žádná empatie. „Černoši zapalují policejní auta, ale liberální elity tvrdí, že to není jejich chyba, protože jsou prostě chudí. Mého syna vyhodili z práce a zavřeli kvůli sáčku pervitinu a ty samé elity si utahují z toho, kolik mu chybí zubů!“ Prostě jste boxovací pytel pro každého – jeden z posledních cílů, kterým se může beztrestně smát celá společnost.

To se snáší velmi těžce. Jde o lidi pocházející z generací, které byly hrdé na to, že se dokáží postarat samy o sebe. Tam, odkud pocházím, jste nemohli být skutečným mužem, dokud jste neopravili auto, střechu, nezastřelili jelena nebo neubránili svůj dům před vetřelcem. Pokud jste byli na někom závislí, byla to známka hanby – obzvlášť pokud se jednalo o vládu. Starali jste se sami o svůj dobytek, a když prasklo potrubí, spravili jste si ho sami. Dříví jste si vezli z lesa ve svém vlastním náklaďáku.

Ne jako všichni ti hipstři ve svých malých apartmánech nebo „ti lidé“ v sociálním a veřejném bydlení, kteří kdykoli se něco pokazí, volají majiteli, případně se prostě odstěhují. Když nic nevlastníte, je všechno problém těch druhých. „Beztak neplatí ani žádné daně! Jen se chovají, jako kdyby Amerika byla dotovaný barák, který mohou zplundrovat!“

Venkované se samolepkami Trumpa na svých dvorcích tvrdí, že jejich způsob života mizí, čemuž se uchechtnete a řeknete, že to na čem skutečně záleží, je to, aby černoši a gayové měli stejná práva. Nicméně říkám vám, že tito lidé tvrdí, že jejich způsob života umírá, protože jejich způsob života prostě umírá. Není to jen jejich divoká představivost. Žádný film z budoucnosti nepočítá s tradičními rodinami, lovci a uhelnými doly. Možná kromě Hunger Games, nicméně tenhle film zobrazuje apokalypsu.

Takže ano, volili chlápka, který slíbil, že dá věci zase do pořádku, chlápka, který má být budíčkem pro ostrůvky demokratů. Volili cihlu, kterou hodili do okna. Byl to hlas zoufalství.

Hajzlíci jsou hrdinové

„Ale Trump je zcela objektivně kus hovna!“ budete tvrdit. „Uráží lidi, dělá z žen pouhé objekty a podvádí, kde může! A není to člověk z lidu, je to arogantní miliardář!“ Počkat, mluvíte o Donaldu Trumpovi, nebo Ironmanovi z Avengers?

Vážně jste se nikdy pro nikoho takového nenadchli? Někoho s takovou mocí, že rozdává nepřátelům rány, které si zaslouží? Někdo se smyslem pro drsný humor, který jim naloží tak akorát? Někdo jako Dr. House nebo Walter White? Nebo jako někdo z toho milionového zástupu policajtů, kteří překračují pravidla prostě proto, aby zařídili to, co se zařídit musí?

„Ale to jsou fiktivní postavy!“ Ovšem i levice a liberálové mají své nekorektní vtípky a sexuální skandály. Ale to je v pohodě, protože jsou na naší straně a každý chce mít v týmu grázlíka s ostnatou baseballkou, kterou mlátí protivníky po hlavě. Tohle je prostě Trump. Ozvěny výkřiků hrůzy, vycházejících z hrdel liberálních elit, jsou jako zvuky bomb dopadajících na hrad nepřítele. Čím hlasitější, tím lepší.

Někteří z vás jsou teď určitě rozpálení do běla a cítí silnou potřebu instinktivně odmítnout jakoukoli omluvu nebo pochopení pro tyto lidi. Koneckonců není ani jisté, jestli to jsou lidi, ne? Není to jen masa ignorantských, agresivních, krutých, klejících a plivajících podlidí? No, nemyslím si. Budu se s některými z nich objímat na den Díkuvzdání, a až to udělám, bude to s vědomím, že kdybych se nepřestěhoval, byl bych na jejich straně barikády mezi těmi, kteří teď na klávesnici začnou psát nasrané komentáře.

Autor je publicista.

Z anglického originálu How Half of America Lost Its Fucking Mind, publikovaného na webu Cracked, přeložil Martin Vrba.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies