Jsem aktivistka. Už sedmnáct let stojím téměř nepřetržitě v čele Hnutí za aktivní mateřství, organizace, která si vytkla základní, a jak se zpočátku zdálo, naprosto jednoduchý cíl: změnit české porodnictví k lepšímu, sladit ho s porodnictvím vyspělých zemí. Informujeme ženy o jejich právech, o tom, za jakých podmínek by měl porod probíhat, pořádáme vzdělávací akce pro rodiče i zdravotníky. Když otěhotní moje kamarádky a známé, často se mi začnou nápadně vyhýbat – i když nejsem nijak invazivní a nevnucuju nevyžádané poradenství, ony přece chtějí „jen tak normálně porodit“, nic „alternativního“, proboha! Teprve s blížícím se porodem a dostatečným množstvím informací zjišťují, že jen tak normálně si porodit je v prostředí českých porodnic jedna z nejnáročnějších výzev…
Normální porod není alternativní
O porodech toho dnešní medicína ví opravdu hodně – tento proces se odehrává velmi často a máme k dispozici obrovské množství dat, podle nichž lze vyhodnocovat, jaká péče je skutečně zdravá a bezpečná. Z takových výzkumů pak plynou doporučení, kterým vyšetřením a zákrokům se vyhnout a které jsou naopak přínosné.
Normální porod, jak ho definuje WHO, tedy porod plynoucí svým tempem bez jakýchkoliv zbytečných zákroků, působí v Česku jako ztřeštěný sen nějaké lesany.
A ejhle – seznam praktik, jež například velká pracovní skupina Světové zdravotnické organizace (WHO) vyhodnotila jako „škodlivé“, je realitou téměř každého porodního sálu u nás. A naopak, ty, které jsou podle ní „prospěšné“ a „měly by být podporovány“, aby člověk pohledal. Tentýž výsledek přináší databáze Cochrane Collaboration a další autority. Britská Národní zdravotní služba jde ještě dál – doporučuje zdravým, takzvaným nízkorizikovým vícerodičkám, aby zvolily místo nemocnice raději porodní centrum nebo vlastní domov, protože z pravidelně aktualizovaných výzkumů vyplynulo, že je to pro ně bezpečnější. A prvorodičky neposílá do nemocnic, ale doporučuje coby bezpečnější volbu porodní centra, v nichž pracují výhradně porodní asistentky.
Normální porod, jak ho definuje WHO, tedy porod plynoucí svým tempem bez jakýchkoliv zbytečných zákroků, jen s podporou a odborným dohledem – ideálně porodní asistentky –, působí pak v Česku jako ztřeštěný sen nějaké lesany. V porodnicích se nezřídka setkáváme s tím, že porod, po němž zůstávají matka a dítě nerušeně spolu, zdravotníci nazývají „alternativním“. O tom, že jde vlastně o nejnovější vědecké poznatky, většinou nic nevědí – musí se totiž při své práci řídit doporučeními své odborné společnosti. A Česká gynekologicko-porodnická společnost se nenechává mást nějakými moderními trendy – jede si pěkně postaru.
Naschvály ministerské vyhlášky a krajských úřadů
Je na místě připomenout, že zmiňovaná odborná doporučení platí jen pro lékaře, navíc nikoli zcela závazně. Rodící žena – jako ostatně většina pacientek a pacientů na všech odděleních – může téměř jakýkoli zákrok odmítnout. Ovšem to je právě to, co vyžaduje velkou studijní přípravu (až nepřirozenou, řekla bych), a není to až tak snadné. Žena si musí být jista svými právy, mít povědomí o průběhu normálního, přirozeného porodu, být obeznámena s obvyklými představami a postupy zdravotníků. A nadto musí mít dobrý doprovod, znát základy úspěšného jednání s lidmi – a samozřejmě při tom všem se ještě musí soustředit na porod, umět se uvolnit tak, aby potřebné hormony mohly konat svou práci.
Není divu, že za těchto okolností se několik stovek žen ročně rozhodne porod si zjednodušit – a nemocnici se vyhnout. Oficiální číslo je velmi nepřesné – plánované porody doma se u nás zatím statisticky nesledují. Vycházíme tedy z odhadů profesních organizací porodních asistentek a Hnutí za aktivní mateřství. Ženy, které se v Česku rozhodnou porodit doma, si sice usnadní jednání s rigidními zdravotníky, jelikož se mu jednoduše vyhnou, ale jinak situaci moc jednoduchou nemají. Je poměrně obtížné, některých regionech dokonce nemožné, najít pro porod doma porodní asistentku. Viníkem je vyhláška ministerstva zdravotnictví, která stanovuje minimální vybavení pro porod. Aby porodní asistentka vyhlášce dostála, musela by k rodičkám domů vláčet nikoli běžnou brašnu, jakou používají porodní asistentky ve většině zemí EU, ale de facto celý porodní sál. O tom, že mnohé přístroje by jí k ničemu nebyly, jelikož není v její kompetenci je využívat, ani nemluvě.
Druhým viníkem jsou pak krajské úřady – porodní asistentce totiž ze zákona nic nebrání ve výkonu povolání, pokud má řádnou registraci. Úředníci z registračního dokumentu mohou vyškrtnout bod „vedení fyziologického porodu“. Vysokoškolsky vzdělaným odbornicím, zástupkyním jediné profese, jež se specializuje na normální, fyziologický porod, tak zbývá péče o ženy v těhotenství a po porodu.
Nejde jen o porody doma
Dvě ženy, kterým stát znemožnil využít péče porodních asistentek při porodu doma, se před třemi lety rozhodly zažalovat Českou republiku. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) jim dal v roce 2014 za pravdu: ano, podmínky pro svobodnou volbu v českých porodnicích jsou diskutabilní a české ženy de facto nemají na výběr. Soud rovněž potvrdil, že porod doma, pokud jde o zdravou, nízkorizikovou ženu, je srovnatelně bezpečný jako porod v nemocnici – ovšem za podmínek, že bude přítomna kvalifikovaná porodní asistentka a stát zajistí návaznou péči pro případ komplikací. Soud tehdy sice uznal stížnosti stěžovatelek, žalobu však zamítl s tím, že se nechce vměšovat do národní politiky. Žalobkyně se odvolaly a 15. listopadu v dopoledních hodinách bude zveřejněn výsledek dalšího jednání.
V souvislosti s vyhlášením soudního verdiktu pořádá Hnutí za aktivní mateřství happening Jen tak normálně si porodit. Uskuteční se v úterý 15. listopadu od 15 hodin na Palackého náměstí v Praze a je očekávána hojná účast. Ať už soud dopadne jakkoli, je třeba ukázat, že české ženy téměř nemají možnost volby a že o ni a o péči porodních asistentek stojí. A rozhodně nejde jen o porody doma – rozšíření nabídky ve výsledku zkvalitní péči i na porodních sálech nemocnic. Bez takto základních změn se české porodnictví nikdy ani nepřiblíží standardům ve vyspělých zemích. A doplácet na to budou ve výsledku všechny rodičky i jejich děti.
Autorka je předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství.