Populisté posilují všude. Ve střední Evropě, v Německu, ve Francii. Ve Spojených státech vyhrál volby Trump, v Británii slaví příznivci Brexitu, v Rakousku se k moci dere Hofer. Bez velkého přehánění můžeme mluvit o populistické revoluci: otěže v západních zemích přebírají mistři davových nálad a jednoduchých řešení.
Trhy nám berou jistotu práce, Evropská unie nám bere národní suverenitu, feministky a sexuální menšiny nám berou tradiční rodinu.
Mezi všemi příčinami vyniká jedna tak rozsáhlá, že ji nakonec přehlížíme: zrychlování společenského vývoje. Technologický vývoj, ekonomická a kulturní globalizace a sociální změna nikdy neprobíhaly tak rychle jako dnes – a to se někde musí projevit. Ještě před padesáti lety mohli prarodiče svým vnoučatům dávat smysluplné rady do života. Dnes už ani rodiče neví, co poradit vlastním dětem, neboť přestávají rozumět světu, do kterého jejich děti vyrůstají. Zatímco dříve zažívala tento pocit odtrženosti pouze nejstarší generace, dnes jsme mu vystaveni všichni: mladí lidé si volí povolání a neví, zda jejich obor za deset let nezanikne. Berou si hypotéky, aniž by měli vyhlídku stálého zaměstnání, z nějž je budou splácet.
Populismus nemá program
Není náhoda, že populistická hnutí napříč Evropou slibují zachování či návrat starých pořádků. Jejich cílovou skupinou nejsou chudí nebo nevzdělaní. Jsou jí lidé, kteří cítí, že se jim rozpadají osy jejich dosavadního života – práce, stát, rodina. Trhy nám berou jistotu práce, Evropská unie nám bere národní suverenitu, feministky a sexuální menšiny nám berou tradiční rodinu. Z pozice člověka klopýtajícího ve vleku společenské změny v tom není žádný rozdíl. A děti celý den civí do displejů, kterým ani ony samy nerozumí.
Jenomže informační a technologická revoluce, nástup sociálních hnutí i ekonomická globalizace jsou věci, které se dějí „samy od sebe“, aniž by se někdo tázal, zda si je přejeme. Nezbývá nám než zatáhnout za brzdu tam, kde to jde: u voleb. A tam čekají populisté. Ti nabízí svět, kde muži budou zase opravdovými muži a ženy ženami. Rodina bude zase základ státu a státy budou suverénní. Poctivá práce bude poctivou prací a slušní lidé se o ni nebudou muset bát. Nejsou to přitom nebezpečné myšlenky: nebezpečnými se stávají až v rukou populistů a jimi hýčkaných davů. Ve skutečnosti jsou to běžné principy konzervativního myšlení. A právě konzervativismus je přirozeným nepřítelem populismu – a tím, co by jej mohlo vytlačit z politické scény.
Parazitování na konzervativismu
Zajímavým příkladem je tolikrát diskutovaná prezidentská volba v ČR z roku 2013. Druhé kolo volby probíhalo ve stínu ekonomické krize, v době kdy populistům napříč Evropou – zejména tou střední – prudce stoupala podpora. Je proto vlastně s podivem, kolik práce měl lidový kandidát Miloš Zeman s ministrem mimořádně nepopulární vlády a otevřeným zastáncem pravice Karlem Schwarzenbergem. Proč nebylo Zemanovo vítězství výraznější? Protože populista narazil na konzervativce. Karel Schwarzenberg vystupoval v roli starosvětského pána, věrného tradicím a povzneseného nad tempo dnešního světa. Nabízel v prudce se měnícím světě podobnou brzdu, jakou dnes mávají populisté. A málem mu to vyšlo.
Poučení z prezidentské volby z roku 2013 je stejné jako poučení z dnešní populistické revoluce. Populismus sám nemá program, populismus na programu parazituje. Zatímco v jiných částech světa populisté vykrádají myšlenky socialismu, dnešní západní populisté parazitují na konzervativismu. A právě proto je konzervativismus protivníkem, který může populistům vytrhnout otěže z rukou – bude-li západní konzervativní politika schopna této roli dostát. Pro vzdělané městské vrstvy to možná nebude ten pravý princ na bílém koni, neboť řada z nich by si přála, aby hydru populismu skolil někdo z levicových liberálů. To se ale nestane. Populistickou revoluci mohou dnes zastavit jenom konzervativci. A je i v jejich zájmu, aby to udělali – než se nálada davů obrátí jinam.
Autor je sociolog.