„Na poli, kde schůzovali sociálové, sto let obilí neporoste,“ strašili faráři venkovany koncem 19. století, kdy byla sociální demokracie předobrazem strany městského typu. Sto let uběhlo, oranžoví marketéři z bazénku si vyměnili místo s klerikály a opět straší venkovany – tentokrát uprchlíky a vůbec vším cizím. Jak se kdysi podzemní hnutí psanců a revolucionářů změnilo ve stranu pořádku, hasičských bálů a, pardon, otylých podbradků?
Rosteme, soudruzi, rosteme!
„Rosteme, soudruzi, rosteme,“ paroduje Jaroslav Hašek v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona jednoho předválečného socialistického poslance, jak si na stranickém sjezdu hladí bříško ověšené zlatými řetězy od kapesních hodinek a pochvaluje si početní růst členské základny – a tedy i členských příspěvků, z nichž byl živ.
První na smetiště dějin odešla ODS. ČSSD ji bude následovat a její mafiánské struktury splynou s chapadly přicházející chobotnice podnikatelského populismu.
Fin de siècle není jen dobou Toulouse-Lautrecova vysedávání v Moulin Rouge. Je to také doba sociálních nepokojů a rozmachu dělnického hnutí, jakého nikdy potom nedosáhlo. Dějinná konstelace, vyvolaná ruskou revolucí v roce 1905, sociální demokracii nahrála na smeč a zavedení všeobecného volebního práva pro muže k ní přivedlo masy voličstva, které z ní ve volbách v roce 1911 učinily nejsilnější stranu. Středoevropští socialisté by toho ovšem nikdy nedokázali, pokud by zůstali pouze v ghettu továrního dělnictva a nelovili také středostavovské voliče. Průmysl i přes svůj růst nadále netvořil dominantní část produkce a průmysloví dělníci netvořili většinu obyvatelstva. Proto se uzavíraly politické sňatky z rozumu. Avšak právě tento růst spolu se sociálně demografickou proměnou proměnil sociální demokracii, neboť masy zkrachovalých živnostníků končily v řadách námezdně pracujících. Sociální postavení této vrstvy se měnilo rychleji než jejich životní návyky, vkus a politické představy, které vnášeli do dělnického hnutí vedeného tajemníky a redaktory marxistických listů.
Ostatně celé sociálně-demokratické hnutí vznikalo od počátku jako taktický slepenec různých zájmových skupin, od odborů a jejich reformistické bossů přes profesionalizovanou politickou třídu funkcionářů a poslanců až po tvrdé jádro marxistických dělníků z fabrik. Osou vývoje tohoto celku byl konflikt, projevující se ve sporech teoretických (revizionismus versus ortodoxie) i politických (reforma versus revoluce). První sociálnědemokratické schizma následovalo po první světové válce, kdy se od socdemáckých reformistů odštěpili revoluční komunisté. Podobný vývoj přišel na Západě i po druhé světové válce a proti etablovaným komunistům a socialistům povstala Nová levice, aby nakonec sama po studené válce prošla osudem svých předchůdců a konformizovala se. Kde je dnes v Evropě dělník, který by neměl co ztratit? Kde je dnes v Evropě squatter obývající dům opravdu nelegálně?
Jak zbohatnout?
„Grossova znalost literatury se omezovala na příručky typu Jak zbohatnout či Jak mít úspěch a nebylo možné se s ním bavit o myšlenkových proudech ve světě,“ vzpomíná Miloš Zeman ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice na někdejšího „korunního prince ČSSD“ Stanislava Grosse. Česká polistopadová politika, zrozená z trosek normalizačního biedermeieru, nebyla určována třídními konflikty, jako tomu bylo ještě v poválečné éře. ODS a ČSSD, zrodivší se z porevolučního kvasu, soutěžily o to, kdo českou kotlinu převeze bezpečněji ze socialistického břehu na ten kapitalistický.
Pravice se stala hegemonem, který nastolil pravidla hry, levicová sociální demokracie jako by vstala z mrtvých, jen s jinou tělesnou schránkou. ČSSD po roce 1990 nebyla stranou ajznboňáků a nižších úředníků jako v roce 1945 nebo 1920, ale stranou yuppies – mladých městských profesionálů budujících kariéru v politice nebo byznysu. Gross, původní profesí strojvedoucí z Lokomotivního depa Praha-Vršovice, zamířil do sociální demokracie, deklarativně socialistické partaje, nikoli aby hájil zájmy pracujících, ale aby pohádkově zbohatl. Stal se tak českou verzí socialisty blairovské éry – bez dostatečného rozhledu, aby obstál v elitářských stranách, zato s dostatečnou vychcaností, aby se z nízkých poměrů vyhoupl nahoru. Přesně tento typ politiků tvoří dominantní sílu české sociální demokracie a zdrojem jejich vlivu a úspěchu jsou regionální klientelistické vazby. Kmotři Zimola, Tejc, Hašek a Škromach jsou tváře politické mafie, stojící proti bezmocnému levicově liberálnímu kroužku Jiřího Dientbiera mladšího.
Politické sci-fi
Mezi Scyllou mafiánských bossů a Charybdou autistických liberálů vrávorá předseda Bohuslav Sobotka, dosazený jako nezávadný kompromis, podobně jako kdysi Dubček či Jakeš, vyvažující svou bezbarvostí rozpory konzervativního a progresivního křídla. Sobotka, který se jako mnozí další v ČSSD ocitl omylem, když si spletl schůzi scifistů a sociálních demokratů, vymyslel spolu s filosofem Václavem Bělohradským plán, jak straně uštědřit ránu z milosti.
V době, kdy někteří chudí lidé nemají ani na boty, by měla sociální demokracie tyto neperspektivní voliče opustit a raději lovit mezi městskými liberály. Prvním Sobotkovým krokem na této cestě bylo obětování Dienstbiera zájmům mafiánských struktur. Dalším marketingovým trumfem mají být tzv. tradiční voliči. Tedy? Dělnická třída, již sociologové prohlásili za neexistující, to nebude. Chudí lidé také ne. Snad jen obyvatelé maloměst a venkova, kde bude ČSSD soutěžit s KDU-ČSL a KSČM, čímž opíše dějinný kruh a definitivně se stane konzervativní silou. Proces postkomunistické transformace byl určován dynamikou soutěže ODS a ČSSD, z níž obě strany čerpaly legitimitu. Konec transformace znamená i konec jejich symbiózy. První na smetiště dějin odešla ODS. ČSSD ji bude následovat a její mafiánské struktury splynou s chapadly přicházející chobotnice podnikatelského populismu.
Autor studuje historii.